Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Do malého zatuchlého krámku na kraji města zavítal nový zákazník, jehož příchod oznámil malý mosazný zvoneček umístěný těsně nad dveřmi. Ačkoliv zvučně zacinkal, jak se na něj slušelo a patřilo, majitel se neobjevil a nechal tak návštěvníka napospas přeplněným zaprášeným poličkám, kde na něj zlověstně vykukovaly rozsáhlé sbírky encyklopedií, odborných slovníků a autobiografií lidí, o nichž normální člověk nikdy nemohl zaslechnout.

Zákazníkovi, respektive zákaznici, neboť to byla žena, to nevadilo. Ráda se obsloužila sama. Ačkoliv byla naivní, mladičká a světa neznalá, ráda do všeho strkala svůj drobný nosík, poněvadž byla ohromně zvědavá a všechno ji zajímalo.

Proto také neváhala, vrhla se k velké tlusté knize potažené temně zelenou smaragdovou kůží, sfoukla z ní prach, otevřela ji, posadila se na zem a dala se do dlouhého a plně ponořeného čtení. Někomu by mohlo připadat, že obsah onoho díla byl nudný, nic neříkající a především plný sebechvály, avšak jí to nevadilo. V každé knize dokázala najít něco dobrého, poučného a především zábavného, protože jimi byla přímo posedlá.

Tak se také stalo, že si nevšimla příchodu starého shrbeného muže, jenž kráčel nejistou chůzí o holi a celý zamračený, s kyselým výrazem ve tváři se došoural ze zadní místnosti až do obchodu. Tam se posadil na starou rozvrzanou houpací židli, která již pamatovala lepší léta, vyčistil si pečlivě složeným bledě modrým kostkovaným kapesníkem sklíčka od brýlí, narovnal si je a také on se chystal ke čtení.
Oproti dívence však sáhl po tenounkém zápisníku, ve kterém se mu hemžily často až nesmyslná čísla, jež si hledala cestu těsnými škvírami mezi roztahaným téměř nečitelným textem a společně s ním tak vytvářela naprostý chaos, v němž by se nedokázal vyznat ani ten nejzarputilejší a nejzkušenější grafolog.
Od poklidného čtení ho ale vytrhl tichý jemný chichot, který ze sebe vypustila právě usměvavá zákaznice.

Poplašeně sebou škubl, až se nebezpečně zhoupl na svém křesle, co skučivě zaskřípalo pod jeho tíhou a dalo tak jasně svou nevoli vůči tomu, že i přes svůj vysoký věk se k němu chová s neúctou poněkud nepatřičně a ošemetně.

Nečekal takhle brzo kohokoliv přijít. Ostatně nečekal vůbec nikoho. Do jeho skromného krámku skoro nikdo nikdy nezamířil, protože od toho odrazoval jeho zchátralý a odpudivý vzhled, kterému už ani nepomohl vývěsný štít z třešňového dřeva, na němž bylo velkým písmem kurzívou napsáno "Knihkupectví U Perkinse".

Nebylo se tak čemu divit, že ho to značně vyvedlo z míry. Odkašlal si a začal ve své mysli pátrat po vhodných slovech, jak maličkou dívenku oslovit, aby ji nepolekal a neodehnal pryč. Pravdou ale bylo, že s lidmi to moc neuměl. Vyšel dávno ze cviku, protože byl věčně sám, opuštěný a zadumaný u šálku čaje nad tím, jak jenom pokryje účty za provoz, když sotva vyžije z toho mizerného důchodu, co k tomu dostává.

Co bylo ale horší, s dětmi nikdy nepřišel do styku. Pokud sem někdo kdy vůbec zavítal, byli to zarputilí sběratelé starých cenných kousků, cizinci, kteří si chtěli pořídit průvodce po tomto kraji či zakoupit mapu, aby se při putování hustými lesy neztratili a nedali po špatné slepé pěšince, jichž bylo v háji bohužel spoustu.

