Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Měl jsem celý byt pro sebe dlouhá léta, neboť žena mě s dítětem opustila. Soud bohužel nakonec vyhrála ona a mě prakticky od syna odřízl. Nevím ani, jak už vypadá - jak žena, tak syn. Zaměřil jsem se tedy spíše na kariéru a zbytek nechal jít časem.

Jednou u mých dveří zcela nečekaně zazvonil můj bratr, jenž se několik let zdržel vojensky v Afghánistánu. Řekl jen: "Už mě to tam nebavilo..." A kufr měl již v předsíni. Nejspíš už to tam nemohl vydržet či ho to skutečně omrzelo, netuším, nicméně si dovedu představit, jakým hrůzám tam asi čelil a že začlenit se do běžného života nebude vůbec snadné. A také že nebylo...

Práci si vůbec nehledal, vyučil se sice zámečníkem, ale své řemeslo už vůbec nedokázal. Ono v Afghánistánu to ani nebylo potřeba, tam se rovnou vyrazily dveře. Tak jsem mu řekl, ať dělá něco z oboru, třeba policistu. To zkusil, ale psychickými zkouškami neprošel, řekl bych, že se tam trochu pobláznil, dokonce začal i pít a často se s někým rval. Jenže jeho komplexy nikoho nezajímaly, když mu někdo vrazil, ten druhý mu vrazil taky.

Jednou v lokále nějakého ochlastu před zraky všech dalších ubil k smrti. Jakmile přijela policie, porval se i s nimi. Když ho poté konečně spoutali, podařilo se mu vyskočit z vozu, když ho vezli na stanici. Zcela potlučený s rukama za zády pak utekl do lesů, kam za ním již policisté nešli. Byla noc, a tak povolali vrtulník s termovizí, která dokáže označit člověka i v naprosté tmě. Podivné je, že ho vrtulník v lese neviděl, jako by se vypařil. Policisté nakonec případ uzavřeli, ještě pár dní u nás potají hlídkovali, ale pak se na to vykašlali.

Uběhlo spoustu měsíců, už to byl pomalu rok a po bratrovi ani stopy. Policisté to tehdy v tom lese ani pořádně neprohledali, jen se spoléhali na ten vrtulník, a tak jsem se pokusil o sólo akci. Začal jsem pátrat na vlastní pěst. Šel jsem tou cestou, kudy bratr nejspíš utíkal, ani ne po dvaceti metrech mi tak ujela noha, že kdybych se nezachytil, tak bych spadl. Objevil jsem totiž takovou menší rokli, která byla zakrytá listím. Když jsem posvítil dolů, zděsil jsem se, zahlédl jsem tam totiž kostru, jež měla ruce za sebou. Bylo zcela jasné, kdo to tam nejspíš leží...

Propast se nezdála příliš hluboká, při pádu by si mohl tak maximálně pohmoždit nohu, ale vylézt zpátky nahoru, k tomu se svázanýma rukama, to se nezdálo dost dobře možné. Bratr zde musel trpět dlouhé dny, než zemřel hladem a vysílením. Okamžitě jsem zavolal policii, aby jej vytáhli, oni podle DNA potvrdili bratrovu totožnost, a upřímně litovali, že les důkladně neprohlédli. Zjevně měli strach, abych je nezažaloval, možná bych vysoudil i miliony, ale já si řekl jen o to, aby mu vystrojili řádný pohřeb jako bývalému hrdinovi. Do hrobu ho nesli samotní policisté, mezi nimiž byli i ti, kteří jej v tu noc zatkli. Tomu se říká ironie osudu.