Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byla jsem na návštěvě u babičky, jestli se tomu tak dá vůbec říkat. Prostě rodiče už nevěděli co se mnou. A tak jsem trávila dva měsíce v malé vesničce, jejíž název si ani nepamatuji. A navíc ji tvořilo jen několik málo domů, žilo v ní jen pár obyvatel a všude kolem se rozprostíraly desítky kilometrů ničeho.

Asi po týdnu jsem už neměla nic na práci, všechny sousedy jsem znala, celou vesnici prošla. Posedávala jsem na schodech a nedělala nic.
"Co tady děláš?" zeptala se moje příbuzná.
"Nic, nevidíš?"
"To víš, že vidím, ale měla bys něco dělat, běž se třeba projít," poradila mi opravdu výborně.
"Kam? Všude jsem už byla," odsekla jsem.
"No, ale za vesnicí ještě určitě ne, tak utíkej."
Rada nad zlato, řeknu vám. Ale co jsem mohla ztratit? Jedině čas, který mi tady byl stejně k ničemu. Šla jsem tedy. Prošla kolem hřbitova, u něhož vesnice končila, pokračovala po prašné cestě vedoucí k lesu. Když cesta skončila, šla jsem dál lesem, polem, loukou... Úplně jsme ztratila pojem o čase - ne že bych se zamyslela, prostě jsem jen kráčela směrem vpřed, netušíc kam.

Najednou jsem se zastavila uprostřed louky, uvědomila si, že mě vlastně bolí nohy a jsem unavená. Sedla jsem si na sežehnutou trávu a přemýšlela co dál. Byla jsem naštvaná na mou babičku, že mě poslala do končin, kde jsem se takhle lehce ztratila. Pomalu jsem zavírala oči, když se přede mnou najednou zjevila postel. Chvilku jsem na ni jen tak zírala, ale za chvíli jsem se odvážila a šla se podívat, co to vlastně přede mnou je. Vypadala normálně a obyčejně, ovšem raději jsem ji zkontrolovala (prostě jsem na ni sáhla, nadzvedla matraci, polštář a pokrývku). Zdála se být v pořádku, tak jsem si lehla a za okamžik usnula.

Když jsem se probudila, domnívala jsem se, že stále ještě sním. Byla jsem však plně probuzena. A "moje" postel stála uprostřed louky, kde kvetly kytky, poletovaly motýlci, zpívaly ptáčci, skákaly zajíčci i králíčci a ještě bůhvíjaká havěť. To by ještě bylo poměrně normální, ale když na mě jeden z těch králíků promluvil, zkameněla jsem.
"Máš hezkou sukni."
"Co-cože?"
"Máš hezkou sukni."
Seděla jsem na posteli s otevřenou pusou a podivovala se nad tím, že vlastně ani nemám sukni. Měla jsem kalhoty. Vstala jsem z postele a uviděla něco...něco nevídaného. Létající prasata, mluvící zajíce a králíky, víly, draky, skřítky a spoustu dalších neuvěřitelných bytostí. Asi si teď myslíte, že v něčem jedu, já si to taky chvíli myslela, ale jsem čistá, fakt. Sedla jsem si pod strom, který rodil zlatá jablka a doufala, že si mě nikdo nevšimne. Bohužel marně.
"Hele, podívej...mám tady něco v tlapce, myslíš, že bys to mohla dostat pryč?" přikulhal ke mně pes s rohem na čele.
"Kdo jsi? Kde to jsem? Jak se dostanu zpátky? Kde jsem se tu vůbec vzala?" chrlila jsem na něj otázky. "Jsem pes, to ti musí stačit a jsi na druhé straně lesa. Jak se dostaneš zpátky, říct ti nemůžu. Přinesla tě sem tamhle ta postel, co tady ti milí pánové skřítci vyrobili."
"Jak nemůžeš říct?"
"Prostě to nejde, taková jsou pravidla. A vytáhneš mi tu třísku?"
"Ne."
"No, to jsi tedy hodná! Ty si tady ještě pobudeš," řekl a odhopsal pryč.
"Panebože! Že já jsem vůbec někam chodila, měla jsem zůstat sedět na schodech a nic by se nestalo!" vztekala jsem se, kopala do stromu, křičela na víly, ať přestanou tančit a ptáci, ať přestanou zpívat. A ta létající prasata mě taky štvala. Nikdo mi neřekl, jak se dostanu pryč, tak jsem se rozhodla zjistit to sama. Prošla jsem celou louku, přebrodila řeku, prozkoumala les...ale nikde žádné zázračné dveře nebo něco podobného. Sedla jsem si doprostřed louky a čekala. Hodinu, dvě, tři. Ale všichni kolem mě chodili a nikdo si mě ani nevšiml.
"Hej! Hej ty!" zařvala jsem na jednu plavovlasou vílu a doufala, že mi odpoví na mé otázky.
"Ano? Volala jsi na mě?"
"No, na tebe. Poslyš, jak se dostanu zpátky domů?"
"To já ti říct nemůžu, jen by ses měla podívat do svého nitra," debilně se usmála a hopsala dál.
Těžce jsem to nechápala. Tak jsem si zase sedla a čekala. Opět se ukázal ten "pes".
"Co tady sedíš tak dlouho?" zeptal se vlezle.
"Čekám, až mi někdo řekne, jak se mám dostat zpátky."
"To ti ale nikdo neřekne, všechno, co ti můžu říct, je, že cesta je uvnitř tebe a měla bys chtít najít ji, jinak se domů nikdy nevrátíš."
"Uvnitř mě? Co je to za blbost?"
"Zkus přemýšlet o svém jednání, jak se chováš k ostatním, buď jen milejší."
"Já ale jsem milá."
"V tom případě tady ještě dlouho zůstaneš..."

