Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Vražda je vůbec to nejhorší, co se může stát, a vrahové jsou ti nejtragičtější hrdinové." Tuto větu jsem jednou slyšel v nějakém krimiseriálu a dodneška si ji pamatuji. Ono když se řekne vražda, každý z nás se asi nerozchechtá, ovšem pokud se v této oblasti pohybujete nějakou dobu, už na to reagujete suše. Nejsem vrah, ani nepracuji na kriminálce, jen publikuji články v krimimagazínu Nový svět a leckdy se seznámím s člověkem, aspoň přes spisy, který je opravdu tragickou figurkou svého hloupého činu. Jeden takový příběh teď uslyšíte.

Penzista pan Rudolf P. trpěl vážnou nemocí, rakovinou plic v posledním stádiu. Moc dobře věděl, kolik času mu ještě zbývá a tušil, jak moc kruté budou ty poslední dny plné bolesti, a tak se rozhodl to skončit dřív, než k tomu dojde.

Jednoho dne vstal, vyčistil si zuby, najedl se a napsal dopis na rozloučenou; pro policisty pochopitelně, rodinu už žádnou neměl, manželka se s ním již dávno rozvedla. Pak odešel ven, kde si před barákem koupil svůj oblíbený časopis o zajímavostech a zamířil k blízkému parku.

Tam se usadil na lavičku, z kapsy kabátu vytáhl předmět zabalený v kapesníku - legálně drženou osmatřicítku - a dal se do posledního čtení svého zamilovaného časopisu. Po čtení chtěl spáchat sebevraždu. Jenomže v časopisu narazil na článek, který jeho plány obrátil naruby. Psalo se tam o jakémsi klukovi, jenž měl sebevražedné sklony a byl psychicky nemocný. Ten kluk, než se zabil, rozhodl s sebou vzít i své vrstevníky, kteří si z něj dělali srandu a šikanovali ho. Proto ozbrojený vnikl do školy, kde postřílel pár svých spolužáků a dva učitele. Potom obrátil zbraň proti sobě. Rudolf P. dostal ďábelský nápad.

S rakovinou plic se člověk nerodí, tu si způsobíte sami, většinou kouřením, což byl právě případ Rudolfa P., který pravidelně navštěvoval hospodu nedaleko svého bytu. U piva často soutěžili o to, kdo toho víc vykouří nebo kdo vypije více piv. Rudolf P. nejednou vykouřil za den i 60 cigaret, neměl rodinu, a tak mu nikdo neřekl, aby se vzpamatoval. Jeho rádoby kamarádi byli stejní, také kouřili jako fabrika, ale oni neonemocněli jako on. V tom právě viděl jakousi nespravedlnost, a proto se rozhodl to napravit.

Myšlenky na poklidnou sebevraždu se rozplynuly a Rudolf P. se rozhodl jít udělat takovou věc, ze které se veřejnost bude ještě dlouho vzpamatovávat. Nevypadal na žádného Schwarzeneggera - kdyby na něj někdo skočil, dostal by ho, ale on spoléhal na moment překvapení a na mrštnost. V pistoli měl sedm nábojů, další náboje nemá, takže strefí-li se dobře, může zabít tak sedm lidí. Tohle všechno se mu nepochybně honilo hlavou, než vzal za kliku u dveří od jeho kdysi oblíbené hospody.

Bylo kolem jedenácté, v hospodě se tou dobou nacházelo celkem deset lidí, včetně hostinského. Jeden člověk seděl hned vedle dveří, jakýsi Tomáš P., kamioňák, co jen projíždí, a tak jej Rudolf P. nemůže poznat. O něco dál po levé straně u okna sedí čtyři jeho bývalí kamarádi, už taky důchodci, první Ota K., druhý Josef D., třetí Karel M. a poslední David J., hrají karty a jsou poměrně soustředěni. Po pravé straně naproti od nich posedává starosta Jan H. s nějakým mužem u polévky, kterého též neznal, ale my ano. Ten muž se jmenoval Otakar L., politik, který před byl před nedávnem obviněn z úplatkářské aféry, soud však nedospěl k závěru, k tomu dospěje někdo jiný. Za pípou stál hostinský Karel T. a už z dálky Rudolfa P. zdravil. U něj na stojáka pili pivo dva zedníci, co opravovali střechu zdejšího konzumu, protože se po poslední bouřce propadla. Karty jsou vrženy.

Asi minutu, aniž by promluvil, si prohlížel místnost, pak zpod kabátu vytáhl zbraň a s pokřikem "Všichni za to můžete!" vypálil první kulky, které mířily ke stolu jeho kamarádů. První byl smrtelně do hlavy zasažen Karel M., následoval Josef D., kterému prostřelil plíci, a pak Ota K., jenž to schytal do břicha a zemřel při převozu do nemocnice. Rychlejšímu Davidu J. se podařilo schovat pod stůl, kulka kolem něj jen prosvištěla. Rudolf P. nechtěl plýtvat náboji, které mu zbývaly už jen tři, takže další výstřely zamířily ke starostovi. Jeho partnerovi kulka proletěla mozkem, další střela ale starostu minula... V ten moment na střelce kamioňák hodil židli, čímž ho povalil na zem a zbraň odlétla přímo k Davidu J., který ji ihned zvedl a začal jí mířit na povaleného Rudolfa P., jenž se pomalu začal zvedat.
"Ani se nehni, ty svině, nebo tě zabiju!" zakřičel na něj, on však začal prosit, aby vystřelil, že tak si to naplánoval. Mezitím hostinský zavolal záchranku i policii a šel pomoci přeživším se záchranou zraněných. Jen David J. s Rudolfem P. stáli na místě. Davida J. svrběly prsty, když si uvědomil, co střelec všechno způsobil, kolik lidí dnes připravil o manžely, táty či dědy. Chtěl udělat to, oč ho Rudolf P. prosil, ale nedokázal to, takhle by ho nezabil.

Když zaslechli ten spásný blížící se zvuk houkačky, zaradovali se, že už je konec, že teď je to na jiných. Rudolf P. stále stál nehnutě, už ani nemluvil, věděl, že těch pár zbývajících dnů ho bude vidět celá země jako krutého vraha, ne jako člověka, který z vážné nemoci spáchal sebevraždu. Uvědomil si, jakou udělal velkou chybu, že si koupil ten časopis a přečetl onen článek a že vůbec vstoupil do téhle hospody.

Z "hospodského masakru", jak jsem incident pojmenoval ve svém článku, přežilo jen několik účastníků. Tomáš P., jenž získal od zdejší radnice vyznamenaní za svůj hrdinský čin, pak Josef D., který dodneška žije s jednou plící, dále David J., další, kdo dostal ono vyznamenaní za svůj hrdinský čin, hospodský, oba zedníci a hlavně starosta, bez jehož by nemohli vyznamenaní dostat. Ostatní tři nepřežili. Vrah při čekání na rozsudek soudu ve vazbě při příšerných bolestech zemřel, ačkoliv s tím musel počítat každý, kdo jeho zdravotní stav znal.

Myslím, že ho přesně vystihla ta citace z toho krimiseriálu, kterou zmiňuji v úvodu. Bylo to hloupé a zbytečné. Nakonec umíral v bolestech, izolován od ostatních ve studené vazbě, kde akorát slyšel procházející kroky dozorců. Kdyby si tenkrát nic nečetl, mohl odejít klidně a nemusel se tak nechvalně proslavit. Každopádně podle mého článku vydaného v magazínu Nový svět se žádný podobný tragéd naštěstí neinspiroval, aspoň dle mých informací.