Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Narodil jsem se jedné květnové noci v kotci chovatelské stanice mojí mamince Adéle a tatínkovi Armínovi. Prvních pár dní jsme nedělali nic jiného, než lezli po sobě, kotci nebo mamce a poslepu hledali naleziště sladkého mlíčka. Většinou nám však maminka byla vždy na pomoci a naše pátrání zdárně ukončila.
Někdy si nás do tlapek vzala jakási neosrstěná bytost. Příjemně hladila naše kožíšky a mně se to moc líbilo. Proto kdykoli jsem ucítil její charakteristický pach, snažil jsem se k ní dostat co nejblíže.
Pak přišel ten slavný den a my jsme poprvé otevřeli oči. Poprvé v životě jsem spatřil maminku. Její kožíšek byl černobílý stejně jako můj, tlama žraločí, tělo svalnaté. A ještě ten den jsem spatřil toho záhadného tvora, co mě hladil. Nezkušenýma očima hleděl jsem do očí člověku. Ach, tehdy jsem netušil, kolik si toho s ním ještě užiju. Ale nesmím předbíhat!
Takže dny plynuly a my jsme se ve zdraví dožili dvou měsíců. Už naše nožičky uměly skvěle běhat, tlamičky samy jíst a zoubky jsme trénovali na všem, co se nacházelo v jejich dosahu. Nejčastěji to odnesly máminy uši, lidské tlapky (To na nás však člověk vždy zavrčel!) nebo takové ty věci, které lidé používají jako kožíšek.
A pak se to stalo. Jednoho dne na náš dvůr zavítal cizí člověk s košíkem. Já košík znal - vynikající věc na okusování. Ten člověk (šlo o fenku - vy jí říkáte žena) se šel s naším pánem podívat na nás do kotce. Poté spolu začali o něčem diskutovat lidskou řečí a náš člověk ukázal na mě. Ta žena se usmála a opět začali mluvit. Nakonec ta nově příchozí předala páníčkovi jakési papírky, položila si mě do toho košíku a odnesla do auta.
Chudák já! Nevěděl jsem, co se to se mnou děje, vždyť jsem autem doposud ještě nejel! A tak jsem začal pěkně od plic naříkat, až si musela moje nová majitelka dát tlapky na uši. Po deseti minutách jsem to vzdal. Smířil jsem se s tím, že mě ta vrčící věc sežrala a že se z jejích útrob už nikdy nedostanu. Jaké bylo moje překvapení, když vůz konečně zastavil a já byl vynesen v košíku ven do nového domova.

Moje štěněčí léta byla skvělá! Vzpomínám na to, že každý, kdo nás potkal, si mě chtěl hnedka pohladit, říkajíc: "To je pěkné štěňátko!" Na moji příslušnost k plemenu americký pitbullteriér se však dotyčný tvářil chladněji.
Panička na mě byla moc hodná, nechávala mě totiž hrát si se všemi pejsky. Tenkrát proti tomu nic nenamítali ani jejich majitelé, ale kdybych se teď běžel na nějakého jejich miláčka podívat, spustili by řev, že jim chci zabít psa. Nechápu to. Co proti mně ti lidé sakra mají!? Vždyť já v životě žádnému pejskovi neublížil - dokonce ani tomu kníračovi Aranovi, co po mně tenkrát vyjel! Kdyby tak řvali na sousedova jezevčíka, neřeknu. To je vám panečku rváč! Jednou jsem ho viděl poprat se před zraky obou majitelů s pudlem a víte co říkal ten pudlův pán? Že je to nádherný jezevčík a že to nevadí! Zato když jsem si toho pudlíka šel očichat já, to už začal vyvádět a křičet na paničku, ať si mě přiváže. Prostě to nechápu. Asi jsem pro lidi přece jen nějaká bestie zabíjející vše živé.
A tak to není jenom se psy, ale i s dětmi. Když si mě chtělo nějaké pohladit, hned ho rodiče táhli pryč. Možná i proto došlo k tomu průšvihu.