Přemýšlela jsem o tom. Překvapivě jsem na nic nepřišla. Už uběhly dva dny a já jsem stále tady. Možná bych se měla spřátelit s některými lidmi...ehm, bytostmi. Budu tak milejší? Zvedla jsem se z postele, natrhala květiny a šla se omluvit psovi.
"To je dobrý začátek, ale máš tady ještě hodně práce," řekl mi na to.
"Já vím, ale poraď, co mám ještě udělat?"
"To ti musí napovědět tvé srdce."
Rezignovala jsem. Nikdy jsem nebyla milá, neměla kamarády, neomlouvala se a nesnažila se nic napravovat. Odpoledne se však naskytla příležitost, jednomu praseti uletěl dům a požádal všechny o pomoc. Několik dní jsem pomáhala se stavbou nového domu a našla si dokonce přátele. Pak jsem zase pomáhala jednomu za zajíců, panu Ušatému, vykopat studnu, jindy zase vysadit květiny, sklidit ovoce nebo zašit šaty. Ani jsem si to neuvědomovala, ale stávala jsem se ochotnější a možná i milejší. Bytosti tady se staly mými přáteli. S jednou z víl jsem každé ráno snídala, s paní Flíčkovou zase obědvala. Připadalo mi to normální, jenže vždycky jsem si na chvíli vzpomněla na svůj minulý život. Doufala jsem, že se co nejdřív vrátím domů. Už jsem ani nevěděla, jak dlouho jsem tady byla. Dny utíkaly, když jsem měla pořád něco na práci.

"Ahoj pse."
"Ahoj, tak jak to jde?"
"Velice dobře, zrovna peču sušenky, dáš si?"
"Ne, děkuji, ale vidím, že se dobře bavíš."
"Dá se to tak říct, ano. Ale pořád myslím na svůj domov, opravdu se mi stýská."
"Neměj strach, věřím, že za chvíli již budeš zpátky."
Po tomto rozhovoru se mi po domově stýskalo ještě víc. Každý večer jsem snila, že zase uvidím tu prašnou cestu, po které jsem kdysi šla, že uvidím babičku a i tu zpropadenou malou vesnici. Nic se nedělo a já se den co den probouzela tady, na té louce plné ptáků, zajíců a motýlů. Naděje jsem se však nevzdala.

Jednoho večera, když jsem usínala, snila jsem, že se vrátím. Myslela jsem na to, jaké to bylo doma u babičky. Jak jsem byla nevděčná a ničeho si nevážila. Z těchto myšlenek mě zanedlouho osvobodil spánek. Ráno jsem ovšem necítila tu měkkou postel, nýbrž tvrdou zem, na které jsem ležela. Byla jsem celá špinavá od bláta a všeho jiného. Rozhlédla jsem se kolem, posadila se, zapřemýšlela a...byla to ona! Ta cesta, po níž jsem kdysi kráčela. Byla sice blátivá, ale poznávala jsem ji. Štěstím jsem byla bez sebe. Vstala jsem, oprášila se a klidným krokem vyrazila k domovu. Konečně jsem totiž tu cestu našla.