Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V pojišťovně pracuji už léta, začínal jsem jako účetní, ale stereotyp spícího úředníka mne brzo přestal bavit, a tak již čtvrtým rokem dělám inspektora, tedy vyšetřuji, zda jsou pojistné události úplně sichr. Vždy se dostanu k složitému a zajímavému případu, ale ne vždy jsou účastníci tak čestní.
Jednou mi šéf hodil na stůl případ jakéhosi továrníka z Libně, jemuž shořelo auto, a podezříval ho z pojistného podvodu. Ihned jsem si vzal kabát a vypravil se na místo.

Na cestě jsem si uvědomil, že jméno továrníka znám, ale netušil jsem odkud - musí to být už hodně dávno.
Jakmile jsem dorazil k fabrice, do zapadlé části pražské Libně, překvapila mě její zpustlost. V předzahrádce nebyl žádný život, jen plevel a pohozené odpadky. Budova též připomínala dobu minulou, rekonstrukce snad neproběhla od jejího postavení. Přesto byl nad vrzajícími dveřmi ošoupaný nápis: "Jan Souček, výroba polévek v konzervě."

Když jsem vešel dovnitř, zděsil jsem se. Jako bych vešel do holobytu, žádné přístroje, stoly, židle, jen pohozené prázdné konzervy na zemi a plno pavučin.
Pojednou jsem zahlédl muže, jak sbíhá po schodišti ke mně. Ustrojen byl poměrně valně - sako, kravata, jen kalhoty trošku plandavé. Když byl u mě blíž, začal se vesele smát: "No ne, to je mi návštěva, co tady děláš sakra!?"
Já v něm hned poznal spolužáka Honzu, kamaráda ze střední, se kterým jsme šli dobývat Prahu z malé pohraniční vísky. Podali jsme si ruce a poplácali, ani jsem mu nestihl sdělit, proč tu jsem, a ihned mě soukal do jeho kanceláře, v níž v rohu stály jen skříň a stůl s židlí uprostřed - takhle vypadala kancelář majitele fabriky.

Místo mi sice nenabídl, ale hned skočil ke skříni, kde měl dole mezi holínkami ukrytou láhev rumu, bez skleniček bohužel.
"Heleď," pořád ještě usmívajíc se, "my vesničané nejsme žádní cimprlíci, my jsme na vojně pili vodu z louže!"
Popřáli jsme si tedy zdravíčko a střídali se postupně o láhev. Mezitím jsme si vyprávěli o našem životě, hlavně o jeho, já se mu trošku bál říct, odkud jsem, přece jen inspektora od pojišťovny nikdo rád nevidí, i kdyby to byl jeho vlastní příbuzný. Po pár locích jsem si ale dodal odvahy, přerušil jsem ho právě v okamžiku, kdy hovořil o nezodpovědných zaměstnancích, kteří nechtěli pracovat za minimální mzdu: "Počkej, jsem tu služebně, jsem od pojišťovny, jako vyšetřovatel," načež jsem vytáhl placku z náprsní kapsy, jako ji vytahují detektivové v krimifilmech. On se zarazil, odložil flašku a ihned mě vystrnadil ven z fabriky na parkoviště dozadu, kde stálo jen jedno ohořelé auto s několika prázdnými minimaxy kolem. Dal se do popisování události jako ochotný podezřelý při výslechu: "Ve středu, v deset hodin večer, jsem seděl ve své kanceláři, najednou slyším roztříštění skla a následný výbuch, běžím tedy sem, jako co se stalo, a uviděl jsem, jak auto hoří, ale nikoho kolem. Vrátil jsem se tedy a popadl tamhlety minimaxy, abych to uhasil, hasiče jsem nevolal, nenapadlo mě to, ale stejně dorazili, někdo z ulice asi slyšel výbuch, jenže už jsem měl skoro hotovo. Pak jeden z nich přišel na to, že tam někdo hodil zápalnou láhev, odpovídal by tomu i zvuk, který jsem slyšel z kanclu. A to je všechno, tedy vlastně nic, vidíš, vůbec nic z toho nezbylo."
Nemělo by smysl hrabat se ve spáleninách, informace bych si mohl ověřit i u hasičů, nicméně mě udivilo, že když jeho podnik byl skoro v likvidaci, měl hojný počet minimaxů, a ještě záhadnější byl motiv, proč by někdo házel zápalnou láhev na starou kraksnu, když před fabrikou stojí taková nablýskaná vozidla a vandal neničí polozničené, ale nové. Na to měl ovšem Honza logickou výmluvu: "Ty vole, jako malí jsme taky chodili do toho opuštěného baráku u řeky a házeli kamení do oken, tak nějací kluci to taky mohli považovat za opuštěné a mou káru za šrot."
To by se dalo považovat za racionální vysvětlení, jenomže Honza si pojištění sjednal den před tou nehodou, možná to je taky náhoda, ale možná že ne. Tento fakt podporoval podezření mého šéfa a nyní už i moje, jenomže kloudný důkaz toho, že se dopustil pojistného podvodu, to nebyl.

