Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Brzy po skončení války jsem si koupil menší činžovní byt v Praze. Netěšil se takovému přepychu jako vily na Ořechovce, ale bylo v něm útulno a čisto.

Když jsem se vracíval z práce, pozoroval jsem poničené části města od náletů Spojenců. Bude trvat dlouho, než se dají dohromady. Ale život jejich obyvatel se už asi nikdy nezpraví. Nikdo jim nevrátí sestru, bratra, syna, dceru, matku či otce, protože jim je vzala ta ukrutná nekonečná válka.

Jakmile jsem přišel domů, zapnul jsem si vždy rádio, abych na tu venkovní atmosféru zapomněl. Na některých stanicích hráli celý den jen hudbu, já moc rád klasiku - Bacha, Čajkovského, Vivaldiho a další věhlasné skladatele. Dnes v rozhlase hráli Beethovenu 5. symfonii, jednu z mých oblíbených. Usedl jsem do křesla zády k oknu, zapálil cigaretu a rozplýval se nad klasicistní hudbou. V místnosti svítila jen lampička na konferenčním stolku uprostřed, rohy místnosti byly tmavé a prázdné, v dáli zrovna odbíjeli půlnoc a já pomalu usínal, když se najednou ozvalo prásk!
"Co to bylo?" vyhrkl jsem hlasitě, cigareta mi přitom spadla z pusy na koberec, čímž jej po chvilce propálila, ale to jsem vůbec neřešil, zajímalo mě, co to bylo za ránu.
Rádio hrálo klidně dál, světlo svítilo, možná někomu bouchl motor, jenže když jsem odhrnul záclonu, zahlédl jsem malou dírku v okně. Pak jsem se otočil, načež jsem běžel k vypínači rozsvítit. Pokoj rázem oživl a já už z dálky viděl u dveří menší dírku ve zdi. Už jsem pochopil, někdo se mě pokusil zastřelit!

Po chvíli jsem zavolal policii, která přijela do několika minut. Vyjmuli kulku ze zdi a ofotili si místo činu. Kulku identifikovali jako "devítku", což je ráže používaná německými pistolemi jako je Luger, Parabellum, Walther a podobně. Zřejmě kořist ještě z války, na tom není nic divného, nejdivější na tom je, proč zrovna já!?

Vyšetřující detektiv si mě před vchodem vzal stranou: "Poslyšte, máte nějaké nepřátele?"
Já jen tupě zíral, vždyť přece jsem skromný a poctivý člověk: "Pane detektive, nejsem nácek, a do politiky se vůbec nepletu, dělám poctivou bezpečnou práci v úřadě, s každým se dohodnu po dobrém, nikomu křivým slovem neublížím, jsem prostě nenáročný poctivý a nenásilný člověk, tak jaké nepřátele?"
"No dobrá, dobrá," pohlédl na mě policista nedůvěřivě, "každý přeci máme kostlivce ve skříni, zkuste si rozvzpomenout a když tak zavolejte," načež odešel z pokoje, já tam zůstal stát a jen nechápavě kroutil hlavou, protože žádného kostlivce já určitě ve skříni nemám!

Jenomže po jejich odchodu mi to začalo ležet v hlavě, možná mohu mít nějakého nepřítele ještě z dob okupace. Za války jsem totiž nebyl žádný hrdina. Abych poslouchal zahraniční rozhlas a sabotoval Němcům majetek, snažil jsem se žít nenásilně, jak se tehdy říkalo "poslušně", a tak jsem každému Němci řekl pravdu, když se mě na něco zeptal, ačkoliv mnohdy to ani nemusela být pravda. Takže aniž bych o tom věděl, tak jsem se stal kolaborantem a udavačem. A právě jednoho člověka, jemuž jsem osudově zamotal život, si nyní vybavuji.

Pracoval jsem v bance Slavia a zmíněný muž, nějaký Vondra se jmenoval, dělal hned naproti v podniku v kavárně, často si přisedal ke svým zákazníkům, kteří tam chodili často, a tak jsem si pomyslel, jestli to není nějaký odbojář, abych nebyl obviněný, že jsem to včas nenahlásil. Odchytl jsem jednoho dne kolemjdoucího esesmana a upozornil jej na Vondru, chvíli nato ho už odváděli v poutech z kavárny, já se díval z okna banky a on mě uviděl. Na ten pohled nikdy nezapomenu, jako by říkal: "Jednou ti to vrátím, mizero!"
Toho Vondru nakonec obvili z účasti v odboji a poslali do koncentračního tábora. Jestli se vrátil, to nevím, ale klidně by to mohl být on, kdo vystřelil pod mým oknem na mě z náměstí. Aspoň by se pomstil na tom, kdo ho tenkrát udal.

