Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Venku panuje hučivé noční ticho, když do dveří několikrát po sobě udeří silná pěst. Za nimi ve tmě stojí můj synovec, na tváři mu leží stín a v ruce drží kulatý předmět zabalený v papíru.
"U mě celý den čmuchala policie," oznámí a podá mi obsah své dlaně. Zdrženlivě si ho vezmu. Vím, že v papíře je zabalený kámen, a tak mě jeho tíha nepřekvapí.

"Ke mně přijdou taky, dám ho k ostatním," řeknu a nastavenou paži spustím podél těla.
Synovec se usměje. V noci, v dlouhém černém kabátu a klobouku, jenž mu padá do čela, vypadá jako zločinec. Poděkuje a políbí mě na tvář. Když odchází, z jeho kroků se odráží ozvěna. Rozhlédnu se po okolí, a když nikoho nevidím, zavřu dveře.

Ráno na mém prahu stojí dva komisaři. Zahlédnu je oknem dřív, než stihnou stisknout zvonek a rychle zkontroluji svoji geologickou poličku s novým přírůstkem. Za řinčení zvonku otevírám dveře a s udiveným úsměvem vítám pány policisty. Zatímco je vedu do obývacího pokoje, ptám se jich na důvod návštěvy.
"Slečno, hledáme vašeho synovce, je stíhaný pro nelegální pašování diamantů," komisař se usadí do křesla a znovu ke mně vzhlédne, "neviděla jste ho teď někdy?"
Zavrtím hlavou. "Je mi líto, ale ne. On je teď v zahraničí, víte?"
Policista nevypadá, že by mi to věřil. Je vysoký a hubený, dlouhé nohy jen stěží složil pod stůl. Má černý knírek a hnědé oči, ruce si propletl v klíně. Jde z něj strach, a tak uhýbám před jeho pohledem. Očima nešikovně zavadím o poličku s vystavenými kameny, čehož si všimne druhý z policistů, který se ještě neposadil.
"Vy také sbíráte kameny jako on, že ano?" řekne mi a vezme jeden z křemenů do dlaně.
"Je to taková rodinná tradice," odvětím a pokusím se o úsměv.
Synovcům kámen leží jenom kousek od toho, který komisař sebral. Tenhle je na rozdíl od prvního policisty spíš malý, zezadu na hlavě začíná pomalu plešatět. Je mu kolem čtyřiceti, tak o dvacet let více než tomu prvnímu. Pod košilí se mu rýsuje malé pivní břicho a obličej má celý zpocený. Snažím se na něj nezírat.
"Jste si se svým synovcem blízká, slečno Kateřino? Jste skoro stejně staří, vyrůstali jste společně pod výchovou vaší sestry... Určitě by u vás hledal pomoc, kdyby byl v nouzi," spekuluje vysoký policista a přehodil nohu přes nohu. "Zatajováním informací se dopouštíte závažného trestního činu, ve vězení by bylo takové mladé krásné slečny škoda."
Starší policista mezitím odložil křemen a přeplněné poličce už nevěnoval pozornost.
"Nevím o ničem nezákonném, čeho by se můj synovec dopustil," s jistotou říkám předem připravenou frázi a na vystavené kameny už se ani nepodívám, "je to hodný kluk a moje rodina se odjakživa zajímala o křemeny, ne o diamanty. Je mi líto, ale hledáte u naprosto špatné osoby."
"Slečno, váš synovec pašuje zrnka diamantů v hodnotě až padesát milionů korun. Zapíráním škodíte sobě i jemu," prohlásil vysoký policista a postavil se. "Musíme vám prohledat dům."

Povolení k domovní prohlídce jsem nevyžadovala, diamanty najít nemohli. Slídili u nás asi dvě hodiny, zřejmě si mysleli, že jdou najisto. Zatímco jsem seděla v křesle a čekala, až mi prohledají všechny pokoje, za oknem se kmitla postava. Doufala jsem, že to byl synovec a všiml si, že je u mě policie. Nejspíš teď počká někde za keřem, dokud odejdou.

Když vyprovázím policisty, jsem celá nesvá. Nic nenašli, a tak se snaží rychle odejít, vůbec jim v tom nebráním. Nemyslím si, že teď synovce přestanou podezírat, ale rozhodně to pomohlo. Na rozloučenou mi stisknou ruku.
"Promiňte, že jsme obtěžovali," omluví se mi starší policista a já poznám, že je mu trapně. V hloubi duše se cítím jako vítěz.

