Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Pojďte se projet pane Jiřka," prohlásil starý chlap a otevřel dveře od bílého Citroënu, který se mi snažil poslední půlhodinu prodat. Nasedl jsem a vytáhl z prsní kapsy krabičku cigaret. Starý pán si toho ani nevšiml. Usedl na místo řidiče a skvostně hladil odrbaný, kožený volant. Mezi patnáctou a pětadvacátou minutou nabízení auta mi o sobě prozradil, že je učitel na základní škole v důchodu, že je ženatý a ta jeho je strašně fajn. Napadlo mě, že on je sice dobrej, ale jeho ženu bych svatořečil za to, že je schopná dlouhá léta žít s někým takovým.
Nastartoval, v kabině to zavibrovalo, jak uvolněný výfuk rytmicky klepal do podlahy. Auto mělo zvuk jako nějaký dvoutakt.
"Cítíte to pane Miška?" pravil slastně. Udiveně jsem se na něj podíval. "Jak to auto voní novotou, jako by právě vyjelo z fabriky."
Strčil jsem si cigaretu do úst. "Mně je to jedno," řekl jsem, "já ho stejně za chvíli zahulím" a připálil jsem si. Učitel mě sjel pohledem jako jeden z těch typických pedantů, kteří chodí každou chvíli okolo školy a hledají kuřáky, aby si na nich mohli vybít vztek. Nic neřekl a zařadil jedničku. Auto začalo řvát a pak se pomalu sunulo z vrat ven.
"Spojka je trochu vysoko," pravil učitel, "ale je to jen o zvyku."
"Hmm," moc jsem si ho nevšímal, hledal jsem, kde se v tý káře stahujou okna. Najednou se stáhlo samo od sebe. Podíval jsem se na učitele, ten se na mě usmíval, jeho zuby by mu záviděl i středověký rolník, žluté, jako by si je čistil houbou na tabuli.
"Dají se stáhnout i u mě," řekl a dál se věnoval řízení. Rozvalil jsem se v křesle a vychutnával kouř. Učitel byl starý člověk a jako všichni staří lidé měl tendenci si povídat.
"Vy studujete, pane Jiřka?"
"Hmmm..."
"A co studujete?"
"Střední."
"Jakou střední?"
"Gympl."
"Jaký gympl?"
"Šestiletej..."
"No jo, ale jaký?"
"Všeobecnej!"
"No jo, ale jak se jmenuje?"
"Jižní Město."
"Hmm..slyšel jsem o něm, je to tam dobré?"
"Hmmm?"
"Ptám se, jestli je to tam dobré..."
"Ani ne, mrdá mě to tam."
Zarazil se a radši byl zticha, což jsem uvítal, nesedl mi. Nakonec mu to ale stejně nedalo a mluvil znova.
"Skvěle sedí na silnici, jako přikované...je to hodně široké auto, má to ovšem své výhody."
Touhle větou vzbudil mou pozornost, což se moc učitelům nepovede pomalu celý život, podíval jsem se na něj. "Jaký výhody?"
Zarazil se, asi nečekal, že se na to zeptám, chvíli přemýšlel. "No...třeba ta stabilita, málokdy se vám povede obrátit ho na střechu." Oddechl si, ale mně to nedalo.
"Takže vlastně, těžko se otočí, ale když už se otočí, tak se těžko dává i na kola." Učitel neodpovídal, upřeně koukal před sebe a znovu nevěděl co odpovědět. Poté jen tak neutrálně pokýval hlavou, bylo to takovéto pokývání, u kterého nevíte, jestli souhlasí nebo ne.
"Ano...možná i tak by se to dalo říct," konstatoval suše. Auto citelně zrychlilo, asi jsem ho vyvedl z míry. Zrovna se před námi v nepřehledné zatáčce objevil traktor. Učitel se lekl, strhl volant. Cigareta mi vypadla z úst a spadla do klína, nevšiml jsem si toho, protože jsem se praštil hlavou o boční okýnko. Auto vymetlo škarpu, učitel strhl volant, vrátil ho na silnici, dupl na brzdu a zakončil to pěknou osmičkou, po které jsem netušil, kde mám přesně zadek a kde hlavu. Chvíli jsme jen seděli, mlčeli, potom mě začalo neuvěřitelně pálit mezi stehny, zařval jsem a uvědoměle hledal cigaretu. Následně jsem zjistil, že mi propálila mezi stehny docela slušnou díru, sedadlo bylo taky propálené, v kabinetě to začalo smrdět. Jen co jsem zlověstný špaček vyhodil oknem, podíval jsem se na učitele. Oči mu běhaly divoce ze strany na stranu a klepaly se mu rty. Otevřel ústa a roztřeseným hlasem řekl.
