Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Plukovník Lerning sedí ve svém pokoji a čte si knihu, nejspíše něco o válce, sloužil totiž v té první světové a od té doby, co se vrátil domů do výslužby, nedokáže na nic jiného myslet.

Je už skoro dvanáct hodin večer, ale on si stále čte. Nechce se mu spát, protože ví, že by beztak neusnul. Při čtení zapšklého románu bezvýznamného autora, který též prošel válkou, si představuje nepřátele, jak vybíhají ze zákopů a on dává pokyn šavlí svému mužstvu, aby šlo do útoku. Řve a sám utíká první, řítí se na Němce, kteří už nabíjí pušky a připravují se k palbě. Je skoro u nich a...prásk!

Nebyl to však výstřel, jeho sny přerušila jiná rána, skutečná a po čertech nepříjemná. Chvíli bylo ticho a pak se to ozvalo znovu a znovu. Šlo to od okna, kde měl staženou roletu. Plukovník popadl svou šavli, která mu jediná zůstala a dal se na průzkum k oknu. Opatrně stáhl roletu a rychle se schoval pod rám okna, očekával palbu, ale znovu se ozvalo to prapodivné zaklepání. Pomalu se tedy vztyčil a zahlédl vránu, jak se snaží dostat dovnitř. Ten otřesný zvuk dělala zobákem. Plukovník se jí vysměje a zatáhne roletu, jenomže v ten okamžik vypadne proud. Chvíli stojí nehybně na místě a je připravený na zbabělý úder neznámé ruky, ale světlo se znovu rozsvítí, ovšem pokoj nezůstane, jakým byl. Má nečekaného hosta, jenž sedí na knížce, kterou plukovník odložil na stolek - vránu.

Okamžitě pohlédl k oknu, ale uvolněné nebylo, ani další, jež posléze prozkoumal.
"Ta vrána musela přiletět snad komínem," pomyslil si. A snažil se ji rozehnat máchnutím šavle, jenže ona jen změnila stanoviště, svýma temnýma očima se teď na plukovníka dívala z vysoké skříně. On po ní hodil bačkorou, leč netrefil ji ani na druhý pokus. Stále se na něho dívala, jako by mu chtěla něco vzkázat. Plukovník však po takovém hostu netoužil, přiběhl do kuchyně, kde si vzal židli, aby mohl vylézt nahoru. Jenomže jak lezl na židli, vrána akorát vyletěla ze skříně a plukovník leknutím spadl, naštěstí na koberec, ale dost se potloukl. Vrána mezitím usedla na křeslo.

Plukovníka to tak popudilo, že už proti ní vyrazil úplně bezmyšlenkovitě a máchal mečem jako nějaký kadet. Nyní to vypadalo spíše jako v nějaké komedii: naštvaný plukovník ji honil po pokoji, při čemž mnoho věcí zničil svou šavlí, vrána však stále hbitě uhýbala. Tu rozbil nedopatřením okno a poranil si ruku, ale to jej neusměrnilo, ještě víc ji chtěl dostat. Až v moment, kdy pokoj vypadal jako skládka a plukovníka počalo píchat u srdce, odhodil šavli a dopadl na rozdrásané křeslo. Vrána naproti němu opět seděla na skříni, jakoby se ušklíbajíc.

Plukovník už začínal pochybovat o čistém zvířecím původu vrány, naopak měl podezření, že má tu čest s něčím nadpřirozeným, něčím, co není z tohoto světa. On, skeptický armádní důstojník, který si dokázal vždy vše logicky vysvětlit, počínal věřit i v převtělování.

V tu chvíli se mu před očima vybavili lidé, které ve svém armádním životě zabil, pochopitelně hlavně vojáci, jejichž smrt se ale ve válce úplně nedá pokládat za vraždu. Jenomže jedna osoba nebyla tak docela vojákem, šlo o německou zdravotnici. Odehrálo se to ve Francii uprostřed války, kdy dobývali jedno útočiště vystavěné v bývalém kostele, kde se skrývala asi desetičlenná německá jednotka plus zdravotnice. Britů v čele s plukovníkem bylo na třicet. Němci neměli šanci. Pobili je všechny, ale zdravotnice se někam schovala. Plukovník dal příkaz k prohledání kostela, načež ji našel on sám, jak se ukrývá v komůrce. Vzdávala se mu, jenže on si nechtěl dělat starosti se zajatkyní, a tak ji zastřelil. Mužstvu pak řekl, že ho napadla. I kdyby vyzradil pravdu, velitel se musí vždy poslouchat a nikdy odsuzovat. Jenomže ve svědomí plukovníka něco málo od té události zůstalo a nyní to vyrostlo. Začal si být pevně jist, že ta vrána je ta německá zdravotnice. Plukovníka popadly těžké deprese, strach, že nadešel jeho čas, okamžik její pomsty. Již se nesnažil ji vyhnat, věděl, že to již nemá cenu. Voják to vzdal, a to je pro něj smrtelné. Čím déle tu vrána byla, tím více z toho bláznil a vránu v zoufalství již začal prosit o milost, klečel před i pod ní a brečel. Tu ho viděl soused cestou do práce, a to včetně té paseky kolem jeho domu. Zakroutil hlavou, myslel si, že zešílel, což byla pravda.
Plukovník od té doby žil ještě pár dní. Zkřehlý, bledý, nemluvící, jako tělo bez duše, bez válečných knih. Když zemřel, vrána seděla na jeho mrtvém těle a poblíž jeho hrobu ji můžeme vidět dodnes.