Dívám se za odjíždějícím autem a slyším, jak ze stínu domu někdo vychází. Otočím se s očekáváním synovce, ale místo úsměvu sebou škubnu leknutím. Mohutný starý muž mě pozoruje přes silné dioptrie a na prošedivělých vlasech má nasazený černý klobouk. Vypadá úplně klidně, ale já cítím srdce až v žaludku.
"Ahoj Kačenko," pozdraví mě jemně.
"Tati?"

Sedí v mém obývacím pokoji, jako by byl doma. Popíjí čaj, který jsem mu přinesla, a nemůže odtrhnout oči z mých křemenů.
"Co tady děláš," zeptám se ho a snažím se znít jistě.
"Nemůžu navštívit svoji dceru?"
"Ne, to není tvůj styl. Nechoď kolem horké kaše, co potřebuješ?" víc protivným tónem už mluvit nemůžu.
Otec si sundá brýle a promne si spánky. "Zlato, to mě pořád tolik nenávidíš? Nebyl jsem dobrý otec, uznávám. Opustil jsem tě jako malou holčičku, ale přísahám, že kdybys neměla dospělou sestru, nikdy bych tě samotnou nenechal."
Prudce vstanu a zamířím ke vstupním dveřím. "Asi bys měl jít, tati," otevřu a rukou pokynu ven. Svítí tam slunce a voní čerstvý vzduch, raději bych tady z téhle dusné místnosti odešla sama.
"Tak to ne, princezno," otec se zasměje a vesele mě propálí pohledem, "přišel jsem si pro diamanty a bez nich neode-"
"Dědo?"
Synovec stojí ve dveřích a zmateně si prohlíží mého otce. Postavím se před něj a rukou mu bráním v pohybu.
"Nevím, o čem to mluvíš," řeknu otci a dívám se mu přitom přímo do očí.
"Nedělej ze mě hlupáka, Kateřino. Myslíš, že nerozeznám křemen od nějakého dutého šutru!?" Vytáhne pistoli a zamíří mi s ní na hlavu.
"Tome, běž mi přinést diamanty. Nerad bych tvé krásné tetě ustřelil hlavu..."

Synovec sebou škubne a v křeči přejde k mé poličce. Vezme dutý kámen, co mi včera tak opatrně přinesl a chvíli ho nějak mne v rukách. Když se otočí čelem k nám, je kámen rozdělený na dvě poloviny a v něm je tolik zrníček diamantů, že by se mi nevešly do prázdné dlaně. Cítím, jak mi hlaveň pistole míří na čelo a snažím se ani nepohnout. Přes tvář mi stéká pramínek potu, co nepříjemně lechtá, táta nemá v očích ani náznak citu. Synovec se pomalu přibližuje k otci a natažené ruce s diamanty se mu třesou.
"Vidíš, jak umíš být rozumný," pochválí ho táta a odvrátí zrak ode mě.
Trochu se uvolním a otřu si čelo, chci říct Tomovi něco uklidňujícího, ale stihnu jenom vykřiknout. Synovec se napřáhne a rukou, ve které drží kámen plný diamantů, praští otce do hlavy. Kulka vyletí z pistole jako blesk a trefí mě do paže, přes adrenalin ale nic necítím. Táta dopadne na zem a po jeho zakrváceném bezvládném těle se rozsypou diamanty. Synovec se ke mně vrhne a zachytí mě dřív, než dopadnu na zem.
"Teto, je mi to tak líto, zavolám sanitku." Je tak vyděšený a celý se třese, když se natahuje po telefonu.
"Ne," řeknu mu, "nejdřív schovej diamanty."
Chce něco namítat, ale když vidí můj pohled, rozmyslí si to. Sbírá malé třpytky a mezitím vytáčí první pomoc. Začínám cítit bolest a hlava se mi točí. Lustr, jenž mi svítí přímo do očí, pomalu mizí ve tmě, když uslyším houkačku.
"Už jsou tady, teto," zašeptá synovec a políbí mi dlaně, "diamanty jsou schované jako dřív. Uzdravíš se a budeš milionářka."
Cítím, jak krvavé oblečení studí a usměji se. Budu milionářka...