Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Život je nefér. Plný zkaženosti, útlaku, násilí, podlosti. Splašky vesmíru. Sídlo neřesti a jiných sajrajtů. Prohnat si hlavu kulkou z kvéru ale nic nevyřeší. Potom ale co? Co to vyřeší? Naše účast? Naše snaha něco zlepšit? Nebuďte směšní. Nic takového nemá šanci. Ne tady. Ne teď. Ne s námi.

Lenost a otázka "Co z toho budu mít já? A musím pro to něco udělat?" většinou končí odpovědí "Zadarmo? V mém volném čase. Tak do toho nejdu! Mám důležitější věci na práci." Smutné je, že ony důležitější věci na práci představují popíjení lahváčů a civění na bednu, kde dávají stupidní telenovelu o tom, jak Fernando poznal Julietu, zatímco podvádí Marii s Margaritou. A Margarita v tomto případě není míněna jako alkohol. To by se dalo ještě unést. Vlastně nedalo - vezmeme-li v úvahu Marii. Ale také Julietu. A taky jeho matku a otce, kteří s ním mají trápení, protože je záletník. Že nebylo o otci a matce předtím ani slova? A koho to trápí. V životě vám taky každý neřekne vše. Ne, poví se jen to, co se povědět chce. A zbytek? Ten se promlčí, nebo je napsán mravenčím písmem. Vyšumí. Do zapomnění. Typické.

Život je nefér, ale fňukání mu nepomůže. Co tedy? Co mu pomůže? Nejsem žádný filozof. Hraji si na něco, co není. Jako každý jiný. Předem ale můžu říci, že přetvářka nepomůže. Je to dobrá náhražka. Jako melta za kávu. Dá se to pít. Dá se to snést. Ale je to káva? Asi ne. Asi to není stejné, jako když nasajeme aroma, převalíme v ústech, polkneme a cítíme, jak nám ten mok sklouzává do žaludku. U melty je to spíš jako mizerné aroma, které nabírat do nosu nemá cenu, chuť se dá snést, avšak nesmí být moc dlouho v ústech, a polknutí je jediné, co zůstává stejné. Ale to je tak u všeho.

Co dál. Co dál... Chceš si snad jít stěžovat? Tak běž, utíkej! Utíkej a posteskni si nad tím, jak je všechno mizerné. Jak to stojí za pendrek a jak bys nejraději byl někde jinde s někým jiným a za jiným účelem. Posteskni si. Ale komu? Komu si budeš stěžovat? Tvůj nářek je všem ukradený. Pod přetvářkou ti každý všechno odkývá. Zalže ti, jak s tebou soucítí. Pokusí se ti naslouchat - pokud neumí skvěle předstírat, že to dělá. Pak ale odejdeš a ty mu budeš ukradený. Zapomene na tebe. Zapomene na tvé trápení. U každého je to stejné. Převládá já. A ty? Ty jsi až vedlejší produkt mého já. Pravděpodobně odpad, smetí při výrobě. Vím o tobě, uklidím tě, ale pak tě vyhodím a víc se k tobě nevrátím. Nepotřebuji tě.

Nikdo tě ve skutečnosti nebude poslouchat. Ani život ne. Ten bude k tobě nejvíc lhostejný. Vždycky byl. Parchant jeden. Usmívá se. Přikyvuje. Ale to jenom proto, že ví, co přijde. Ty to nevíš. On ano. Jen jednou věcí si můžeš být jistý. Svou smrtí. A i taková jistota je mnohdy nepřesná. Smrt má tendenci se loudat. Nechodí včas. Vždycky pozdě. Tehdy, kdy si myslíš, že je všechno fajn. Tehdy, kdy to vypadá, že i ten život není tak hrozný.

Prásk! Přijde. Neobtěžuje se s klepáním. Kdo taky je, aby musela klepat. Nemusí. Nemusí klepat a už vůbec ne se omlouvat za to, že tak náhle vtrhla. Čekal jsi ji v šest večer, přišla v pět ráno. Jsi rozespalý, ale to ti může být šumák, protože už tu nejsi. Nejsi a proč? Protože jsi celý život nadával na to, jak je to všechno mizerné. Zařadil ses do fronty čekatelů. Do pořadníku na smrt. Vedl sis svůj obyčejný život. Bez náplně. Beze smyslu. Neposlouchal jsi, když ostatní měli pravdu. Nechtěl jsi. Slyšel jsi jen sebe. Já, já - zaznívalo ti v hlavě. Ty, ty pak někde šumělo zpovzdálí.

Teď už nemá cenu naříkat, lamentovat, snažit se změnit. Je pozdě. Jsi mrtvý. Nic jsi nedokázal. Stal ses troskou. To jsi vlastně ani nemusel. Troskou už jsi byl. Jenom jsi v tom stádiu setrval.

Až do konce. Kdo ví, jestli si na tebe někdo vzpomene. A pokud ano, tak jen při pohřbu. A na dušičky - budeš-li mít to štěstí.
Jó, kdo ví. Kdo ví, jestli...