Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Budu ti vyprávět příběh, který se opravdu stal a který zasáhl mnoho životů. Kdybych nevěřil, že tě tento příběh také zasáhne, jistě bych jej ani nepsal. Mé jméno je Josephus Januarius a žiju tu už dlouho. Vlastně žiji, abych mohl vyprávět tento příběh, který patří jen tobě - jsi povolán, jsi vyvolený, jsi ten, kdo se má dozvědět úplně všechno. Poslouchej a vše, co uslyšíš, uchovávej ve svém srdci a mysli, aby se ti dobře vedlo na této zemi.

Uprostřed země se nachází moře a poblíž země krále Arama leží malé ostrovní království Médea, kde začíná i tento příběh. Je krátce po půlnoci, vím to, protože se v tuto noční hodinu modlívám starou modlitbou za krále této země Vernona a za jeho ženu Felicii, která právě dnes po půlnoci porodila syna - společně s králem mu dali jméno Farius. A právě tohoto budoucího dědice královského trůnu, koruny i země čekají léta ne zrovna lehká. Dětství si užil jen velmi krátkou dobu, to proto, že už v jeho 12 letech je jeho otec král Vernon na lovu přepaden lapky a těžce raněn. Umírá v náručí své ženy a zanechává jí klíč od místa, které znali jen oni dva. Královně se ten den, kdy zemřel její milovaný Vernon, zatvrdilo srdce a přestala mluvit - kdekdo si říkal, že se zbláznila, ale já vím, že jen chtěla ochránit mladého dědice, který je ve svých patnácti letech korunován a stává se tak novým králem Médey. Mladý král byl plný soucitu, lásky a dobrodružného ducha. Byl svěží a vládl své zemi velmi dobře. Jen mlčení jeho matky jej trápilo, ale nechával si vždy dost času, kdy se jí věnoval a kdy jí vyprávěl své sny a přání, plné mořských vln, lodí a dálek, které jej tolik lákaly. Matka poslouchala, ale stále mlčela.

Když byl král Farius jednoho krásného rána na obvyklé projížďce koňmo spolu s jeho podkoním, jeho kůň klopýtl a podkoní, aniž by si toho všiml, uháněl dál. Král spadl na zem a zůstal chvíli v bezvědomí. Když přišel k sobě, měl divný pocit, jako kdyby jej někdo zpovzdálí pozoroval ze křoví. Král byl ozbrojen mečem, ale ten byl náhle pryč a jeho osobní dýka rovněž. Nevěděl, zdali se naň ze křoví nevrhne horda lapků a neubijí-li jej, proto se ozbrojil alespoň kyjem, který ležel opodál. Zařval svým mladickým hlasem, aby se neznámý odhalil a vylezl ze křoví. Vybelhal se starý muž, jenž byl téměř nahý, špinavý a jeho vlasy byly slepeny jílem. Neřekl ani slovo, jen se mu blyštilo cosi zajímavého v očích, jako by chtěl mladíkovi něco důležitého říci, ale z jeho úst vyšel pouze chrapot a dech mu páchl jako kus sýra. Mladík jím byl poněkud zaskočen a pak dokonce i fascinován. Byl to vězeň, poustevník nebo snad nějaký blázen? Král se lekl, ale zachoval klid a daroval po vzoru svatého Martina tomu chudákovi svůj královský svrchní šat. Stařec přijal dar a rychle zmizel opět někde v houští. Farius si myslel, že narazil na poustevníka, chudáka, blázna... Ale toto setkání jej velmi zasáhlo, protože viděl plamínky a blyštění v jeho očích, něco velmi silného a přitahujícího.
Dlouho to králi nedalo spát, nejraději by se o tomto starci dozvěděl více, ale i když se do lesa vracel docela často, nikdy už na muže nenarazil.