Nikdy jsem nepoznal děti. Panička žádné neměla a na procházkách jsme si jich nevšímali. Jednou však, když šla panička nakupovat do supermarketu, co byl poblíž školy, mi jako obvykle nařídila, abych čekal a přivázala mě ke sloupu. Já ji vždy poslechl na slovo. A tak si tam čekám a najednou jde po chodníku skupinka chlapců ve věku asi třinácti let. Já si jich nevšímal. Koneckonců, proč bych taky měl?
Jenomže oni si všimnou mne. Zastaví se a začnou o čemsi diskutovat. Nerozuměl jsem jim, ale vy možná ano.
"Hele kluci, pitbull!" řekl ten, z něhož jsem cítil největší zlobu. Zvedl kámen ze země.
"To jsou ti zabijáci! Schválně, kdo se po něm odváží hodit šutr?" vyzval kumpány.
"Radku, já bych to nedělal! Co když ten sloup vyvrátí?" zalekl se další kluk.
"Nesmysl! Jste snad srabi? Bojíte se přivázaného čokla? Pitbullové jsou bestie! Nám jeden zakousl slepice. Pojďte ho ukamenovat!!!"
Ozvalo se souhlasné zabručení. Kámen, jenž chlapec svíral, vzápětí dopadl na moji hlavu a jí projela palčivá bolest. Zakňučím, to těm výrostkům však jen dodá odvahy. Náhle na mě padá proud kamenů.
Někteří chlapci hledají co největší kusy, jiní se spokojí s menšími.
Paničko moje, kde jsi? Pojď mi na pomoc! Ta se však ne a ne vrátit. Zoufale otáčím svou zkrvavenou hlavu na všechny strany hledajíc pomoc. Ulice jsou vylidněny, žádná pomoc.
Tu pocítím vztek. Stupňuje se s každým kamenem a pomalu mě ovládá. Nervy, trpělivost přetečou, veškerá láska k člověku i výchova jdou stranou. Do mých žil se vlila dávná krev mých předků. Vzbudila ve mně rváče, lovce toužícího po kořisti. Z hrdla se vydralo zlověstné zavrčení. Celou silou se vzepřu vodítku, to ale nepustí. Kašlu na něj a jednoduše jej přetnu jedním skusem. Pak už mě nikdo nezastaví. Běžím s rozkoší za chuligány, kteří přede mnou utíkají jak zajíci. Ta tam je jejich odvaha! Nejsou však tak rychlí. Na ulici se objevují lidé a mezi nimi i má paní. Útoku už nic nemůže zabránit. Nic až na...

"Brite! Ke mně!" zakřičela panička a vzápětí se měním v krotkého beránka. Přijdu k ní a ona nic. Žádná nadávka, žádný trest, žádná výchovná scéna. Prostě tam jen tak stála a nevěřila vlastním očím. Zato lidé byli pohoršeni. Nikdo netuší, že jsem byl vyprovokován, věří výpovědi dětí, že šly jen tak kolem a já je z ničeho nic napadl. Vzápětí přijíždí policie. Diskutují s mojí paní a pak všichni nasedneme do policejního vozu, jedouce neznámo kam.

V autě vládne hrobové ticho. Slyšel jsem jen pániččin zrychlený dech a cítil křečovité svírání mého obojku. Cosi viselo ve vzduchu. Jakýsi nevysvětlitelný smutek.
Pak zastavíme. Paní mi nasadí náhubek. Bok po boku vcházíme do zářivě bílé budovy. Vevnitř byl cítit strach. Tušil jsem trest. Cítil jsem se tehdy asi jako kacíř vstupující před inkviziční soud, neboť jsem věděl, že porušení lidského zákonu o ochraně mláďat bude tvrdě potrestáno. Ve dveřích nás přivítá jakýsi muž v bílém plášti, prohodí pár slov s paničkou a pak kamsi odejde. 'Třeba šel pro nějaký mučící nástroj?' napadá mě. Zatím mi panička pomohla na takový ten stůl, co mají u veterináře. Za chvíli je ten muž zpět. Neviděl jsem, co drží v ruce, protože jsem naslouchal chlácholivým slůvkům mého člověka.
Panička mi něco šeptala vroucně do ouška a při tom na moje tělo dopadaly její horké slzy. Tenkrát jsem to nechápal. Znělo to, jakoby se loučila. Ach, jak jsem jen miloval její hlas! Bála se. Moc se bála. Byl jsem ochotný v momentě zakousnout toho, co ten strach způsobil, kohokoli, kdo ji jakkoli ohrožoval. A pak jsem ucítil bodnutí. Hlava se mi začala točit a já to celé záhy pochopil. Připadalo mi směšné, jak pošetilý je lidský strach. Jak je touha zachránit si svůj kraťoučký život naivní. Jak předsudky dokáží připravit lidi o rozum. Nebál jsem se o sebe. Bál jsem se o paničku. Nechat ji samotnou - bezbrannou ovečku bez věrného psa - v blízkosti smečky nenasytných vlků - GRRRR.

Pozvedl jsem stěží hlavu a do očí řekl pohledem: 'Nikdy na tebe nezapomenu a pokud bude nějaké nebe, tak tam na tebe budu čekat třeba věčně. Neboť tys byla jediná osoba, co mě měla na tomto hrozném světě ráda.'
Panička propukla v usedavý pláč. Olízl jsem jí ruku a pak jsem v jejím náručí vydechl naposledy. Moje tělo jsem zanechal na veterinárním stole jako památku mojí paničce a já sám jsem vyletěl kamsi vzhůru...