Už zase zvracela. Neměla to ráda. Přímo to nesnášela. Ale zároveň se bez toho neobešla. Trpěla anorexií a bulimií, ale nechtěla si to přiznat. Jí by se přece něco takového stát nemohlo. Ona si přece jenom udržuje postavu, to je neškodné, no ne? Ne. Zabíjí ji to. Ale ona to přes svůj pracně vypěstovaný sebeklam nevidí. Bohužel.
Její cesta za smrtí začala před půl rokem. Před jejím maturitním plesem. V listopadu si koupila ty nejkrásnější šaty na světě. Zvýrazňovaly její přednosti, kryly nedostatky. Cítila se v nich jako nádherná princezna, kterou nic nemůže ohrozit. Ale ohrozilo. Tedy v podstatě jí to jen prospělo, ale v jejích očích bylo to, že přibrala přes Vánoce a Silvestra 7 kilo, naprostá a neférová rána pod pás. Chtělo se jí brečet ze sebe sama. Nenáviděla se. A tak přestala jíst. Ne úplně, ale skoro ano. Její jídlo za celý den tvořil jeden jogurt a jablko. Občas k tomu přidala mrkev (když si chtěla dopřát). Jenže takhle to dlouho nešlo. Její rodiče si toho velice brzy všimli (její maminka byla na své kuchařské umění velice hrdá a měla proč, proto jí nemohlo uniknout, že její dcera odmítá to senzační jídlo, po kterém se vždy oblizovala až za ušima) a nutili ji jíst. Nejdřív nevěděla, co má dělat. Po každém jídle se zavřela u sebe v pokoji a brečela aspoň hodinu do polštáře. Proklínala své rodiče. A pak dostala nápad. Bude zvracet.
Zpočátku jí to vůbec nešlo. Ať si strčila do krku cokoliv (od prstů přes lžičku až po zubní kartáček) nemohla ze sebe dostat víc než dávivé zvuky. A tak se zeptala své kamarádky (schovala svůj dotaz za zvracení po alkoholu). A kamarádka jí poradila, že toho musí hodně vypít. Aspoň litr vody. A pak už to šlo samo. Do šatů zhubla 6 kilo. Ale to jí nestačilo. Stále se cítila tlustá. Přímo příšerně tlustá. Každý večer (a i ráno, pokud to stíhala) se prohlížela před zrcadlem a hledala všemožné "špeky" a tukové polštářky, které by ještě potřebovala odstranit. Její život se stal jediným obrovským kolotočem... Kolotočem plným jídla. Utrpením pro ni bylo jít s kamarády do restaurace, kam bohužel chodili až příliš často. Naučila se sice zvracet potichu, ale vždy měla hrozný pocit z toho, že ji někdo přistihne. A tak se s nimi přestala stýkat. Těm, kteří byli její spíše známí než kamarádi to ani nevadilo, stejně jim připadala poslední dobou nějaká divná. Roztěkaná, vyhublá, nedbala na sebe, oblíkala se do vytahaných věcích a až příliš často mluvila o jídle. Ti, kteří byli její opravdoví přátelé, se jí snažili pomoci, ale ona jejich pomoc ustavičně odmítala a tvrdila, že jí nic ke štěstí neschází. A přitom se neusmála už bůh ví jak dlouho.
Přestala se učit. Přestala by i chodit do školy, kdyby ji otec každé ráno nevozil. Její známky byly vždycky výborné, když měla trojku, byl to téměř svátek. Učitelé si ji poslední měsíc brali jeden po druhém na kobereček a doslova z ní páčili důvody jejího zhoršení. Každý z nich to s ní myslel dobře, ale její mysl již byla natolik pokroucená, že je považovala za úhlavní nepřátele. Každá jejich otázka směřující k jejím problémům v ní vzbuzovala chuť udělat něco strašlivého, co by končilo smrtí. Ne její. Začala nenávidět lidi. Naprosto všechny. Připadalo jí, že za každým jejich pohledem se skrývá nevyřčený posměšek na její tlustou postavu. Stranila se jich, jak nejvíc to šlo. Jejím jediným přítelem (a zároveň největším nepřítelem) bylo teď zrcadlo.
Maturitu nezvládla. Ne kvůli vědomostem. Ačkoliv se poslední dobou na učení skoro ani nedívala, stačilo jí to, co se naučila už dřív. Měla výbornou paměť. Ale byla v takovém stresu a tak moc psychicky na dně, že ze sebe nevydala téměř ani hlásku. Nejvíc jí vadilo to, že na sobě měla sukni, boty na podpatku a košili. Upnutou košili. Její mamka na tom trvala. Namalovala ji, učesala a oblékla do tohoto. Muselo jí to slušet. Ale vypadala jako chodící smrt. Taky se tak cítila. Když se vrátila z poslední ústní maturitní zkoušky domů, čekali na ni v kuchyni kromě rodičů i dva neznámí muži. Byli oblečeni v lékařské bílé. Pohlédla na rodiče. Její matka brečela a nebyla schopna se jí podívat do očí, její otec na ni hleděl příšerně ztrápeným výrazem. Pochopila, že pochopili. Odvezli ji do léčebny.