Své nejtajnější myšlenky, sny, přání a tužby sděloval také mně, svému knězi. Ke zpovědi chodil často a účastnil se bohoslužeb v hradní kapli, kterou nechal vybudovat jeho otec Vernon. Farius to velmi dobře věděl, a proto měl tuto kapli nejraději. V den jeho osmnáctých narozenin seděl v kapli a tiše se modlil za svou zemi i svůj lid a aby vždy dokázal být dobrým králem. Když modlitbu končil, přiblížila se k němu matka Felicie a vtiskla mu v slzách do rukou klíč a ukázala směrem k svatostánku, kam se přibližuji jen já, kněz a králův zpovědník. Král byl v kapli opět sám, a proto se přiblížil k nejsvětějšímu místu na hradě s klíčem, se kterým nevěděl, kam patří. Chvíli posvátné místo obcházel, pak zaváhal, ale nakonec zkusil klíč vsunout do dvířek. Pod ciboriem ležel složený list papíru, který se docela bál otevřít. Co to mohlo jen být, když to matka tak urputně střežila? Držel list v ruce a po chvíli přesvědčování jej otevřel. Byl psán roztřesenou rukou muže, písmo bylo místy nečitelné, ale to hlavní mu povědět dokázal. Byl to list jeho otce, jenž ho zde odkazuje na místo, kam se má dle přiložené mapy vydat, aby se dozvěděl více informací o svém rodě a rodině vůbec, aby poznal celou pravdu o svém otci.

Král ještě téhož dne opustil rodný hrad a uháněl na koni směrem k vyznačenému místu na mapě, která jej dovedla až na pobřeží moře, jež omývalo ostrovní království Médea, jeho rodnou zem, zem, kterou tolik miloval a chránil. Nyní se mu však naskytla příležitost vydat se na cestu. Po tom přeci vždy toužilo jeho srdce, kolikrát jsem to slýchával při soukromých duchovních rozhovorech? Kolikrát to slýchávala i jeho matka? Ano, ta chvíle je teď zde.

Mapa ho zavedla k pobřeží, kde se nacházela první zastávka, první kříž na mapě. Místo našel hned. Byla to malá jeskyně pod velkým skalnatým příkrovem. V přítmí, na které si oči po chvíli zvykly, našel na posteli ze dřeva a slámy velký a krásnými ornamenty zdobený meč. Když jej vzal do ruky, zatočila se mu hlava a v dálce jako by slyšel šelest někoho, kdo něco vyprávěl. Chytil meč pevněji, křečovitě ho svíral, aby slyšel víc a hlasitěji. Rozpoznával mužský hlas, který vyprávěl moc starou legendu o králi, jenž tento meč vlastnil. Pravil, že je rodu tak starého, jak starý je tento meč. Byl ukován ze zvláštní slitiny, která spadla z nebe. Tento meč nezná porážku, nezná bratra, je určen vyvoleným a povolaným, takovým, jaký jsi i ty.
Meč hovořil dlouho a Farius napjatě poslouchal. Mluvil také o jeho otci Vernonovi. Když meč dovyprávěl, král pochopil, že jeho otec stále žije a že se skrývá, aby jej ochránil před nepřátelským králem Aramem, který usiloval za jeho vlády o trůn médeanský a který ho nechal odstranit jen kvůli meči, jenž dělá z obyčejného člověka neporazitelného a mocného nepřítele všech. Aram byl Fariův strýc, o němž se neměl nikdy dozvědět, protože byl hrozbou pro jeho království. Byl krutý a nenechavý, byl ztracen pro tento svět, byl zlý a povídalo se, že se upsal ďáblu. Kdyby meč padl do jeho rukou, byl by to konec země uprostřed moře, země Médea. Je třeba jej zničit dříve, než zničí on všechny okolo.