"Pane Jiřka...nechcete teď chvilku řídit vy?" Přikývl jsem a vystoupil.
Auto zařvalo, trhlo sebou několikrát dopředu a následně chcíplo...spojka byla opravdu hodně vysoko.
"V klidu, pane Jiřko...pomalu to pouštějte, trošku přišlápněte plyn a Ludva se rozjede." Tou větou mě uvedl zpět do časů mé autoškoly, které byly tehdá tak hororové, že mi tím radost opravdu neudělal...potom jsem se víc zamyslel nad tím, co řekl.
"Promiňte...říkal jste Ludva...?" Učitel seděl zaraženě jako by uviděl ducha, nepodíval se na mě.
"Ano....říkám mu Ludvík XVI....vždycky dávám svým autům jména...." Nevím proč, ale ten člověk se mi začal rázem docela zamlouvat. Znovu jsem nastartoval, ale zase mi to nevyšlo. Zůstali jsme vyset napříč celou silnicí. Za námi stála celou dobu nějaká blondýna, vím, že to byla blondýna, protože vlasy bylo to jediné, co bylo za volantem obrovského Hummeru vidět. Troubila jak šílená, potom vyskočila a klusala k nám, to jsem zrovna po páté nastartoval. Přiběhla k mému okénku a něco ječela. Stáhl jsem ho, pořád ječela, chvíli jsem na ni jen tak apaticky koukal a ona stále, tvrdohlavě ječela. Přidal jsem plyn, stále ječela, pouštěl jsem pomalu spojku, ječela. Potom jsem zařval já.
"SKLAPNI KRÁVO!!! MY JSME SÍLA, CO MÁ KOULE!!!" Auto se následně rozjelo, podíval jsem se ještě do zrcátka, blondýna se zrovna rozmáchajíc rukama prala s oblakem výfukových plynů z mého auta.
Auto jelo slušně, motor opravdu šlapal, jako by ho zrovna slátali ve fabrice. Akorát se nám přitom smyku ještě více uvolnil už tak na dobré slovo držící výfuk, takže to začalo v kabině zapáchat sladkým smradem naturalu. Sáhl jsem do kapsy, vytáhl krabičku a připálil si. Učitel seděl a nemluvil.
Dojeli jsme k němu, měl úzká vrata, takže se mi povedlo auto ošlivě škrábnout o železný sloupek. Učitel na ostrý zvuk dvou o sebe skřípajících kovů nijak nereagoval a stále nevnímajíc koukal vpřed. Vjeli jsme do dvora a tam zastavili, zapomněl jsem, že tam mám stále zařazenou jedničku, takže sebou auto zase škublo a následně chcíplo. Vystoupil jsem, učitel taky. Obešel Citroën a počítal škody. Uvolnění výfuk, škrábanec v předu na kastli, propálené sedadlo a zadní blatník se nějak uvolnilo, takže stejně jako výfuk držel jen tak tak. Učitel se na to díval se stejným nezájmem, jako se doktor dívá na hypochondra, a ani by mě v tu chvíli nějak neudivilo, kdyby také vytáhl cigaretu a zapálil si.
"Tak pane, jakou cenu jste to říkal?" nadhodil jsem s pozitivních tónem v podprahu a usmál se.
"Šedesát," špitl tiše učitel.
"Dám vám pětačtyřicet....musím do toho koupit ještě nějakej benzín a obout to."
"Padesát," špitl znovu.
"Beru!" zvolal jsem nadšeně a vytáhl peněženku, odpočítal deset pětitisícových bankovek a podal mu je, s nezájmem je přijal. Podepsali jsme smlouvu, poklepal jsem mu na rameno a zasmál se, jako bych ho tím chtěl snad i nakazit. Ale nepovedlo se. Vycouval jsem z vrat a ještě jednou auto omylem škrábnul, tentokrát vzadu. Učitel jenom stál uprostřed svého dvora a nepřítomným pohledem pozoroval, jak zápasím se spojkou. Octl jsem se na silnici a s ohromným rámusem se rozjel. Hladil jsem kožený, odrbaný volant. Rozhodl jsem se dát autu jméno Její veličenstvo královna Viktorie. U lesa, kousek před nepřehlednou zatáčkou, jsem zastavil, zasunul do rádia cédéčko, zapálil jsem cigaretu a potom za slastného poslechu klasické hudby uháněl k domovu...