Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

'Kroky, slyším kroky,' uvědomil jsem si, vypnul blikající mobil s nějakou nudnou hrou, a zaposlouchal se lépe. Opravdu, někdo přecházel po chodbě. Vstal jsem a potichu došel ke dveřím. Zakopl jsem o tašku a v duchu si vynadal, proč nekoukám, kudy jdu. Všichni ostatní na pokoji už spali, jen na jedné posteli ještě svítil mobil s jednou neotevřenou zprávou, ale jeho majitel už spal. Letmo jsem zkontroloval, jestli jsem někoho nevzbudil, a okamžitě se zase zaposlouchal. Kroky se již neozývaly, a tak jsem si šel v klidu lehnout. Asi to byl někdo ze třídy, kdo nás chtěl vystrašit a pak uslyšel, že jsme ještě vzhůru.

Spokojeně jsem usnul. Po chvíli mě kroky probudily zase. Teď už jsem opatrně došel až ke dveřím, prudce je otevřel a vyhlédl na chodbu, zahlédl jsem jen kus pláště nebo něčeho jiného, co měl neznámý na sobě. Potichu a co nejrychleji jsem zavřel dveře od pokoje a vydal se za ním, on už rychle sbíhal schody a já již slyšel jen dopady nohou na hlavní patra a mezipatra. Rozhodl jsem se, že se vydám za ním, vyskočil jsem proto na zábradlí a začal ho sjíždět dolů. V dalším patře byl naprostý klid, stejně tak ve druhém i prvním. V přízemí jsem seskočil a zaposlouchal se. Kroky se ozývaly nedaleko ode mě, rozběhl jsem se tím směrem. Na cestu jsem neviděl, postava, jak se zdálo, zahnula vpravo, udělal jsem to samé, jenže mi nedošlo, že je už daleko přede mnou. Jak jsem odbočil, neuvědomil jsem si, že ještě nejsem v chodbě, kam neznámý zahnul, a narazil do zdi. Omdlel jsem.

Když jsem se probudil, byla pořád tma, všude naprosté ticho. Na hodinkách 2:30. Zvedl jsem se. Najednou jsem uslyšel již známé kroky, jak se ke mně přibližují! Neváhal jsem a schoval se do výklenku dveří. Kolem mě prošla osoba vysoká asi dva metry a začala si prohlížet místo, kde jsem ještě před chvílí stál. Neznámý měl nůž, položil si ho vedle sebe a začal zkoumat podlahu. Rozhodoval jsem se, zda zůstat v úkrytu, kde by mě - hádám - podle jeho zájmu o mou osobu čekala smrt, nebo se pokusit potichu odběhnout. Napadla mě ještě jedna možnost, pro níž jsem se nakonec rozhodl. Ne že bych byl nějaký hrdina, ale strach z neznámého ve mně vzbuzoval jakýsi divný pocit vyběhnout a za co největšího hluku se dotyčného pokusit srazit na zem a pak co nejrychleji zmizet.

Rozeběhl jsem se proti němu, sebral ze země jeho nůž a co největší silou ho neznámému vrazil do zad. Postava zařvala až nelidským hlasem a začala mě sledovat, nečekal jsem, že po takovém zásahu se ještě vůbec udrží na nohou. Vběhl jsem do jídelny a všemožně kličkoval mezi stoly, až jsem se dostal na druhou stranu ke schodům. Začal jsem je vybíhat po dvou, ON uklouzl a vrazil do zábradlí. Získal jsem malý náskok. První patro, ON o půl patra za mnou. Druhé patro, ON o 10 schodů za mnou. Třetí patro, přiblížil se ke mně natolik, že jsem cítil jeho studený chrchlavý dech. Naštěstí bylo třetí patro poslední, naše třída zde bydlela, zatočil jsem proto na chodbu a proběhl skleněnými dveřmi, ON je asi přehlédl, protože se za mnou ozval tříštivý zvuk skla. Neohlížel jsem se. Věděl jsem, že ON se nezastaví, že vždy poběží dál. Vběhl jsem do pokoje a okamžitě přibouchl dveře, sesunul se na podlahu a vysílením usnul.

Ráno jsem ostatním řekl, že když jsem šel na záchod, asi jsem zakopl a takhle usnul. Celý den jsem se pak snažil na svoje noční "dobrodružství" nemyslet, ale pořád mě to nutilo přemýšlet o tom, kam neznámý zmizel.

Po večeři jsme měli chvilku volna, zašel jsem tedy na jiný pokoj, kde se hrály hry, a skvěle si to s kamarády užil. Po večerce jsem nerad uléhal do postele, i když jsem věděl, že by se mi nemělo nic stát, budu-li jen na pokoji a nebudu-li otevírat dveře na chodbu. Okolo jedné hodiny se někdo probudil, já ještě nespal. Myslím, že to byl David. Otevřel dveře a vyšel na chodbu směrem k záchodu. Rozhodl jsem se, že půjdu taky. Když jsme se oba vrátili, opět jsem zamkl pokoj a ulehl, David skoro okamžitě usnul. A já opět začal přemýšlet o všem možném. Pozorně jsem poslouchal, zda někdo zase nechodí po chodbě. Zmocňovala se mě úzkost a pocit naprosté bezbrannosti. Ticho na chodbě mi nedalo spát. Snažil jsem si namluvit, že dnes se ten někdo již neukáže, ale nešlo to. Stíny na stěnách mi připadaly jako cákance od krve, potichu jsem zavzlykal. Začal jsem mít strach, ten se mě zmocňoval čím dál více, nemohl jsem spát, nešlo to. Bál jsem se, když tu najednou - kroky! Na chodbě někdo chodil, rozbrečel jsem se a chtěl začít řvát, ale nemohl jsem, hlasivky mi vypověděly službu. Dveře se pomalu otevřely, někdo vešel, nebylo poznat, zda to je ON, ale pak jsem si všiml obrysu nože. Zaúpěl jsem. Ten někdo rozsvítil, pohlédl jsem na něj s naprostou hrůzou a strachem. Možná jsem i na pár vteřin omdlel...

Ten někdo byla naše učitelka!? Málem jsem se udusil hrůzou, obrys nože byla propiska... Teď už jsem nedokázal usnout vůbec a jen jsem tak klidně ležel. Najednou jsem ale zaslechl sípavý a chrchlavý dech, ZPOD MOJÍ POSTELE...