Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Během jednoho chladného sobotního večera jsem se rozhodla, že se půjdu projít. Chvilku jsem se procházela po našem malém městečku, pozorně se rozhlížela po okolí a v hlavě se mi honilo hned několik různých myšlenek a vzpomínek. To jsem ale ještě nevěděla, že toho dne mi přibude vzpomínka další, díky které mne několik lidí bude považovat za hrdinku, sama však ani moc nevím proč.

Procházet se mezi panelovými domy mě moc nebavilo, vždycky jsem měla o hodně raději přírodu. A když jsem tak přemýšlela, kam bych mohla zavítat, přišla mi na mobilní telefon zpráva od babičky. Jelikož potřebovala s něčím pomoci, vydala jsem se tou nejkratší cestou k vesnici, ve které babička žila. To ovšem nebylo až tak jednoduché...

Pohlcoval mě strach, ale prostě jsem musela jít. Do vesnice se dalo prakticky dostat jen jednou jedinou cestou, která nebývala právě tou nejbezpečnější. Čekalo na mě menší brodění řekou i hluboký les. Sice k babičce vedla i jedna silnice, ale po té se též jíti nedalo, neboť tam byl vyhlášen zákaz vstupu chodcům a policie to velice často hlídala. Mezi babiččinou vesnicí a mým městem se dost často potloukalo mnoho bezdomovců a plno dalších podivných individuí. Takřka na denním pořádku zde bylo ohlášeno nějaké to zcizení peněženky nebo napadení, dokonce se zde údajně jeden čas skrývali ve křoví muži s nabitými zbraněmi a olupovali slušné lidi.

Stála jsem na samém okraji té cesty a už teď měla v krku pomyslný knedlík. Nemohla bych říci, že jsem se nebála. Nejraději bych se okamžitě otočila a utíkala domů k mamince. Ale právě na to už bylo příliš pozdě, babičce jsem slíbila, že se u ní ještě během dnešního dne zastavím. Nebyl čas na váhání. Teď, nebo nikdy! Hrdinským krokem jsem si to vkročila na asfaltový chodníček a cyklostezku v jednom. Podél cesty stálo jen pár lamp, rozbořených laviček a odpadkových košů. Nikde nikdo, okolo mne naprosté prázdno. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že tam nejsem sama, že mě snad někdo sleduje. Šla jsem co nejrychleji, abych tuto cestu měla co nejdříve za sebou.

Z jakéhosi mně neznámého důvodu většina z těch lamp nesvítila... Byla taková tma, že nešlo pomalu na krok vidět a já litovala, že jsem si s sebou nevzala baterku.
Snažila jsem se moc nebát, myslet na něco jiného a příliš nevnímat okolí. Moc se mi to nedařilo, strach mě přemáhal.

Když jsem došla až do poloviny mé cesty, uslyšela jsem kdesi za sebou zlověstné kroky, jenže v momentě, kdy jsem otočila, nespatřila jsem nic ani nikoho, kdo by mne mohl pronásledovat. Šla jsem bez zastavení dále. Lampa přímo přede mnou svítila, ozařovala vedle stojící lavičku a menší rybníček. Něco mě přinutilo zpomalit a já náhle uslyšela hlasitý ženský výkřik. To, co mě pronásledovalo, bylo ke mně blíže a blíže, ale v tu chvíli mi to bylo tak nějak jedno. Musela jsem se jít podívat, co se té neznámé stalo. Výkřik pocházel z míst nedaleko ode mne.

Prodrala jsem se nedalekým dosti hustým a rozlehlým křovím. Krev mi ztuhla v žilách, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Přitiskla jsem se k zemi a neschopna pohybu sledovala dění. Všude kolem, u každého stromu v blízkosti, byl přivázaný člověk bez rozdílu barvy pleti, pohlaví anebo věku. Nevím, kolik jich mohlo být, snad deset, možná patnáct. Pod každým jsem viděla sice dost krve, ale většina z nich ještě žila. Mezi lidmi se pohybovali dva muži se zbraněmi v rukou. Trvalo mi pár dlouhých vteřin, než jsem pořádně pochopila, co se tady vlastně děje - ti muži přepadávali lidi jdoucí po naší cestě, tam je většinou omráčili a zatáhli do této jejich skrýše. A pak si s nimi jednoduše hráli. Děti mlátili, ženy znásilňovali, všechny okradli a nakonec je pozabíjeli. Přitiskla jsem se co nejvíce k té chladné zemi. Nesměli mě vidět, to by byl se mnou amen. Byla jsem asi jediný člověk, jenž mohl těm nebohým lidem pomoci. Nakonec to ale bylo jednoduší, než jsem čekala.

Asi po deseti minutách oba muži odešli. V rychlosti jsem odvázala od stromu jednu ženu, aby mohla pomoci ostatním. Ta se na mě jen vděčně usmála a hned už odvazovala další nešťastníky. Já se nenápadně odplazila pryč. Ty dva zlé muže asi ani nenapadlo, že by tam mohl přijít někdo jako já, protože seděli těsně u rybníčku a chytali ryby. Přesně jako v nějakém filmu, kriminální komedii. Neváhala jsem ani vteřinu, rychle, avšak potichoučku jsem se k nim připlížila zezadu a prudce oba naráz strčila do vody. To už na místo přijížděla policie, musel ji zjevně zavolat někdo ze zachráněných obětí. Policisté mi děkovali, neboť asi po deseti letech konečně dopadli nebezpečné vrahy a násilníky. Mně to ale bylo všechno celkem jedno, viděla jsem před sebou jen vysněnou cestu k babičce.
Vyslechli mne jen v rychlosti u auta a dalšího dne jsem se měla stavit u nich na stanici.

Po zbytek cesty jsem se už vůbec nebála, i když vypadala snad ještě strašidelněji než předtím. A dokonce ještě před půlnocí jsem došla k babičce, živá a zdravá, navíc s jednou novou vzpomínkou.

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/poviedky/jedna-mala-hrdinka.html