Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nový život začal vestoje, obklopený chladnou tmou, ve které se prodíral vzduchem nepříjemný zápach smrti a beznaděje. Chlapec pomalu otevřel oči, aby se pokusil zorientovat, avšak marně; tma byla větší a zápach silnější. Pomalu se postavil na nohy, jenže ty se mu tak třásly, že se na nich sotva udržel. Přestože byl vzduch velice chladný, na čele se mu udělaly krůpěje potu, které si také ihned setřel rukou. I přes chladný vzduch jeho kůže žhnula, jako by chtěl bouchnout, doslova hořela. Ačkoliv neviděl, snažil se alespoň pomalou kulhavou chůzí a ztřeštěným mácháním rukama okolo sebe nějak zorientovat, ale na blízku nebyla žádná zeď ani věc, o kterou by se mohl alespoň zapřít či podle ní jít; mohl jen prázdně postupovat s pořádným rozmáchnutím poslepu někam dál do prázdna, až konečně narazil na velice tvrdou zeď, jež ho ihned odrazila zpět. Pomalu se k ní přiblížil zpátky, pořádně se ji snažil ohmatat a zjistit, co to je; byly to dřevěné dveře s klikou, avšak vůbec z nějakého neznámého důvodu nešly otevřít; bylo zamčeno. Pach podobný zkaženému masu se zvětšoval, zachvátil celou místnost, což chlapci nedělalo zrovna moc dobře; žaludek mu zachvátil nesnesitelný pocit nevolnosti, chtělo se mu strašně moc zvracet, avšak nějak to nebylo možné; chlapec se skácel bezmocně na kolena, hlavu si opřel o zamčené dveře ihned za ním. Chtělo se mu plakat, ale slzy jaksi nepřišly; mohl tam jenom sám sedět a čekat; doufat v to, že někdo přijde a že ten někdo nebude nepřítel či něco, co by mu mohlo ublížit. Chlapec si vlastně ani nic nepamatoval, s takovou námahou si snažil vzpomenout na cokoli, jenže marně. Jediné, co si pamatoval, bylo jméno - Sebastian. Ale ani netušil, jestli je jeho, nebo čí vlastně. A to bylo jediné, ani si nevzpomínal, jak vypadá, natož jestli má rodinu, přátele či jak to venku vůbec vypadá; vůbec nechápal, jak je něco takového možné. Hlava mu fungovala bezchybně, snažila se zhodnotit okolí, ve kterém se nyní nacházel a jak vyřešit ošemetnou situaci, v níž se nyní nachází. Myšlení mu zaplavovaly informace všeho druhu - fakta, neznámé obrazy, podrobnosti týkající se světa a toho, jak to funguje, avšak vzpomínky na rodinu či život nebyly k dostavení.

Pokusil se o křik, jenže po otevření úst z něj nevyšla jediná hláska. Rty měl suché a popraskané. Když si pomalu sáhl na čelo, popadla ho najednou palčivá nesnesitelná bolest - byl zraněný. Po tváři mu stékala neznámá tekutina, dle bolesti to tipoval na krev; rána se nezdála nějak velká, avšak i přes malou velikost dosti bolela. Utrhl si kus trička a obvázal zraněné místo kolem dokola. Bolest na chvíli přestala. Ale pak vedle hlavy ucítil velice nepříjemný zápach hniloby. Na krk mu najednou přistála vlna ledového vzduchu, což mu nahnalo nehorázný strach. A najednou zaslechl nějaký rámus. Něco kousek od něj spadlo a začalo se plazit jeho směrem. Sebastian raději strachy zmlkl a na chvíli přestal dýchat. Zvuk utichl, ta věc či osoba se zastavila neznámo kde. Díky tmě nemohl zjistit, co to bylo či kde se to nyní nachází, jediné, co věděl, že má strašný strach.

Mlčky si skousl spodní ret a ruce strachy zkřížil na kolenou. Opět zaslechl zvuk pohybu, avšak on se nehýbal. Musela to být ta věc, která upadla na zem.
"Pomoc!" vykřikl hlasitě.
Strach byl větší než zvědavost.
"Pomozte mi někdo!" zařval z plných plic s nadějí, že ta věc byla buď jenom nějaká malá krysa nebo někdo, kdo mu mohl pomoci. Zmýlil se. Věc se najednou rozeběhla k němu. Zvuk hlasitého dýchání protivníka byl nestálý a mrtvolný zápach větší a větší.
'Co když jsem udělal špatně, že jsem vykřikl?' pomyslel si strachy Sebastian a doufal, že se jen mýlí a že mu ta věc neublíží. Zase špatně! Věc se zastavila jen kousíček od něj. Chladný dech dosáhl až na Sebastianův krk, což mu nahnalo ještě větší strach.
Náhle věc vykřikla a vrhla se přímo na něj. Ruce obmotala okolo jeho ruky a pokoušela se jej kousnout, avšak Sebastian vyskočil na nohy a osobu se pokusil od sebe odtrhnout, ale i přes tu všechnu snahu marně. Osoba byla třikrát větší a stokrát silnější, než byl on sám. Bum.

