Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když loď doplula do přístavu, jediným pohledem do krajiny jsem věděl, že se mi tu bude líbit. Vzduch mi připadal nádherně čistý, všude byly zelené pláně, jezera a vysoké kopce mi dovolovaly pokochat se jejich výškou a krásou. Měl jsem pocit, že vidím až na konec světa, nebe bylo modré bez jediného mráčku a až na tu obrovskou zimu to bylo ideální místo. Z přemýšlení mě vyrušil kapitán naší lodě, jenž mě velmi slabou češtinou žádal o pomoc při uvazování lodi. Bez okolků jsem seskočil z lodě a chytil do rukou silné lano, kterým chtěl kapitán loďku uvázat. Na pomoc nám přiběhlo několik domorodých Laponců a společnou silou jsme loď pevně uchytili. Přátelsky se mě vyptávali, co tady v Laponsku dělám a všichni mi vstřícně nabídli pomoc se zavazadly.

Mým nynějším domovem na další dva měsíce byla dřevěná chatrč, před níž už na mě čekala rodina mladých Sámů.
"Ahoj, jmenuju se Petr," představil jsem se svojí plynulou norštinou a natáhl ruku na přivítanou. Muž mi ji silně stiskl a s úsměvem mi představil celou svou rodinu.
"Já jsem Markus, tohle je moje žena Nora a tamhle je můj synek Kristian a dcerka Emma."
Se zájmem jsem si Markuse prohlížel. Měl dlouhé husté černé vlasy, které mu dosahovaly skoro až k ramenům. Na čele měl značný počet vrásek a stále se usmíval. Celý byl zabalen do sobí kožešiny, stejně tak i jeho žena a děti.
"Ta pojďte dál," usmála se Nora a já je všechny následoval dovnitř. Chatrč byla skromně vybavena dřevěným nábytkem.
"Tady je tvoje postel a sem si můžeš dát věci," ukázal Markus na nízkou postel u kamen. Zdvořile jsem poděkoval a odložil si zavazadla na postel. Zvědavě jsem pokukoval po všech těch skříních a poličkách.
"To jsi dělal ty, Markusi?"
"Ano, ale ne všechno, značnou část má na svědomí náš Kristian," usmál se Markus pyšně a přivolal k sobě synka. Obdivně jsem hvízdl.
Kristian byl sotva třináctiletý mladík s kouzelným úsměvem. Černé vlasy měl rozdrbané do všech stran a stejně jako Markus byl drobný a hubený.
"No tak se tady hezky zabydli, Petře, my nám půjdeme obstarat něco k večeři," řekl s úsměvem Markus a ze stěny sundal čtyři veliké šípy.

Ten večer jsem poprvé v životě jedl lososa. Byl vynikající. Rodina na jejich odpoledním lovu nachytala snad sedm takových lososů. Nora byla skvělá kuchařka, obdivně jsem sledoval, jak lososa připravuje a s jakou bravurností ho vykostila. Když jsem se ale dožadoval chleba, Emma, sotva pětiletá dívenka, mi vysvětlila, že v Laponsku ho je nedostatek. Celý večer jsem rodinu s úžasem pozoroval. Seděl jsem na své posteli u kamen a zpovzdálí pozoroval jejich důvěrné tlachání a hraní všemožných her. Za svitu svíčky se vesele smáli, dojídali zbytek lososa a z velikého džbánu pili křišťálově čistou vodu. Několikrát mě k sobě přizvali, ale já vždy odmítl, byl jsem z dlouhé cesty unavený. Malinká Emma po chvíli v Nořině náruči usnula, nejspíš měla také namáhavý den. Markus dívenku políbil na čelo a Nora ji opatrně přenesla na postel, kde ji i ona políbila a potichu se vrátila ke stolu.
Předstíral jsem spánek, nechtěl jsem je rušit a bylo příjemné poslouchat, jak si nakonec všichni zpívali veselé lidové písničky.

Další den ráno jsem se probudil jako poslední. Rodina už byla na lovu, poznal jsem to, protože v místnosti chyběly šípy. Unaveně jsem vstal a vyšel před chatrč. Nabral jsem do plic ten nádherně čistý vzduch. Pozoroval jsem probouzející se přírodu. Sluníčko vykukovalo za vysokými kopci a odráželo svoje paprsky na modrá jezera. Otřásl jsem se zimou. Přestože svítilo sluníčko, zima byla pekelná. Když se rodinka vrátila zpátky domů, byl jsem opět zalezlý u kamen.
"Zdravím tě, bratře, jak jsi se vyspal?" tázal se zvědavě Markus a podával mi džbán s vodou. Zdvořile jsem poděkoval a napil se vody.
"Co se stalo Emmě?" všiml jsem si dívenky sedící u stolu s obvázanou nohou.
"Ale, potkali jsme cestou k jezeru Henrika, syna našeho přítele Tobiase, neomaleně do Emmy strčil a ta upadla, nejspíš má něco s kotníkem," povzdychl si Markus.
"A to necháte jen tak!?" podivil jsem se zmateně a znovu upoutal svůj zrak na dívenku, jež sípala bolestí, když jí Nora mazala kotník nějakou domácí mastí.
"Nechceme vyvolávat žádné nepokoje... Tobias je dobrý muž." Nechápavě jsem zakroutil hlavou.

Domácí mast, kterou Nora každou hodinu mazala na Emmin nateklý kotník, nejspíš pomohla. Už večer byla dívka zase usměvavá a bolest přešla. Později jsem poznal i plno dalších doma vyrobených čajů, mastí a uzdravujících lektvarů, jež vždycky ulevily před nějakou bolestí. Sám jsem je jednou využil, když jsem si poranil ruku. Tentýž večer jsem usínal s podivným pocitem v břiše. Myslím, že brzy si celou rodinu těchto sympatických Sámů oblíbím a věřím, že se od nich mám i co učit!