Proto když marně pátral v hlavě po tom, jak se mluví s dětmi, vybavil si jenom dvě věty typu Nechceš cukrátko? a Rybí tuk je zdravý, tak hezky papej. Obě zavrhl a usoudil, že bude lepší, když bude předstírat, že tu vlastně není. Snad potom pak holčička odejde a nechá ho na pokoji.

Znělo to pravda hloupě, směšně a především bláhově. Jednak proto, že potřeboval nutně peníze a také proto, že ačkoliv shrbený měl metr šedesát, stále byl dobře vidět, a proto by jej nepřehlédl ani naprosto krátkozraký jedinec, jenž měl padesát dioptrií.

Dětský smích byl ale natolik rušivý, že to nevydržel a přeci jen ze sebe vyrazil: "Čemu se tak bláznivě smějete, prosím vás?"
Dívenka se otočila, ale nebyla vystrašená z jeho přítomnosti tak jako on předtím z její. Naopak měla radost, že konečně přišel někdo, kdo by jí mohl prodat onen výtisk té báječné knížky, kterou držela ve svých drobounkých jemných ručkách.
Jak bylo zcela patrné, získala si ji a nehodlala se s ní jen tak rozloučit. Vypadalo to obdobně, jako kdyby se malé štěňátko rozhodlo, že nepustí svoji novou paničku, ať se stane, co se stane, protože k ní získala už nerozlučné pouto, které nemohlo nic zpřetrhat.
"Já? Já se směji tomu, co mi vypráví. Cožpak neslyšíte, jak krásně mluví? No, jen poslouchejte," vyzvala jej holčička a dala mu nahlédnout do odborně popsaných stránek, kde byla líčena nezajímavou formou fakta o tom, jak nejlépe připravit směs k tomu, abyste ochránili starý nábytek před červotoči, zpráchnivěním nebo nepříjemnou a nežádanou plísní.

Majitel obchodu byl stále ztracený jako Alenka v říši divů, když potkala králíka, který k ní promluvil normální lidskou řečí.
Nechápal, jak někoho může bavit a hlavně rozesmát knížka, která se zaobírala nudným udržováním nějakého nábytku, jenž stejně stál na netknutě na místě, prášilo se na něj a po většinu času se mu ani nevěnovalo příliš pozornosti.
Co mu ale předně vrtalo hlavou, bylo to, že skálopevně prohlásila větu, kde o ní mluvila jako o něčem, co dokáže mluvit. Knížky přece nikdy nemluvily. Nebo snad ano? Rozhodně ne, k němu žádná nikdy nepronesla ani hlásku, o tom by přece něco musel vědět, když tu žil skoro celý svůj život. Usvědčoval se ve svém názoru.
Tak jak je potom možné, že k ní promluvila? Navíc taková zbytečná publikace, s níž by si mnozí tak maximálně podložili stůl, aby se jim neviklal. Nehodlal jí to ale nijak vyvracet. Nechtěl se hádat a už vůbec ne dostat do sporu.
Proto se jen zvědavě zeptal: "A co říká mladá slečno?"

"Co říká? Vypráví svůj příběh plný rad a hlubokých mouder, který probouzí dávno zašlé vzpomínky na autora, jenž strávil mnoho času tím, aby ji sepsal a s láskou věnoval někomu, kdo by pro ni našel pochopení, vzal ji do náruče a dobře se o ni postaral," odpověděla mu zaskočeně, jako kdyby on snad nevěděl, co tak asi může říkat.
Byl tu přeci déle než ona, tak jak je jenom možné, že ji neslyšel? Přitom tak úpěnlivě volala po pozornosti! Byl snad vůči ní hluchý, anebo ji schválně ignoroval, protože byl tak zlomyslný a skálopevně přesvědčený, že její místo je jen a pouze na poličce?