Až pak mě něco napadlo - holínky. Honza měl poměrně zachovalé boty a ty by se určitě v tom žáru a střepinách poničily. A že měl ještě další boty, s tím jsem nekalkuloval. Vrátil jsem se tedy do jeho skříně a prozkoumal holínky. Běda! Byly ušpiněné, patrně od kouře, a podrážky rozdrásané od střepů. On se vymlouval, že si je vzal druhý den při odklízení, leč předtím tvrdil, že s ničím po odjezdu hasičů nehýbal, ani s minimaxy. Důkaz, že se dopustil pojistného podvodu, byl na světě. Jenomže Honza si to nechtěl přiznat a bránil se. Já i přes starou známost jsem nemohl nad tím přimhouřit oko, nejsem podvodník, a pojišťovna nemůže vyplácet peníze jen tak, ačkoliv jsem moc dobře věděl, jak na tom byl po peněžní stránce. Proto jsem mu nabídl finanční výpomoc, jenže on odmítl, prý chce jen své peníze, které mu právem náleží a vzápětí odešel do pracovny, kde se zamkl na dva západy.
Já odjel s tíživým pocitem, že jsem svému největšímu kamarádovi z dětství i puberty zkazil život.

Pojišťovna mu žádné peníze neproplatila, a tak jsem se za ním vydal, abych mu přece jen nějaké peníze půjčil.
Když jsem přijel na místo, byl jsem udiven. Všude byli samí dělníci s bagry, bořili stavbu, což by samo o sobě nebylo tak udivující, překvapivé na tom bylo to, že samotnému boření velel Honza, stojící na náklaďáku s plánem v ruce, dávaje příkazy, kde mají těmi těžkými koulemi udeřit. Jakmile jsem k němu přistoupil a nesměle se ohlásil, on se začal chechtat: "No nazdar, to je mi překvápko, pojď nahoru, ať to máš z první ruky!"
Společně jsme pak sledovali, jak ze staré stavby nezůstal kámen na kameni, pak jsme spolu odešli do maringotky, kde mi udělal kávu a s úsměvem na tváři, jako když mě prvně viděl, spustil: "Pojď sem, já ti dlužím poděkování, polepšil jsem si, ty vole, koukej," rozhlédl se po interiéru maringotky: "Dycánko jsem si myslel, že když budu podnikat na vlastní pěst, tak že budu mít víc volnosti, svobody, že mě nebude nikdo otravovat a prudit, ale jak vidíš, jako živnostník jsem stál za starou belu, neuměl jsem uživit ani své lidi a kdyby mi vyplatili tu pojistku, těch 150 tisíc nebo kolik to koštovalo, snažil bych se podnik udržet nad vodou, ale za pár měsíců, neřkuli týdnů, bych měl zase prd. Proto jsem s tím sekl a sehnal si job šéfinženýra, víš, že mám přece titul ing., no a tak jsem dostal příležitost zbořit svůj podnik a pohřbít tím důkaz selhání v podnikání."
Byl jsem ohromen, ještě před nedávnem vypadal na sebevraždu a dnes jako nadšenec, kterého strašně baví to, co dělá. Nikdy mi ovšem neřekl pravdu o tom autu, i když už asi vím nyní, jak to bylo.

Nedávno jsem se dočetl v novinách, že policisté chytili jistou partu, která ničila opuštěná vozidla, poblíž bývalé libeňské fabriky. Pak se přiznali i k zapálení Honzova vozu, o čemž si mysleli, že už je beztak na odpis. Honza se vší pravděpodobností s podvodem neměl nic společného, a ty holínky si mohl ušpinit při odklízení fabriky, sklíček na zemi bylo více než dost.