Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• horor

Táhlo nám na pětadvacet a byly jsme partička pěkně ztřeštěných holek. Záda každé z nás obtěžkávala krosna nacpaná věcmi nezbytnými k přežití prodlouženého víkendu na odlehlé horské chatě. Měly jsme namířeno do našeho vysokohorského sídla, kde jsme chtěly oslavit Halloween takzvanou dívčí jízdou.
Na nádraží jako první čekala Irena, ta nejvzornější a nejsvědomitější z naší party. Postupně dorazily i ostatní kusy a mohlo se vyrazit směrem na sever. Už v autobuse proběhla přehlídka dobrot a pití, které ukrývaly naše batohy. Všechny jsme se těšily z toho, že se můžeme na chvíli ztratit z města, relaxovat a zapomenout na všechny starosti všedních dnů. Naše společná setkání nebyla častá, proto jsme si celou cestu měly co vyprávět, namísto sledování ubíhající krajiny z okýnka autobusu. Dominika s Klárou se neustále trumfovaly nejveselejšími historkami a mně s Luckou nezbývalo než se smát.

Autobusák nás vysadil u opuštěné zastávky uprostřed lesů. Hodily jsme si tašky na záda a vyrazily vzhůru do kopců k našemu víkendovému hnízdečku. Kamenitá stezka ubíhala pod nohama velmi pomalu a s každým krokem bylo její zdolávání náročnější. V těch končinách už nebyly ani ukazatele. Musely jsme se optat na cestu jedné milé babičky při sběru dříví. S podivuhodnou přesností nám popsala, kudy máme jít, a ve zdolání našeho cíle nám už nic nebránilo. Cesta vedla přesně tam, kudy nás ta stařenka poslala, nespletla se ani o krok!

Byla to malinkatá chatička s jednou místností a jakousi kuchyňkou. Vedle byl palouček se studnou, v chatě nebyla elektřina, takže se pro vodu muselo sem. Vybalily jsme své věci a bylo nutné naštípat dříví na oheň, protože se začalo ochlazovat.

Už byla tma, začínalo pršet, kapky bubnovaly do střechy. V krbu hořel oheň a nad ním se peklo kuřecí maso - naše specialita. Lucka s Irenou připravovaly ještě něco dobrého na zub, ty druhé dvě se pohodlně usadily v křeslech a zapalovaly svíčky. Měly jsme v plánu vyprávět si strašidelné historky. To byla vždy naše oblíbená zábava ještě v době, kdy jsme chodily na gympl. Už jsme všechny seděly kolem stolu a zvědavě očekávaly, jakou historku si pro nás připravila Dominika.

Najednou někdo zaklepal na dveře. Nejprve tomu nikdo nevěnoval pozornost, protože už bylo dost pozdě, všude tma, navíc hustě pršelo. Klepání se ozvalo znovu, ale bylo prosebnější. Teď už ho slyšela každá z nás. Podívaly jsme se na sebe a najednou nikdo nechtěl jít otevřít. Los padl na mě a na Irenu, ale to už bylo klepání nepřetržité. Když jsme otevřely, stála tam úplně promočená stará paní. Ihned jsem poznala, že je to ta babička, která nám dnes úplně přesně popsala cestu. Jenže tahle babička tvrdila, že to tu vůbec nezná a že se ztratila. Copak nás nepoznává, vždyť odpoledne nám poradila jak se sem dostat? Nebo to není ona, jenom je jí podobná? Ostýchavě vešla dovnitř. Jakmile spatřila zapálené svíčky, její oči se rozzářily a na tvářích se rozlil skoro až nepříjemný úsměv. Nikoho to nezarazilo a holky chtěly pokračovat ve vyprávění.

Avšak ta stará dáma nám navrhla, že můžeme vyvolávat duchy. Místností se rozezvučel bouřlivý smích. To je teda vtip. Duchy jsme vyvolávaly společně naposledy se školou na lyžáku. Ale ona s vážným výrazem trvala na svém. Nakázala, ať zapálíme svíčky a postavíme je do pětiúhelníku. Nevím proč, ale nikdo se nezmohl odporovat. Všechny jsme dělaly, co nám řekla.

Naše ruce byly položené na stole a dotýkaly se jen konečky palců a malíčků. Naše vykulené oči si prohlížely stařenu, která začala něco mumlat. Nikdo se nehýbal. Všechny jsme ji upřeně pozorovaly. Rozhodla se, že vyvoláme Pannu Marii. Začala nahlas opakovat: krvavá Marie, krvavá Marie, krvavá Marie... pořád dokola. Každá z nás pečlivě opakovala po ní: krvavá Marie, krvavá Marie... Ve tvářích Kláry a Dominiky byl nevěřícný úšklebek. Lucie nepřítomně opakovala po stařeně. Ale Irena byla jako v transu, zírala na tu babku s vykulenýma očima a zřetelně vyslovovala: krvavá Marie, krvavá Marie...

