Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo velice pozdě nebo velice časně, chcete-li. Ručičky na starodávném ciferníku budíku z dob našich babiček, ba možná i prababiček, ukazovaly něco po třetí hodině ranní a stále se nebezpečně přibližovaly k době, kdy měl budík začít tak nemilosrdně řinčet. Tik, tak, tik, tak, …ozývalo se do ticha. Byl to jediný sotva slyšitelný zvuk a tajemně se rozléhal místností. Venku za okny ještě převládala tma a měsíc v dorůstající fázi hrdě panoval svému království. Avšak ani po zhasnutí všech pouličních lamp, jež svítily svým typicky oranžovým světlem, sice nepatrně, ale přece jen dodávajícím pocit tepla, který v chladných časných ránech, jako bylo to dnešní, nelze odmítnout, nebyla to ta pravá tma tmoucí. Něco ji prosvětlovalo. Byl to čerstvě napadnutý sníh. Pokrýval střechy domů, parapety u oken, zahrady, v nichž větve některých stromů se prohýbaly pod váhou sněhové peřiny … vše se ve svitu měsíce pyšnilo pokrývkou bílého nevídaného třpytu. Vypadalo to jako v pohádce. Mráz si pohrával se svou fantazií. Zastavil se u každého domu a do všech oken foukl svůj ledový mrazivý dech. Krystalky ledu ulpěly na okenních tabulích a vytvářely se tak překrásné skvostné obrazce, u kterých jsme se mohli jen domnívat, co představují. Vše nasvědčovalo zcela běžné noci až na hlouček potulujících se koček. Bylo jich asi pět. Kráčely ulicí, tiše bez jediného mňouknutí. Už jen tato skutečnost se vymykala jejich obvyklému chování. Všechny hleděly dopředu a výraz jejich tváří byl pln napětí a očekávání. Čas od času se k nim přidávaly další a další … ubíraly se ulicí a bylo zřejmé, že mají stanovený cíl. Když došly na její konec, zabočily doprava a začaly se náhle přeskupovat. Každá z nich jako by věděla, kde je její místo, každá se obratně přesunula dozadu, popoběhla kousek dopředu, či se posunula do strany. Po chvíli bylo vidět, že z chaotického uspořádání se stává pravidelný obrazec – trojúhelník. Umístění v něm jako by představovalo umístění ve společnosti, v kočičí společnosti. A tak tyto šelmy čeledi kočkovité na předních místech samozřejmě zastávaly posty nejdůležitější. Jako úplně nejpřednější vykračovalo v rozporu s očekáváním malé kotě, přesněji malá kočičí slečna Cheryl. Zdálo se, že všechny vede a ony jí plně důvěřují. Pokračovaly tedy v cestě, až dorazily na malé okázalé náměstíčko. V jeho středu stála velká osmihranná podivuhodná barokní kašna zhotovená z bílého mramoru, větrem neošlehatelného. V té sněhové závěji, z dálky splývala s okolím a kdo o ní nevěděl, mohl ji snad i přehlédnout, ale při pohledu z menší vzdálenosti, odstín její bílé barvy přeci jen zahrnoval nepatrné množství šedé, na rozdíl od běloskvoucího sněhu, a tak se z větší blízkosti její obrysy vykreslovaly zřetelněji. Průvod stanul před tímto skvostem v památkách a Cheryl krátkým mňouknutím dala znamení. Pokyn, o kterém nezasvěcení neměli ani potuchy, co znamená. Na její vybídnutí počaly kočky utvářet okolo kašny kruh. Když s tím byly hotovy, jako první Cheryl hbitě vyskočila na okraj kašny. Ostatní její skok následovaly a stejně elegantním způsobem vyskočily nahoru. Po následující chvíli opětovného ticha, pustily se do pění. Zpívaly své kočičí libozvučné písně s hlavami zdviženými směrem vzhůru a houpaly přitom ocasy. Byl to nezvykle jedinečný pohled, vidět sedět kočky na okraji kašny, jednu vedle druhé jak zpívají svůj nevšední koncert.
Ve stejnou dobu, ale na jiném místě, v pokoji se starodávným budíkem...
