Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jano, Janičko, prosím tě, nezlob se. Nevím, co to do mě vjelo. Lásko, odpustíš mi? Sejdeme se zase v noci, jak jsme se vždycky scházeli, chceš? Janičko, jen mi prosím odpusť.

Petr seděl na tvrdé vězeňské lavici, ruce volně položené do klína, čelo opřené o chladnou šedou zeď. Nedokázal myslet. Nedokázal by to v jeho situaci nikdo, natož Petr. Odpočítával vteřiny. Šedesát vteřin je minuta. Šedesát minut je hodina. Do hodiny se vejde přes tři a půl tisíce vteřin. Jedna, dva, tři... Kolik vteřin se asi vejde do roka? Nebo do sedmi a půl na tvrdo?

Nedokážeš si představit, co se se mnou děje. Blázním. Nedokážu už bez tebe vydržet, tak za mnou aspoň přijď. Všechno bude jinak, uvidíš, jen mi musíš pomoct, Jano.

Je jen málo věcí, kterých musel Petr litovat. Udělal si střední zemědělskou školu, našel si Janu, holku, která prostě neměla chybu, měl spoustu kamarádů... Nikdy toho nemusel litovat. A pak najednou... Všechno se zkazilo. Přišel o práci, doma se hádali a kamarádi se mu v hospodě posmívali. Petr četl inzeráty v každých novinách, hledal práci, kde se dalo. Jana se od něj odstěhovala. Prý se vrátí, až bude vědět, že se Petr aspoň trochu snaží. Nakonec musel na pracák, i když věděl, že tam mu práci nedají. Jenže kdyby jen nedali. Ta slepice v podatelně mu prakticky oznámila, že zootechniky v dnešní době nikdo nehledá a že to může zkusit jako popelář, jestli chce. A Jana měla zrovna narozeniny...

Chtěl jsem to udělat pro tebe, miláčku. Pořád ti vadilo, že nic nedělám... Jenže já se snažil, víš? Ale oni mě chtějí zničit! Pošli mi něco, Jani, pošli mi cokoliv, co mi tě bude připomínat...

Sebral ze země dlažební kostku a potěžkal ji v ruce. Podatelna by měla být to osmé okno zprava. Zaklonil se a... Vedle! Místo osmého okna se trefil do pátého. Musel to zkusit znovu. Kostka, záklon, švih a... Zase nic... Najednou to už nebyl Petr, ale nějaký prapodivný stroj, který trhal dlažbu a mechanicky vrhal kusy kamene do oken. Nebralo to konce, až dokud...

Nechtěl jsem ji zabít! Věř mi! Chtěl jsem jí zničit stůl, okno, všechno, co jsem mohl, ale zabít ji? To bych neudělal... Teda... Udělal, ale nechtěl.

Sedm a půl roku byla pro Petra hrozně dlouhá doba. Nevěděl, jak si ji ukrátit. Tu úřednici měl neustále před očima. Takhle to určitě vypadá, když vás někdo za něco trestá. Nemohl se toho strnulého studeného obličeje zbavit... A ten křik... Budil ho každou noc...

Jano, musíš přijít, nebo něco poslat, třeba dopis. Nebo toho plyšáka, co s ním spáváš... Chybí mi tvá vůně, tvůj pohled, tvoje neupravené vlasy a nehty... Přijď prosím, tvůj Petr.

"Šéfe? Pojďte se na něco podívat..." Vězeňský dozorce si dopis přečetl několikrát za sebou a u toho si šeptal: "Sejdeme se v noci... Musíš mi pomoct... Pošli mi něco... Musíš přijít... Něco poslat... Toho plyšáka..." Pak zvedl oči, usmál se a hodil dopis do koše. "Nechápu, že to pořád ještě někdo zkouší... A ještě bez šifer. Najděte podle adresy tu holku, třeba s tím měla taky něco společného..."