Vůbec jsem nechtěla věřit...tomu úkazu. Irena vykulila oči ještě víc a otevřela pusu, jako by nám chtěla něco říct... Její ústa zůstala otevřená a pohled byl skleněný. Stařena se škodolibě rozesmála. Naše ruce se naráz rozpojily. Nikdo nevěděl, co se děje. Nehýbaly jsme se. Naše pohledy kmitaly z Ireny na stařenu a zpět. Ta ještě nedávno ubohá babička se zvedla od stolu a zmizela ve dveřích.

Nikdo z nás se nemohl pohnout.
První se vzpamatovala Lucie. "Neblázněte," říkala. "Holky," vzpamatujte se. Postupně jsme přicházely k sobě. Jenomže Irena stále zůstávala v transu... Rozhodly jsme se jít spát. Uložily jsme Irenu do postele a samy také vklouzly do spacáků. Nikdo nemohl spát, ale nikdo neřekl ani slovo. Bylo slyšet jen šustění spacáků. Zvenku bušily do chaty obrovské kapky, jakoby se chtěly dostat dovnitř. Vítr vrzal okenicemi. Běhal mi mráz po zádech. Usnout se mi podařilo až chvilku nad ránem.

Vzbudily mě holky. Zběsile se mnou třásly a ukazovaly do kouta. Irena tam seděla a třásla se. Byl to příšerný pohled. Nic horšího jsem v životě neviděla. Na sobě měla rozervané tričko na cáry. Ruce měla poškrábané. Byla celá od krve. V ruce svírala nějaký papír a stále byla v transu. Pokoušela jsem se s ní začít mluvit, ale ona nereagovala. Neviděla mě. Nevnímala. Byla někde jinde než my. Přišla jsem blíž a pokusila jsem se jí vytrhnout ten papír, co měla v ruce. Nešlo to, svírala ho moc pevně. Prokrista. Byla to fotka. Na tom obrázku byla ta babizna, kterou jsme včera potkaly a vypadala stejně jako ta, které jsme v noci poskytly azyl. To snad není možné. Kdo to je? Kde se tu ten snímek vzal?

Její výraz byl nepřítomný, ale přesto vypadala, jako by nám chtěla něco sdělit. Otočila jsem se na holky. Jen koukaly, na nic víc se nezmohly.
Zavolaly jsme záchranku. Přijela asi za půl hodiny, ale připadalo mi to jako celá věčnost. Celou dobu jsme seděly bez hnutí kolem stolu a upřeně pozorovaly Irenu sedící v koutě.

Nic. Nedělala nic. Pouze její tělo se třáslo. Mysl byla nepřítomná. Musely jsme odpovídat na dotazy zdravotníků, ale jim naše noční příhoda připadala neuvěřitelná. Jeden z nich se začal smát. Všichni se na něj otočili a on zmlkl. Naložili Irenu na lehátko a šoupli ji do sanitky. Dveře se zavřely a my jen pozorovaly, jak se vůz vzdaluje. Téměř beze slova jsme si sbalily věci a vydaly se na cestu k autobusu. Bylo ticho. Nikdo nic neříkal. Strašné otupující ticho.

Opět mířím na nádraží. Ale teď už nemám obrovskou krosnu, ale jen malinkatou kabelku. Poslouchám, jak mi klapou podpatky. Už z dálky vidím naši partu - Lucii, Dominiku a Kláru, už jsou tu všechny zase dřív než já. Ano všechny. Irena už k nám nepatří. Jedeme se s ní rozloučit...

Zemřela během týdne v nemocnici. Ale ona byla mrtvá už na chatě! Když jsme za ní chodily do nemocnice, vypadala úplně stejně. Její stav se nezlepšoval. Nepřijímala potravu, už skoro nedýchala a nakonec vypovědělo službu i její srdce. Nikdo to nedokázal pochopit. Byla to velice spolehlivá, silná a ambiciózní osobnost. A teď?
Jakmile jsme dorazily na místo, šly jsme pozdravit Ireniny rodiče. Stály u otevřené rakve a plakali. Přišly jsme blíž a nahlédly do rakve. Ležela tam. V černých šatech. Byla úplně bílá. Měla vykulené oči a nepřítomný pohled. Stále měla otevřená ústa, jakoby chtěla něco říct. A v ruce, v ruce neustále pevně svírala tu fotku...

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/poviedky/damska-jazda.html