Zase ten obávaný pocit jako obvykle, ten známý strach ze začátku, ze stejného začátku, jaký se odehrává každou noc, obava, že vše bude zase dokola… Smířen s faktem, že je bez schopnosti nějak ovlivnit průběh, prožívá pan Ray svou noční můru již po několik dní za sebou. Je to jako v bludném kruhu, který nekončí... I přes všechny obavy a nesplněná očekávání se i této noci dostavil tolik nenáviděný sen. Zpočátku se zdá být všechno v pořádku. Po mnohodenní přípravě je výstava jeho obrazů konečně zahájena. Zachycuje na nich své představy, iluze a vidiny, které malíři občas mívají, ale nejen to, jeho malby zahrnují i kategorii realistických obrazů. Škála jeho tvorby je široká a tahy štětce rázné, jeho styl je výjimečný a ojedinělý. Postupně se však začíná zatemňovat a jak už to u ošklivých snů bývá, vše se zvrhne v nenáviděný příběh. Návštěvníci výstavy přicházejí, místnost se brzy zaplní lidmi, že už tu téměř není volný kousek místa k pohnutí. Všichni přítomní obestoupí pana Raye a nechají kolem něj místo ve tvaru pomyslného kruhu. V tísnivém nesnesitelném tichu se ozve zvuk protivného drzého smíchu, jenž se ozvěnou nese dál a dál. On bezradně stojí uprostřed a nechápavým pohledem si prohlíží všechny lidi okolo sebe. Zírají na něho a dráždivý smích se stále ozývá. Postupně zesiluje, decibely přibývají a lidé se začínají také smát... Vysmívají se jeho obrazům, řehtají se jemu samému a házejí po něm posměšné pohledy. Hlasitost strašlivého chechtání se stále stupňuje až je to k nevydržení, ve snaze oprostit se od toho si zacpe uši, ale ani v nejmenším to nepomáhá. Každá vteřina se stává jeho nejdelší v životě, už to dál nejde snášet... Vyčerpán k zbláznění padne k zemi a s hlavou opřenou o podlahu tam leží schoulený a nuceně naslouchá, svět okolo se točí, chvílemi rychle, potom zase pomaleji, houpe se ze strany na stranu... DOST! ...trhnul sebou, otevřel oči a v dalším okamžiku se posadil na posteli. Jeho mysl se ještě pořád toulala někde jinde. Pokračovat ve spánku, na to neměl ani pomyšlení, a tak se tedy rozhodl pro noční procházku, aby přišel na jiné myšlenky a snad třeba nalezl nějaký námět pro svá díla. Vyrazil tedy do ulic svého rodného města a jen tak bezmyšlenkovitě chodil a chodil... Dostal se do míst, která vůbec nepoznával a to ho velice udivilo. Dával to však za vinu ještě stále trvající tmě a pokračoval dál úzkými uličkami, po dlážděných chodnících. Náhle zaslechl neobvyklé zvuky, jakási podivná píseň byla slyšet z dálky. Šel tedy po sluchu za těmi tóny, až se ocitl na malém náměstíčku a naskytl se mu nevídaný pohled. Nejprve nemohl uvěřit vlastním očím a zůstal stát jako přikován, v němém úžasu. Až po chvíli se probral. Několik koček, koťat, ale i starých kocourů tam sedělo na kašně a zpívalo. Nevěřil tomu, co vidí, a chtěl se k nim ještě více přiblížit, ale to ho již jedna z koček zaregistrovala. Všechny náhle zmlkly. Sám si uvědomil, že je nezvaným pozorovatelem na jejich koncertě. Předpokládal, že se dají na zběsilý úprk, ale to se mýlil. Jedna po druhé začaly seskakovat z okraje kašny a v čele s nejmladší se vydaly k odchodu. Odešly stejně důstojně a neslyšně, jak přišly. Malíř Ray v tom zahlédl téma pro nový obraz a motivovalo ho to k nové malbě. Spokojen tedy vyrazil na cestu zpět ke svému domovu a o důvodech jejich konání se mohl jen a jen domnívat...