Jakmile mladík nalezne otce, pomůže mu jistě s tažením proti Aramovi. To ještě nevěděl, že je již vlastně jednou nalezl. Byl to onen stařec v houští, který byl tolik zvědavý na svého syna, že opustil svou skrýš a přiblížil se k němu tak blízko. Když Farius věděl, co a jak se má stát, meč prozatím nechal v jeskyni, kde byl v bezpečí. Vydal se zpět ke hradu, aby se připravil na další výpravu - tentokrát se jeho cílem stal druhý kříž na mapě, kde se dle jeho dohadů měl nacházet jeho otec Vernon. Druhý kříž se nacházel nedaleko v lesích, kam jezdíval na delší projížďky. Najednou se ocitl v lese, kde by to měl znát, ale něco zde bylo jinak, ty skály v dáli - těch si přeci nikdy nevšiml. Vydal se tedy tam. Nalezl erb svého rodu vyrytý do skály. Pomalu a obezřetně vstupoval mezi skalní masivy, aby se dostal až do samého středu skal. Zde nalezl svůj plášť, který ztratil před necelými dvěma roky. Začalo se mu vše spojovat. Že by ten stařec byl jeho otcem? Schoval se do přítmí jednoho skalního útvaru a čekal. Stařec přišel až k večeru. Věděl, že mladík je zde, proto jej vyzval, aby se neskrýval a aby jej mohl uctít večeří, kterou spolu připraví na ohni, který rozdělají opodál. U ohně seděli dlouho, možná až do rána. Otec Vernon mu vyprávěl vše, co měl ta léta na srdci, proč se musel skrývat, proč jen on a jeho matka Felicie věděli o místě, kde je meč uschován. Tu noc Farius vše pochopil a oznámil otci, že se s Aramem utká v boji. Mladík však nikdy nebojoval. Měl ale nyní toho nejlepšího učitele a s neporazitelným mečem to jistě dokáže. Aram více nebude škodit ani své, ani žádné jiné zemi.

Od teď jezdíval do lesů čím dál častěji. Uprostřed skal se odehrávaly cvičební zápasy muže proti muži. Otec byl, ač se to nezdálo, pln sil, a proto vedl svého syna velmi dobře jak obraně, tak i útoku. Farius mezitím shromažďoval vojska a zanedlouho vyhlásil Aramovi válku. První bitva proběhla na moři. Tři nepřátelské lodě byly potopeny, Fariova jen jedna - zůstaly mu další čtyři. Od začátku měl Farius převahu nad svým strýcem. Čtyři lodě tedy putovaly ke břehům země Aramovy, kde se na pobřeží utkala pozemní vojska společně s těmi na lodích. Rozhodující bitvu o Aramův hrad vedl sám Farius - nedaleko hradu zbudoval vojenský tábor, postavili katapulty na ohnivé koule a brzy ráno začala rozhodující bitva. Hrad byl ostřelován a hradby hořely. Proti Fariovu vojsku vyrazila vojska Aramova. V čele oba vojevůdci, kteří se utkali v litém boji. Farius měl převahu a vše, co jej naučil otec, zúročil celkem rychle. Aram se nedal jen tak, byl úskočný a lstivý nejen v životě, ale i v boji. Rukou Fariovou však padl, navíc bez kouzelného meče, kterého náš král mohl použít, ale neučinil tak. O to více se toto vítězství cenilo a bylo uznáváno. Když médejská vojska dobyla Aramův hrad a Farius si podmanil celou zemi, nastal v zemi Aramově rovněž klid a mír, lidé byli pod jeho vládou spokojenější a více si nového krále vážili, protože jim dobře a moudře vládl. Zanedlouho si král vzal jednu z dcer svého soka, aby upevnil vládu a hlavně proto, že se mu právě tato žena líbila nejen vzhledem, ale i povahově. Král Vernon se vrátil do médejského hradu a spolu se svou ženou žili a měli se rádi ještě dlouhou dobu. Královna opět začala mluvit a všude zavládl pokoj.

A co se stalo s tím mečem? Farius jej hodil do moře, kde je zřejmě až doteď...