Jsi blázen, řekla mi. Blázen. Hleděla mi zpříma do očí, cítil jsem jak mě její pohled plný nenávisti pomalu spaluje. Ty jindy tak živé a dobrosrdečné oči se z ničeho nic proměnily v brány do nejhlubších pekel a zdálo se, že právě já, ze všech možných lidí, jsem měl ten pravý klíč k nim a tudíž i k její zlobě. Několik následujících vteřin mé nejhorší obavy jenom potvrdily a co hůř, ukázalo se, že jsem tím klíčem právě nevědomky otočil. Inferno vyslalo své posly, ale já byl rychlejší. Než mě blesky šlehající z jejich očí a úst stačily zasáhnout, mé chvějící se ruce zabránily jakémukoli zvuku proniknout do mé mysli. Vyhrál jsem. Jediné, co mi v ten moment zbylo, byl pohled na její rudé rty pohybující se rychleji, než jsem je kdykoliv předtím měl možnost spatřit. Neměl jsem dostatek odvahy na to, abych se zbavil i svého posledního smyslu, který ji byl schopen vnímat, ale v duchu jsem děkoval, že mi byl upřen dar odezírat z těchto karmínových rtů. Nesnesl bych tu bolest doručenou v podobě nenávistných slov.
Ztratil jsem pojem o čase. Vteřiny se překlenuly v minuty, minuty v hodiny. Už dávno jsem nesledoval jenom pohyb jejích úst, upřel jsem svůj zrak na jemné růžové skvrnky na jejích téměř dokonalých běloskvoucích zubech. Rudá rtěnka značky Chanel, darovaná mnou k našemu prvnímu výročí, se potutelně vysmívala své majitelce. Chtěl jsem jí říct, ať s tím něco udělá, nevypadá to dobře, ovšem s hrůzou jsem zjistil, že má vlastní ústa mě zradila. Lapal jsem po dechu jako ryba na suchu, ale nebylo to nic platné. Zdálo se, že spolu s hlasem se vytratila i má jinak vždy přítomná sebejistota a já si pomalu začal uvědomovat osudovost tohoto okamžiku. Zoufale jsem se snažil vtisknout si do paměti všechny detaily, obrys její tváře, ostře řezaný nos, lískově hnědé oči, protože hluboko uvnitř jsem cítil, že to může být má poslední šance. Až se její nádherná ústa unaví a zavřou, budu nemilosrdně zanechán pouze se vzpomínkami, ve kterých utápím svou samotu v těch ojedinělých momentech, kdy nejsem s ní.
Nikdy nechtěla, abych jí říkal Julie. Na hry jsme moc staří, namítla vždycky. Nemohla pochopit, že tohle není hra. Ten blažený pocit, co jsem cítil pokaždé, když mi to jméno proti mé vůli vyklouzlo z úst, byl vždy následován hysterickým křikem, nebo uraženým tichem. Podle toho, v jakém rozpoložení se zrovna nacházela, při mém nevědomém selhání. Náladovost byla vůbec jejím poznávacím znamením. V jednu chvíli rozesmátá na celé kolo, v dobré náladě, avšak stačí jeden křivý pohled nebo slovo a radost je ta tam, nahrazena rozpačitostí nebo vztekem. Když ovšem nastane situace opačná a ona je ta v roli zlého jazyka, vše je v pořádku. Někdo by řekl pokrytectví, ale já ji za všech okolností hájil. Ne nadarmo se říká, že láska je slepá.
Podle hrobového ticha, které nás najednou obklopovalo ze všech stran, jsem usoudil, že její tiráda se blíží k nevyhnutelnému konci. Stejně jako v den co jsem ji poznal, její tvář byla zalitá slanými slzami, pomalu obkreslujícími linii její šíje a líně klouzajícími do hlubin jejího výstřihu. Ovšem v tomhle detailu celá podobnost končí. V tu chvíli, kdy můj zrak na ní spočinul poprvé, ty velké, třpytící se hrášky byly slzy radosti a ne smutku a rozčarování. Její aura vyzařovala spokojenost z nového začátku, ne zoufalství z hořkého konce. V tu chvíli mě přitahovala jako nikdy nic a nikdo, neodpuzovala mě jako magnet natočený ke mně stejným pólem. Nebyl jsem důvod jejího veselí, jako jsem teď příčina beznadějného pláče. Rád bych vzal celou vinu našeho trpkého konce na sebe, ale lhal bych, kdybych řekl, že ta myšlenka, jí odmítána a mnou obdivována, vzešla z mé hlavy.
Vždycky jsem věděl, asi jako skoro každý, o čem ten příběh je. Ztracená a nenaplněná láska s tragickým koncem. Bylo to řízení osudu, nebo následek nevraživosti dvou rodinných klanů? Ať tak nebo tak, nikdy ve mně ten námět nevzbuzoval tolik zvědavosti, abych se obtěžoval zjistit o něm něco víc. Ale jen do chvíle, kdy jsem zabloudil v nekonečném labyrintu uliček babiččiny knihovny. Kůží vázaná a zlatem lemovaná kniha, pokrytá hojnou vrstvou prachu, na mě dýchla kus historie a najednou kolem mě neexistovalo nic krom jejích zažloutlých lehce zmačkaných stránek. Vtáhla mě a nepustila. Vzbudila ve mně fascinaci, hraničící až s posedlostí. Nemohl jsem se oprostit od osudu těchto dvou milenců, jež raději zemřeli, než aby rozvázali své pouto. Já sám jsem také toužil po lásce až za hrob.
Nikdy nechtěla, abych jí říkal Julie. Možná mě to mělo varovat před její reakcí na můj návrh, ale byl jsem příliš zaslepený láskou a touhou po jejím naplnění. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na její bledé dlouhé prsty svírající dýku s chladnou čepelí a její smyslné rty zpovídající se z hříšné lásky ke mně. V hloubi duše jsem doufal, že i přes její zdánlivou averzi k čemukoli jen vzdáleně připomínajícímu příběh Shakespearových milenců svolí k našemu společnému odchodu. Možná bylo moc brzo. Snad jsem měl ještě chvíli vyčkat na lepší okamžik. Ovšem na takové myšlenky je již příliš pozdě, vše je nyní ztraceno.
Jsi blázen, byla poslední slova, která jsem od ní kdy slyšel. Její vzdalující se silueta navštěvovala mé sny ještě dlouho po našem posledním rozhovoru. Kromě společných vzpomínek mi po ní zůstal už jenom zmačkaný papírový kapesník, vlhký po jejích slzách a s černou mozaikou od rozmáčené řasenky. Z ničeho ji neviním. Naše láska nejspíš nebyla dost silná, abychom spolu zvládli i ten poslední krok k věčnosti. Naše cesty se rozdělily, ale i přesto mě má touha neopustila. Jednou potkám lásku, která potrvá až za hrob. Snad jsem i na dobré cestě, slečna, jíž jsem dnes potkal v knihovně, nic nenamítá, když ji oslovím jménem, co jí nepatří. Možná se stane mou pravou Julií a já jejím Romeem. Možná, stejně jako oni dva, opustíme tento svět společně a naše láska potrvá navěky. Možná.