Staříkovi to stále nešlo na rozum. Jistě, dávalo to smysl, pokud se na to podíval takto. Avšak pokud by to byla pravda, nechodili by sem snad lidé častěji? Pokud skutečně promlouvaly, proč je nikdo nevyslyšel? A teď neměl na mysli jenom sebe, ale i ostatní občany tohoto malého městečka, co přímo sousedilo s hustým lesem.

"Když tedy mluví, milostivá slečno, jak mi tedy vysvětlíte, že sem nikdo nechodí?" odpověděl ironickým hlasem plným skepse a posměchu, že by to odradilo kdekoho, kdo by stál poblíž, aby tu nadále setrval.
Jemu to však bylo jedno. O zákazníka víc, nebo míň. Stejně se nic nezmění. Pořád bude mít svoje problémy, kterých ho nikdo nezbaví. Stále se bude trápit tím, že sem nezavítá ani noha, co by projevila zájem o koupi byť jen jediného mizerného výtisku. Stále si bude vyčítat, že je tu sám, jen s knížkami a účty, které mu nejspíš stejně všechno vezmou. Tak proč by se měl trápit tím, že by mohl někoho dotknout?

"Proč nemluví? Proč je lidé neslyší? Jak by také mohli! Jak by mohli, když to tady takhle vypadá. Nemůžou mluvit tak hlasitě, když jim v cestě stojí tolik překážek, aby si našly cestu ke svému majiteli, který by jim svým způsobem opětoval lásku. Nemohou," rozčilovala se roztomile mladá dáma, avšak ne kvůli tomu, jak se jí prodavač zeptal. To se jí nijak nedotklo. Spíše ji rozčilovala čirá nevědomost.
Za ta léta si zvykla na mnohé. Že jsou lidé paličatí, utvrzení ve svých věcech, mnohdy protivní a ostří jako špičky nabroušených nožů, chamtiví nebo dokonce i zlomyslní. Nikdy, ale nikdy se nesetkala s tím, že by zde byl takový člověk, co by zapíral vinu, i kdyby ji měl přímo před očima v takovém měřítku, jako byla tady a ještě se přitom hloupě tázal, jak že taková vina vůbec vypadá.

"To mi tedy pověz, co se ti tu nezdá," odsekl ji zase stařec a už už pomýšlel na to, že se jí zeptá, zda má vůbec čím za knihu zaplatit, když sem tak náhle vtrhla, posadila se doprostřed místnosti, dala se do její četby a pak tady chytračila, jako kdyby jí Šalamoun pohostil návštěvou a podělil se s ní o ty největší moudra.

Tohle bylo ale na dívenku moc. Zprvu nevědomost nebo spíše ignorantství majitele přehlížela, protože jí ho bylo líto. Avšak teď už neměla žádnou chuť se s ním vybavovat o tom, proč knížky nemůžou mluvit i k ostatním lidem.
Své mu řekla, a kdyby se opakovala snad tisíckrát, určitě by ji zase neposlouchal a přitrouble by se ptal dokolečka jako starý rozvrzaný kolovrátek, co že se jí tu nezdá. Měla toho po krk a věděla, že pokud chce knihám nějak pomoci, bude do toho muset zapojit svoji vlastní iniciativu.

I přes marné protesty staříka našla kdesi pod haldou zmačkaných a ohořelých novin hadr, v rohu zase šedý plechový kýbl, do něhož napustila horkou vodu a bez sebemenšího váhání se dala do díla.
Uklízela pak po celou dobu až do večera za rytmu remcání prodavače, který jí vyhrožoval, že na ni zavolá policii, protože mu tady dělá nepořádek a binec, avšak k ničemu se nedokázal odhodlat. I po letech tak zůstal jenom u slov a ne činů.

