Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jediné, co jsem slyšela, bylo tiché šplouchnutí, dech se mi tajil. Neodvážila jsem vykročit ze stínu budovy, který mě ukrýval. Vyčkávání se mi zdálo jako věčnost, konečně děsivý hlas začal utichat. Ani nevím, co říkal. Chtěla jsem se podívat, ale nešlo to. Byla jsem vystrašená. To tím příšerným filmem...

Bylo páteční ráno. Neměla jsem tušení, jaké věci se mi přihodí. S útrapami jsem přežila školu a těšila se na dámskou jízdu. Bylo naplánováno kino. Na co jdeme, jsem věděla. Sama jsem ten film vybírala a prosazovala s argumenty: "Trochu strachu neuškodí, nebuďte bábovky!"
Horory jsou mojí vášní, ale tento film ji zkrotil. V polovině jsem se modlila, ať už to skončí. Paranormální jevy jsou sranda, ale jen když si z toho srandu děláte. V kině plném vřískajících náctiletých dam jsou pěkné nervy to přetrpět.
Přežili jsme. Film skončil. Byly jsme první, kdo vyběhl ze sálu na světlo, které bylo záchranou. Podívaly jsme se na sebe a začaly se smát. Samozřejmě jsem dostala vynadáno, co to bylo za blbý nápad chodit na horor do kina. Ano, holky měly pravdu, byl to opravdu špatný nápad.

Bohužel až cestou domů jsem si všimla, že nemám klíče. Vzápětí jsem si vzpomněla, kde jsem je nechala - v hlavě se mi vybavil obraz klíčů ležících na umyvadle. Vracet se mi tam nechtělo. Velký kus jsem ušla, ale další kus mi ještě zbýval. Rozhodla jsem se tedy, že se pro ně stavím na informacích až zítra.
Už byla tma, a tak jsem se dala do svižnějšího kroku. Konečně jsem byla nedaleko domu. Zbývalo jen přejít park - bohužel to znamenalo jít i přes jeho temná zákoutí, kde stojí studna a vedle ní malý domeček.

Najednou se zvedl vítr, stromy se začaly podivně houpat, až nepřirozeně. A pak ten hlas. Studený jako led, bylo tak nepříjemné ho slyšet. Lekla jsem se a rychle se schovala za domek. Pak vítr ustal. Byl zde už jen ten hlas. A najednou: "Žbluňk!"
Uběhla věčnost, než jsem vykročila ze stínu a rozhlédla se. Nikdo nikde. Byl klid. Pomalými rozvážnými kroky jsem se vydala ke studni. Nedokázala jsem prostě jít a nechat to být. Zvědavost byla silnější. Opatrně jsem do ní nahlédla. Není hluboká, ale tma mi nedovolila rozpoznat, co se ve vodě pohupuje. Tak jsem vytáhla telefon, rozsvítila a zděsila se. Byla tam. Velká žlutá gumová kachnička.