Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka, příp. vypravování v ich-formě

Já... Hm, zda se vůbec dá říct JÁ... Ale mám já vlastně nějaké JÁ!? Nemám rodinu, nemám přátele, nemám peníze, nemám jídlo, ale hlavně nemám to nejdůležitější... DOMOV!

Nikdo z lidí, co si teď třeba leží doma na gauči v obýváku, čistí zuby v koupelně nebo jen tak polehávají v posteli, NIKDO z těchto lidí si nedokáže představit, jaké to je nemít domov!

Chm... Co já bych za to dal, kdybych si mohl i třeba v tom nejmenším a nejšerednějším bytě, jaký existuje, sednout na koberec a jen čichat tu vůni domova. Ale to si bohužel nikdo z těch lidí, co měli to štěstí a mají domov, neuvědomuje!
Pro ně je úplnou samozřejmostí vyzout si v předsíni boty, pověsit bundu na věšák, udělat si čaj a sednout si k televizi... Oni si toho neváží! Museli by si projít tím, čím jsem si prošel já, aby poznali, že víc než to, co mají, si ani nemůžou přát a že patří mezi ty nejšťastnější lidi na celé planetě.

V dětství, pokud se to takto dá vůbec nazývat, jsem prožil několik krutých a bolestných ran, které se na mě nejspíše poznamenaly na celý život... Tatínka jsem nikdy neviděl. Tedy myslím toho vlastního! Pche! Nevlastních tatínků jsem viděl spousty! Aspoň tedy do svých 8 let...
V té době totiž maminka zemřela. Byla závislá na drogách už od mého narození. Vždy, když se u nás každý měsíc vystřídal jiný tatínek, který maminku zbil (v lepším případě ona jeho), si střelila, šňupla nebo co já vím o drogách... Prostě si ji vzala. Pak se chovala pár hodin jako blázen, slibovala mi hory doly. Nové autíčko, novou mikinu, nového tatínka...
Pak se probrala a zmizela v hospodě a já zůstal doma sám a vymýšlel si, co bych si koupil, kdybych byl milionář.
Ještě teď si živě vybavuji matčin hysterický hlas: "Neopouštěj mě! To mi nemůžeš udělat, ty zvíře!" A spoustu dalších sprostých nadávek. Pak vzlykavý pláč, bouchnutí dveří a...a já jen seděl koutě a opět jsem si představoval, že jsem "boháč", že můžu mamince tatínka koupit.

Když mi bylo osm let, maminka to s drogou přehnala a najednou tu s námi nebyla... Neměla stejně jako já žádného sourozence, babička s dědečkem už také nežili. A tak jsem do svých osmnácti let zůstal v dětském domově.
Ovšem tomu se ani domov říkat nedá! Spíše koncentrační tábor! V té době jsem chtěl několikrát utéct od všech těch příšerných vychovatelek, příšerných nesmyslných řádů, Romů, co se mnou byli na pokoji, utéct pryč a žít jako pračlověk... Ale to jsem ani v nejmenším netušil, co se stane o pár let později.

Nyní je ze mne opravdu muž bez domova... Je mi 32 let, ale obličejem vypadám o 10 let starší díky mému "dětství" a nynějšímu stavu. Obličej mám zarostlý černošedými vousy, zuby mám z poloviny černé a z poloviny hnědé a jsem příliš, až příliš hubený.
Náplň mého života je zvykat si na zhnusené obličeje lidí, co mě vidí... Vím, možná o mě uvažují jako o zarostlé, smradlavé, chlupaté obludě, co má na sobě děravou čepici, kterou oni třeba zrovna předevčírem vyhodili. Ale kdyby si to jen vyzkoušeli... Spávat skrčení do klubíčka, vstávat celí promrzlí na lavičce v parku, která bývá pokryta jinovatkou, neustále posedávat a dívat se na ptáčky, jak zmateně hopkají po trávníku, přemýšlet, do které popelnice se dnes půjdete podívat, a nakonec se vydat v botách o dvě čísla menší k nově dovezeným kontejnerům a tam strávit celý den hledáním nějakých zbytků jídla nebo kousků oblečení. A tak den za dnem, pořád dokola. Myslím si, že pak by si vážili těchto drobných, pro ně pravděpodobně nepodstatných věcí mnohem více! Dobrá, ne všichni mají domácí kino, které si tak přáli, ne každý má krásný chlupatý koberec, drahý parfém, koženou bundu nebo nové auto, ale všichni z nich mají to nejpodstatnější... Mají domov! Místo, kam se mohou vrátit a místo, kde je vždy někdo vyslechne nebo jim pomůže.
Ale JÁ!? Já se mohu nanejvýš hrabat v popelnici, smrdět, žebrat a spát v parku na lavičce. Mně holt nebylo souzeno, abych měl domov!

Kdo ví, zda ještě vůbec umím mluvit, neboť bezdomovci moc příležitostí ke komunikaci nemají.
Možná se ptáte, proč si nenajdu práci a nežiji jako normální člověk. Ale lidé, kde jsem se o práci prosil, mě za normálního člověka nepovažují. Dívali se na mě skrz prsty a div ne do očí se mi vysmáli. Ale vždyť já jsem taky člověk! S rukama i s nohama! Z masa a kostí! Jsem člověk jako všichni ostatní. Vždyť já mám taky nějaké vzdělání, nějaký mozek!
Ale budu se na svět dívat trochu růžověji... Dobrá, nemám sice DOMOV, rodinu, přátele ani peníze, ale mám něco MNOHEM VÍC! Mám sebe... A nesmějte se, protože ne každý má SEBE a může si být SÁM SEBOU jistý. Já si jistý jsem, neboť jsem zvládl žít beze všeho, jen se sebou. A můžu se na SEBE spolehnout.
A co víc! Dokázal jsem žít i bez lásky, což je velmi těžké. A tak jsem se naučil mít rád sám sebe...takového, jaký jsem...BEZ PENĚZ, DOMOVA, BEZ NIČEHO... A když tohle dokážete, tak pak ani nepotřebujete dům, miliony ani rodinu... Protože máte sebe a i když si o vás mnoho lidí myslí, že jste něco míň, vy víte, že tomu tak není. Máte respekt sám k sobě a jste si oporou v jakékoliv situaci.
A proto si myslím, že pokud mě nikdo nezabije, nic horšího mě snad potkat nemůže. Teď už bych měl stoupat jen po schodech vzhůru a těšit se na nové a nové věci. Začínám žít nový život a - kdoví - třeba jednou budu mít krásný dům a budu milionář... A budu mít navíc tu výhodu, že si toho budu stokrát tak víc vážit a cenit...
A tak můžu zatím jen čekat a zpívat si naši českou hymnu "Kde domov můj, kde domov můj". Třeba se mi jednou odpovědi dostane...