Sebastian upadl...
Hlasité dýchání.
Snaha o popadnutí dechu...
Sténání.
Křik
Ticho.
Marná snaha.

'Co to?' pomyslel si Sebastian, když ho do očí uhodil velice ostře nepříjemný paprsek světla prodírající se mezerami v dřevěném okně na zdi. Pomaličku se zvedl zpět na nohy se snahou rozhlédnout se okolo sebe, ale jaksi to nešlo. Nemohl se pohnout z místa. Ruce měl pevně připoutané jakýmisi řetězy ke zdi a na nohy si sotva viděl. Jediné, co viděl, byl rozostřený stín postavy v dáli.

Pláč.

Opět se dostavily slzy, ale tentokrát nebyly Sebastianovy. Stín osoby stojící v dáli se posadil na bobek s rukama přes tvář. Osoba brečela. Sebastian chtěl vykřiknout na osobu, ale nešlo to. Nemohl promluvit. Ústa se hýbala, slova běžela hlavou, ale mozek? Ten ani hlasivky mu nedovolily vydat jedinou hlásku. Nechápal proč...
Snažil se dostat z řetězů. Vší silou se snažil z nich vymotat, avšak čím víc se snažil, tím více se utahovaly a byly bolestivější a nepříjemnější. Rozeběhl se směrem od zdi k osobě, jenže řetězy ho zatáhly zpět a díky zpětnému rázu se uhodil zezadu do hlavy. Upadl...

Vzpomínky.
Rodina.
Máma.

Díky té bolestivě uštědřené ráně se dostavilo pár matných vzpomínek. Sebastian se objevil s nějakou osobou, se ženou. Měla krásně průzračné oči jako studánka a nádherně dlouhé vlasy jí vždy vlály po větru. Vzpomínek bylo tak moc, že se z toho až dostavila nesnesitelná bolest hlavy. Vzpomněl si dokonce i na starší sestru, s níž strávil veškeré dětství.
"Mami..." vyslovil tiše se slzami v očích. "Měla jsi pravdu," rozbrečel se.
Vzpomněl si totiž ještě na jednu ne zrovna moc příjemnou věc, díky které je teď tady, bůhvíkde... Vzpomínka byla sice matná, ale vše podstatné obsahovala: vysoký plešatý muž, černá dodávka, bonbóny, škola...
"Mami, měla jsi pravdu. Moc se omlouvám. Přijď si pro mě..." rozplakal se opět Sebastian. "Slibuji, že odteď ti budu vždy věřit. Budu tě vždy poslouchat. Udělám cokoli. Už nikdy nebudu věřit někomu cizímu. Prosím..."
Hlavu si pomalu opřel o zeď s pohledem upřeným na zakrvácené ruce v řetězech. Opět se dostavila nesnesitelná bolest a jakási poměrně hřející tekutina mu začala stékat pomalu po tváři.

Upadl...

Nesnesitelně palčivé světlo donutilo Sebastiana otevřít oči. Pomaličku si je promnul a snažil se zaostřit, avšak napoprvé marně. Zaostřit se mu povedlo až napodruhé. Nacházel se v teplé posteli v jakési místnosti zaplněné nábytkem. Pomaličku se rozhlédl a hlasitě vykřikl. Do místnosti přiběhla vysoká světlovlasá žena. Ihned ji poznal. Matka.
"Mami!" vykřikl radostně se slzami v očích a ihned ji objal okolo pasu.
"Copak, Sebastiane, co se děje?" začala se ustaraně vyptávat.
"Měl jsem noční můru," odpověděl klidně v sevření jejích měkkých paží. "Už ti věřím a vždy ti věřit budu!" pronesl radostně Sebastian.
Avšak při pohledu na své ruce se zarazil; nemohl popadnout dech.
"Mami, proč mám popálené kroužky na zápěstí? Proč to zápěstí vypadá, jako bych měl řetězy na rukou?"
Slzy se opět dostavily. Mamka mlčela.
'Nevím, jestli je to pravda, nebo ne!?' pomyslel si Sebastian a s neuvěřitelnou bolestí hlavy si šel raději lehnout...

Byl to jen pouhý sen, nebo se to vše opravdu stalo?