Zvážili ji. Měla 44,5 kilo. Když to číslo řekla sestra nahlas, proběhla jí hlavou myšlenka na to, že je šíleně tlustá. Její matka se při tom čísle opět rozbrečela. Hodně nahlas. Ona ji chápala. Jí to číslo přišlo taky k pláči. Ale z naprosto opačného důvodu. Dali ji na pokoj k jedné hezké dívce. Jmenovala se Martina. Byla to feťačka. Martina jí připadala hezká, protože byla hubená. Nevěděla, že ona je ještě asi tak 2krát hubenější, viděla sama sebe tlustou. Martina jí ukázala svojí bílou myš. Propašovala ji do léčebny. Tu myš si zamilovala. A Martinu taky. Stala se jejím idolem. Byla bezstarostná, hubená, krásná a oblíbená. Nehnula se od ní po celý den. Nutili ji jíst. A pak ji kontrolovali, jestli nezvrací. Ničilo ji to. Byla z toho v ustavičném stresu. A ten způsoboval, že i když konečně jedla, moc nepřibírala. A tak ji dali na samotku. Za trest. Ani netušili, že pro ni je to snad nejhorší trest života.
Byla na ní 2 týdny. Původně to měly být pouze 3 dny, ale jelikož napadla sestru a jelikož odmítala mluvit na skupinových terapiích, nechali ji dusit se ve vlastních myšlenkách plných nenávisti tak dlouho. Když ji propustili, zjistila, že Martina už v léčebně není. Vlastně už vůbec není. Předávkovala se. Zemřela. Její duše se stala ještě černější než předtím. První noc v její starém pokoji našla Martiny myšku. Díky zásobám sladkostí, které Martina měla, přežila celé ty dva týdny, aniž by ji to nějak poznamenalo. Staly se z nich nejlepší kamarádky. Jak ona, tak myš potřebovaly někoho živého. Pojmenovala ji Sun. Byla jejím jediným světlem v té širé temnotě panující v její duši.
Den na to si ji nechala ředitelka ústavu přivést do své kanceláře. Mluvily spolu asi hodinu. Řekla jí, že umírá. Řekla jí, co všechno se děje, když nejí. O co všechno přišla mimo své váhy. Pak ji vyfotila. Téměř nahou. Poté vytáhla časopis o módě plný krásných, štíhlých modelek. Vybrala fotku jedné velmi hubené modelky pózující v hodně skromných plavkách a vedle ní položila její polaroidovou fotografii. Vyděsilo ji to. Něco v hlavě jí říkalo, že modelka je hrozně tlustá a ona je akorát. Ale zároveň věděla, že to tak není. Konečně si uvědomila, že vypadá jako smrt. Možná ještě hůř.
Bylo načase něco udělat. Jenže nevěděla jak. Nedokázala se změnit jen na základě poznání. Zvyk nejíst v ní byl až moc zažitý. Ale když přišla večer po skupinové terapii k sobě na pokoj a pomazlila se se Sun, něco jí došlo. Když umře, umře Sun taky. Nikoho tu už mít nebude. Má jen ji. Rozhodla se. Ztloustne. Při tomhle slově jí naskočila husí kůže. Tak dlouho se tomu vyhýbala. Vzala ukrytou Martiny tašku plnou sladkostí, částečně nahlodaných od myši. Vybrala si čokoládovou tyčinku. Rozbalila ji. A pak se dívala. Trvalo jí 19 minut, než se rozhodla do ní kousnout. První sousto jí vůbec nechutnalo. Ale páté si už doslova užívala. Naprosto zapomněla, jak je čokoláda výborná. Snědla těch tyčinek pět během 7 minut, jenže její žaludek to nezvládl a hned vzápětí už utíkala na záchod vyzvracet všechnu tu výbornou pochutinu do záchodu. Ale nevzdala se. Zkusila to znovu. Tentokrát pomalejším tempem. Musela to zkusit ještě dvakrát, než se jí podařilo všechno udržet uvnitř trávicího traktu. Pak šla s vítězoslavným pocitem spát.
Ráno bylo hrozné. Plné výčitek a sebeobviňování. Už se skoro rozhodla, že se půjde pokusit svou včerejší večeři ještě dodatečně vyzvracet, když v tom na pokoj přišla sestřička a oznámila jí, že má návštěvu. Byli to její bývalí přátelé. Přišli všichni. A všichni jí přinesli bonboniéru. Hned jednu otevřela a pustila se do ní. Uvědomila si totiž, že Sun není jediná živá bytost, které na ní záleží. Která ji potřebuje. Vzpomněla si na matku. Rozbrečela se. Konečně jí došlo, že život není o tloušťce, ani o jídle, život se musí hlavně žít.
