Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mnohdy krmíme naše blízké lží, ale vězte, že i lež může být sladká jako jitrocelová medicína a její účinky léčivé. Neboť láska nás nutí dělat věci odporující vůli i toho nejsilnějšího jedince.

Prudce rozrazil dveře a vyřítil se do slabě osvětlené ulice. Větřík si jemně pohrával s listy stromů vysazených v pravidelné řadě za sebou. Až do oné rány byla ulice v naprostém tichu, jen listy občas zašeptaly tichou melodii. Zvuk dveří jako by prořízl dosud poklidnou atmosféru spící ulice. Rána do dveří ho vyvedla z rovnováhy, a tak se jak široký tak dlouhý svalil mezi malé jehličnaté keříky rostoucí u vchodu do modře omítnutého domu. Většina domů v ulici byla nově postavena, už jen podle vzhledu se dalo takto soudit, ale ten modrý, ten by upoutal pozornost každého kolemjdoucího. I přes temnotu, která ho obestírala, jako by zářil. Sálala z něj silná atmosféra, dalo by se říci až odpudivého dobra a pohostinství. Tomu dojmu přidával na skutečnosti nápis vítající každého nově příchozího a velká kopretina namalovaná nad vchodovými dveřmi. Na úpatí právě těchto dveří se spolu se silnými vzdechy zvedal onen muž. Jeho oči těkaly ze strany na stranu. Sinalá tvář, značně nervózní pohyby a zrychlený dech prozrazovaly strach. Rychle se vyškrábal na nohy a rychlými pohyby hlavy zhodnotil situaci, byl sám. Prudce vyrazil. Běžel teď po středu ulice a neustále se ohlížel na vzdalující se modře omítnutý dům s kopretinou. Jeho kroky se odrážely od stěn okolních domů a zanikaly po chvíli v táhlé ozvěně. Za zády se mu něco mihlo. Jen instinkt ho donutil ohlédnout se a spatřil stín mizící za ohybem nejbližší budovy. Panický strach roztřásl jeho tělo. Byl to on! Pronásledoval jej. Lepil se mu na paty. Neustále dotíral a dorážel. Muž zavyl a v hrůzostrašném skřeku se zhroutil na kolena. Třes po těle se neustále stupňoval a slané krůpěje začaly smáčet jeho tváře. Plakal. V křeči zaťal ruce v pěst takovou silou, že z dlaní pomalu vytékaly tenké pramínky krve. Pod tmavou oblohou a nedostatkem světla se měnily v černé stružky kropící téměř stejně černočerný asfalt. "Je tady," zašeptal muž a pohlédl do stínů, jež obklopovaly vedlejší dům. Bylo vidět, jak roztažené zorničky tupě zírají na ono místo. Ústa bezvýznamně vytvářela svými pohyby slova, avšak z nich nevycházel žádný zvuk. Najednou muž ztuhl. Třes ustal. Křeče povolily. A obličej dostal smířlivý výraz. Koutky úst se pomalu zachvěly a poté se roztáhly do ohavného šklebu. V očích se zablesklo. Teď věděl co dělat. Jeho pohyby byly jisté a pevné. Stíny domu ho teď přitahovaly, nutily ho přijít blíž. Vstoupit do nich. Jakoby pohltit. Vykročil rychlým krokem ke dveřím, které rychlým trhnutím ruky rozrazil. Po bělostném laku čerstvě natřených bílých dveří se nyní táhla dlouhá rudá čára pomalu ztrácející na síle a viditelnosti. Bylo slyšet duté kroky a vrzající schody pod tíhou jeho chodidel. Poté se z domu ozval přidušený výkřik smíšený s hrůzou a překvapením. Tlumené údery oznamovaly zápas, který neměl dlouhého trvání. A pak zvuk, ten zvuk, kdy železo pomalu skřípe o železo, přesně ten pomalý a táhlý zvuk vysunovaného ostří. Ten zvuk přiměl vše v okolí domu utichnout a vyčkávat. Ticho se táhlo, zdálo se, že nikdy neskončí. Tupý mlaskavý zvuk ukončil dlouhé čekání. Vše se probralo k životu. Procházejícímu člověku by scenérie připomněla poklidnou letní noc, plnou zvuků života. Smrt by byla poslední věc, která by takovému člověku vytanula na mysli.