Pak mnou projelo další jméno, Polívka. Pana Polívku jsem znal ještě z předválečných let, kdy pracoval u nás v podniku. Byl to takový tichý a nenásilný člověk, proslýchalo se o něm, že snad má nemocnou ženu, a tak má mraky starostí, proto ani s námi nepromluví.
Jednoho dne mu při revizi vypočetli manko 5 stovek, okamžitě je chtěli po něm vyrovnat, ale on žádné neměl, protože je ani neukradl, takový poctivec jako on se dnes nevidí, spíš mu je někdo vzal. Tehdy poprvé na mě promluvil, abych mu půjčil peníze, v pokladně jsem měl totiž osm set přebytek. Já byl ovšem protivný, nechtěl jsem někomu dávat peníze, které bych možná dostal, myslel jsem na vlastní blaho. On by je beztak vrazil do své polomrtvé ženy, ani krejcar jsem mu nedal, takže musel sáhnout do svých úspor, čímž se mu značně přitížil život. Nezbyl mu už dostatek peněz na léky pro ženu, načež poté doplatila. On mi to pak vyčítal, i když mi neřekl ani slovo, leč jeho výraz v obličeji mluvil za vše.
Nedlouho poté opustil banku a snad se i odstěhoval. Co se s ním stalo po válce, nevím, ačkoliv by ji mohl přežít. Židovské předky neměl, takže měl naději. Klidně mohl jít pod mé okno a pomstít se za ženu - jak ten mě musel nenávidět!

Hlavou mi problesklo i další jméno, sochař Soukup z bývalého činžáku. Častokrát tesával do kamene, což dělalo po baráku obrovský hluk, pokusil jsem se s ním domluvit, ať se vyžije v lese, on ovšem nechtěl, múzu prý chytne vždy doma. Takže tesal a tesal, dokonce i po nocích. Jednou mi to už nedalo a oznámil jsem to úřadům, jenže se to poněkud zašmodrchalo. Četníci na drátě vyrozuměli, že vytváří sochy nepřítele, jako například Stalina, Lenina, Churchilla a podobně. Toho se ihned chopilo gestapo a osud sochaře byl sečtený. Možná se po baráku už nerozléhal takový hukot, leč když ho odváděli, křičel po baráku různé nadávky na mou osobu: "Já tě zabiju!" či "Jednou ti to vrátím!" Přišlo mi to trapné, cítil jsem se vinen. Tento muž by toho mohl být schopen, měl dost kuráže mě zabít. Docela si ho dovedu představit pod mým oknem.

Takových lidí, kterým jsem ublížil, by se našly desítky, i když jsem si to až doteď neuvědomoval. Připadal jsem si čistý a bezúhonný muž, hotový beránek, leč přitom jsem byl podlý a zaujatý, ještě k tomu udavač. Vlastně se tomu dole nedivím, že udělal, co udělal. Já bych to vlastně učinil taky.

Náhle u dveří někdo zazvonil, lekl jsem se, zda onen člověk nejde dokončit, co začal. Trochu jsem se bál, na druhou stranu jsem ale překypoval zvědavostí. Pomalu jsem tedy otevřel dveře, k mému překvapení se přede mnou zjevil ten detektiv s nějakým klukem: "Odpusťte za vyrušení, ale nesu dobrou zprávu, dostali jsme toho údajného střelce!"
Já se podivil a pohlédl na sotva třináctiletého kluka, v životě jsem ho neviděl.
Detektiv pokračoval: "Je to jednodušší, než si myslíte. Tady Pepík si s ostatními kluky hrál s ukradeným Waltherem, našli ho někde ve škarpě, přitom mu najednou vystřelil a na potvoru zrovna do vašeho okna. Taková klukovina, a jak mohla uškodit, teď opravdu věřím, že nemáte žádného kostlivce."
Mně se podlamovala kolena, nebyl jsem schopen slova, když se ten hošík nejistě omlouval, koukal jsem kamsi do prázdna, přemýšlel jsem, jak se zachovat, mám se udat, či ne? Nakonec jsem se rozhodl pro to první: "Pane detektive, nejsem tak nevinný, jak jsem posledně říkal, já pomáhal gestapu jako..."
"Udavač?" doplnil mě detektiv.
"Ano, věděli jsme to o vás, jenže jsme vám to nikterak nemohli dokázat..."
Já na něj koukal jako blázen, on sebevědomě pokračoval: "Víte, tady Pepík je můj syn a do vašeho okna jsem střílel já, abych vás nezabil, ale jen vylekal, teď vidím, jako moc to pomohlo."
Mně mohly oči málem vypadnout z důlků, vždyť to všechno byla vlastně jenom hra, jestli mám nějaké svědomí. Chvíli jsem se cítil oklamán, ale pak jsem uznal, že to tak bude lepší. Pepíka tedy poslal domů a společně jsme zamířili do Bartolomějské sepsat protokol.