Výsledek ale stál za to. Police se leskly a z temně šedé nabraly zpět svou bělostnou barvu, podlaha taktéž prokoukla a ukázala kaštanově hnědý odstín a především vitrína, kde se až doposud válely odpadky, na něž usedal dlouhá léta prach, prokoukla, pustila sem světlo a získala si opět svou ztracenou osobnost, o níž si myslela, že se už nikdy nevrátí.
Celý krámek získal nový dech. Proměnil se zcela k nepoznání. Bylo naprosto očividné, proč sem nikdo nechodil, a knihy nemohly mluvit. Nestálo to tu naprosto za nic. Vydat se sem by mohl jen naprostý odhodlaný blázen a neznalec, jako byli sběratelé či cizinci. Dokonce i v noci, kdy se zažehly svíce, zde bylo více světla než normálně.
Teď už by se sem nebál nikdo vkročit. Obchůdek působil milým starousedlým dojmem pohody a domova, lákaje sednout si do měkkého křesla, popadnout jakoukoliv publikaci a číst. Teď už knihy mohly znovu dýchat a volat do světa. Teď už mohly šířit svoji lásku ve všemožných podobách k lidem, co po ní toužili. Lásku k umění, historii, přírodě, životu a mnohým dalším jiným věcem, co za to stály.

I obchodník to poznal a do očí se mu vehnaly slzy. Chtěl dívence poděkovat, ale již tu nebyla. Hned jak dokončila svou práci, podivným způsobem rychle zmizela a knihu, která ji tak moc zaujala, nechala na svém místě.

Tak se také stalo, že knihkupectví již následujícího dne získalo svoje zákazníky nejen mezi náhodnými zbloudilými cizinci a sběrateli, ale také občany městečka, kteří projevili zájem a ochotu nakoupit a pomoci se dostat z dluhů.
Obchod jenom vzkvétal a nejen on. I starcův život nabíral nového směru. Díky šuškandě, co se trousila mezi lidmi, potkal po letech - přímo u jeho vitríny s knihami - svou lásku z dětství, s níž se dal brzy nato dohromady a již tak nikdy nebyl sám.

A to vše jenom díky jedné návštěvě, jednomu zákazníkovi, který si ani nic nekoupil, protože se k němu zachoval jeho majitel poněkud nepěkně a nepatřičně. Tehdy si říkal, že jeden zákazník nic pro něj neznamená, ale jak jen se mýlil! Právě ten jeden, jenom díky lásce ke knihám, jež ho uvnitř udržela, dokázal tohle všechno. Žádné kouzlo, peníze nebo kdejaké vlivné známosti, ale obyčejná láska.
Cítil se proto kvůli tomu špatně, a i když se mu jeho nová přítelkyně snažila pomoci sebevíc, nic s tím nedokázal udělat. Až jednoho večera, kdy letmo zavadil o onu knihu, kterou dívenka kdysi dávno držela v drobounkých ručkách, ho napadlo, jak by se neznámé pomocnici mohl jenom odvděčit.

Našel ozdobný balicí papír, lesklou červenou stuhu a jal se balit nezajímavé, leč pro něj nesmírně cenné dílo, věnující se starému nábytku. Když tak učinil, dal se do psaní dopisu, v němž chtěl shrnout svůj hluboký vděk a přidat i omluvu za to, že pochyboval o lásce ke knihám, které konečně uslyšel vyprávět svoje příběhy.
Dopis bohužel ale již nedopsal. Přemohla ho únava, oči mu poklesly a tak usnul v půli psaní, hlavou opřený o desku stolu, aniž by si byl vědom, kam by vlastně dárek dívence zasílal, když neznal její přesnou adresu.

Ráno, když se probudil, byla velká smaragdově zelená kniha zabalená do balicího papíru pryč. Polekal se tak, že ji někdo musel ukrást, ale pak si povšiml, že jeho dopis byl drobounkým cizím písmem dopsán slovy: "Děkuji vám za knížku, milý pane. Věřím, že teď už jste plně pochopil, že knihy k nám všem mluví. Konečně víte, že aby vás kniha mohla oslovit, musíte jí k tomu dát nejen prostor, ale také jí otevřít své srdce, abyste si ji mohl zamilovat."