Tiše pozorovala manžela klečícího na černém asfaltu, jak prožívá utrpení. Bylo to jako pokaždé, měnil se. Nemoc prožírala jeho mozek skrz naskrz. Ovládala ho. Stavy se neustále opakovaly. Den ode dne se vše horšilo. Málem ji před chvílí přistihl při jejím dalším pronásledování. Jen z nehynoucí lásky k němu pobíhala po nocích. Ano z lásky, alespoň to si šeptala zakrývajíce si uši rukama, aby neslyšela všechny ty strašné zvuky vycházející u domu, o který se opírala. Ano z lásky. Opakovala tato slova, když kopala hrob a s dlaněmi od krve postupně zakrývala stopy po manželově řádění. Jen ta láska ji přiměla druhý den vstoupit do modře omítnutého domu s kopretinou a s úsměvem na tváři pozdravit svého milovaného. Přivítal ji dobrácký obličej usměvavého zahradníka, sedícího u stolu a pilně pracujícího na přesazení všech rudých muškátů. A jak od ruky mu to šlo. Ano, přes den byla šťastná. Probdělé noci z ní ale neustále vysávaly poslední zbytky šťastného a poklidného života. Nemoc k němu přišla náhle a velice rychle zapouštěla své dravé kořeny. Osobnost, jež v něm od té chvíle zrála, měla pramálo společného s milým zahradníkem. Největším dobrákem široko daleko. Ta její láska, to bylo to jediné, co ji udržovalo při životě. Láska k němu jí našeptávala, že se vše zlepší a bude jako dřív. S úsměvem na rtech vysvětlovala manželovi jeho neobvyklá poranění a s úsměvem chodila kolem prázdných domů s chodbami, v nichž zaznívaly melodie vyhaslých duší. Mezi lidmi v okolí se šířil strach. Celou čtvrť pokrýval stín temnoty. Pouze veselý zahrádkář byl schopen zlepšit náladu komukoli. Jeho přirozená radost ze života vlévala každému novou energii do žil. Nemoc se však horšila a žena se obávala každé probdělé noci.

Bylo pozdní odpoledne, když vešla s košíkem plným čerstvě zeleniny nakoupené na večeři do svého modrého domečku. Obyčejně jako vždy ji manžel s úsměvem přivítal a pokračoval v třídění malých hliněných květináčků. Svižným krokem přešla do kuchyně, rozložila nákup na stůl a postupně plnila nachystanou mísu zeleninou. Pohled jí padl na výtisk dnešních novin a titulek popisující 14. záhadné zmizení postaršího páru jí vmetl do tváře stín. Věděla, kde jsou. Všichni. Viděla jejich obličeje před sebou. Jejich vytřeštěné oči zírající do prázdna, když spršky hlíny postupně zakrývaly ztuhlé údy. Viděla utrpení, strach a hrůzu, které chudáky dostihly těsně před smrtí. Její představy se rozplynuly s třeskotem jednoho z květináčků. Úsměvem a pomyšlením na spokojeného manžela zahnala pochmurné představy. Představila si společné strávené minulé i budoucí okamžiky a zvesela zavolala do pokoje. "Neříkej mi, že už ty tvé zahradnické pracky ani ten květináč neudrží." Zavládlo ticho, odpověď nepřicházela. "Slyšíš?" rozkřikla se a s úsměvem přešla do pokoje, kde manžel pracoval. Stál nad rozbitým květináčkem zády k ní. Hliněné střepy pokrývaly podlahu kolem jeho nohou. "Odkdy ti tolik vadí rozbitý květináč?" tázavě zavrtěla hlavou. Manžel natočil hlavu směrem k ní. Žena vytřeštila oči, ucouvla a prudkým pohybem ruky zavadila o rámeček se společnou svatební fotografií. Rámeček se několikrát přetočil ve vzduchu a s hlasitým řinkotem roztříštil na tisíce kousků. Manželovu tvář zalévalo rudé večerní slunce. Škleb, jež mu zkroutil ústa, byl jasně zřetelný.