Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednoho bláznivého dne jsem se rozhodl jít na procházku. Proč bláznivého? Byl začátek února a venku to vypadalo jako na začátek května, slunce svítilo, až jste se potili, ptáci zpívali jako při Pražských hudebních týdnech ve čtyřicátém druhém a v neposlední řadě jste cítili takový ten jemný vánek, jako když v bitvě utichne poslední zbraň a není slyšet vůbec nic. Přitom člověku se v únoru vybavují spíše Ladovy obrázky o zimě.

Tak jsem šel na tu procházku a vidím, jak proti mně jdou dva esesáci - podle brigadýrky nějaký důstojník a jeho stráž. Na ulici nikdo nebyl, jen já a oni. Nebyl jsem v odboji, ani jsem veřejně nedával na odiv své názory, ale nyní jsem byl v pořádných rozpacích. Mám zvednout paži a pozdravit, nebo předstírat, že je nevidím? Já znám esesáky nejlíp, oni si přece vychutnávají lidi, kteří se jim nelíbí nebo kteří neudělají to, co oni chtějí. Jenže co když je tohle jiný typ? Co když ho naopak popudí více, když tu ruku zvednu, možná je to tajný antifašista, kdo ví. U nás v baráku taky žije jeden uniformovaný, říká se o něm, že pracuje na gestapu, ale sám povídal, že je tady jako záloha. Občas zametá schody, a ne aby nějakému našemu řekl: "Udělej to!" Vůbec, on si to vždy dělá sám. Upřímně ale vidět esesáka, jak čistí podlahu, je docela sranda. Tohle je taky esesák, ovšem podle vzhledu nevím, do jaké kategorie bych jej zařadil.

Rozhodl jsem se možná zbaběle, ale raději jsem přešel na druhou stranu a zahučel hned do nějakého obchodu. On šel dál a ani si mě nevšiml. Zachráněn, ale ne docela. Vešel jsem do krámu s nějakým harampádím, asi do vetešnictví, kde jsem zevnitř uviděl, jak na výloze stojí "Jude" s vedle nakreslenou židovskou hvězdou. Obchodník si mě hned všiml a blahořečil mi: "Díky, Mojžíši, konečně první zákazník, co to bude?"
Polilo mě horko, chodit do židovských obchodů se prý podle Němců nemá, protože kdo vstoupí do tohoto obchodu, je sám taky Žid. Chtěl jsem tedy hned vypadnout, ale zahlédl jsem, jak se do výlohy dívá nějaký četník a pak mě uviděl. Četníci jsou naši lidé, ale často spolupracují s gestapem. On se tam skrze tu popsanou výlohu na mě stále díval. Já se potil a potil ještě víc, Žid čekal, až řeknu, co chci a já na to za chvíli taky přišel. Vzal jsem takové staré ošoupané žezlo ze stolu a pohrozil tím Židovi: "Naval prachy, nebo ti tady všechno rozflákám!"
Četník si toho všiml a odešel, ale nechtěl jsem riskovat, že stojí za rohem, a tak jsem dál pokračoval ve své nové roli: "Tak slyšel si!"
On celý udivený otevřel kasu, ve které ale vůbec nic nebylo, začal jsem tam tedy rychle cpát svoje peníze z peněženky, i doklady mi tam spadly, pak jsem zase odstoupil a znovu zvolal: "Naval prachy, nebo uvidíš!"
Žid se škrábal na hlavě, ale uposlechl. Četník se mezitím vrátil, zahlédl jsem ho jen tak letmo. Z kasy jsem vytahal všechny své peníze i s doklady. Pak jsem Židovi pohrozil ještě jednou, odhodil žezlo a u dveřích se omluvil. Popadl jsem za kliku a vyběhl ven.

"Tak se pochlubte, pane, kolik?" vykřikl na mě četník venku. Já vytahal prachy z kapes, doklady jsem tam tentokrát nechal a ukázal peníze četníkovi: "No, to je pěkná suma," smál se četník, "avšak krást se nemá, i když je to Žid, ale abyste neřekl, že nejsem humanista, tak jsem nic neviděl, dejte mi ty peníze a já je předám úřadům jako nalezené..." A já mu je musel dát. Pak jsem ho viděl, jak zahučel do biografu, jestli za peníze, které jsem sám sobě ukradl, to nevím, každopádně rozhodně je nikam nezapsal jako nalezené.

Opravdu bláznivý den, který mě připravil o zbytek mých peněz, které mi zbývaly do výplaty. Na druhou stranu alespoň mohu žít s klidným vědomím, že jsem nikomu nic neukradl a věc nebude mít další následky, krom pár dnů bez jídla...