Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vracím se do svého rodného kraje jako nový muž. Přiznávám, hříchy, které jsem zde spáchal, nemohu nijak odčinit. Ty se mi vryjí navždy do paměti a hluboko se mi zakousnou do kůže. Přesto cítím, že mohu začít nový život. To, co se dříve zdálo jako nemožné, se nyní jeví jako snadno dosažitelné. Usmála se na mne konečně štěstěna, když jsem se dostal do správy jednoho obchodnického cechu, ale o tom nechci vyprávět. Takovéto příběhy si nechávám na temné mrazivé noci, kdy se člověk nemá čím zahřát. Snad jen tou dobrou historkou. Ne, dnes tu stojím ze zcela jiného důvodu.

Scházím dolů po pěšince a hledím před sebe na rozpínající se luka zeleně, co mě svojí orosenou trávou lákají, abych se v nich vyválel. Svoje pokušení držím na uzdě, protože mám na sobě čisté oblečení. Bílou tuniku s lehkým modrým pláštíkem, co mi zajišťuje ochranu před malým deštíkem, jenž by se náhodou snesl z nebes. Nic víc ani nepotřebuji. Celý svět mám přeci na zádech ve své obrovské torně plné pokladů, co ostatní pokládají za smetí. Nic mě dnes nemůže rozházet. Zhola nic.

"Á, zdravíčko, mládenče. Odkud přicházíš? Nechceš zavítat do mého skromného krámu? Určitě nějak vypomůžu. Každému svým řemeslem život dokážu ozvláštnit. Snad bolí tě, můj milý brachu, zub? Či zachtělo se ti po meči, abys ochránil svůj život v lesích před dravou zvěří? Či snad honosnou dýku, co by zdobila tvůj pas, nebo dům? Jen řekni, řekni," nabízí mi své výrobky starý kovář, jenž se snad dočista pomátl. Už na první pohled je na mne vidět, že jsem chudý muž, který je rád, když nemusí spát pod hvězdami, ale složí hlavu raději na nějakém slamníku.
"Děkuji, ale nemůžu vám nijak pomoci. Kdybych měl, rád se podělím o své úspory. Vždyť v žaludku mi kručí. Ach, jak bych jen jedl," odvětím mu a pousměji se. Moje laskavost mu ale zdá se nevoní. Zamračí se na mě, stiskne svoje kleště a už už se chystá, že mne s nimi přetáhne.

Již se chystám vysvětlovat, že nemínil jsem jej urazit, ale tu se zastaví a mávne rukavicí na znamení, že mu za to nestojím. Zřejmě je to dobrák od kosti, ale snadno se nechá vytočit. Nu, raději ho neprovokuji a dávám se hbitě do kroku.

"Tak tedy s pánem bohem, cizinče. A kdybys něco chtěl, tak víš, kde mne máš hledat," suše se se mnou rozloučí a sedne si na holou zem, do které neustále bije pěstí, neb se mu nepodařilo zlákat potenciálního zákazníka. Zřejmě zažívá špatné časy, ale s tím mu já nijak nemohu pomoci.
"Taková krásná dýka a nikdo si ji nekoupí! Moje práce přijde vniveč. Přinesla mi více škody než užitku," slyším jej ještě, jak se od něj vzdaluji. Kdyby jen tušil, jak blízko byl skutečnosti, že se vlastně jedná o můj příběh. O ten, který mne odsud vyhnal a donutil se skrývat v ústraní, v cizích zemích, spát často na nebezpečných místech, jen abych se vyhnul zákonu, či se přiživovat nepoctivě jako slepý žebrák, byť mám zrak jako rys. Tehdy jsem byl ale naivním, vždy veselým mladíkem, který nevážil svá slova a především rozhodnutí. Dnes mohu směle prohlásit, že jsem vyzrál, zvážněl a poučil se ze svých předchozích chyb.

Začalo to před více jak dvěma roky, kdy jsem měl ještě střechu nad hlavou. Pravda, žili jsme s otcem, jak se jen dalo, třebas poctivá práce nevynášela. On jako obyčejný doškař, co spravoval střechy majetným sousedům, a já jako učedník ševce v nedalekém městečku. Ač jsme byli chudí jako kostelní myši, vždy se našel nějaký ten měďák na to, aby se koupil chleba, který jsme zapíjeli vodou z lesní studánky. Přeci jen jsme nebyli jediní, kdo to tak dělal, ale jak se brzy ukázalo, nově přistěhovalému bohatému statkáři se to znelíbilo.
To se ví, že s tím jen tak nemohl nic dělat. To jsme se mu ještě smáli, ale brzo nás smích přešel. Ten muž měl totiž dobré konexe, a proto sem brzy dorazil královský trubač s vyhláškou, že nyní náleží studánka onomu zbohatlíku a každý, kdo se z ní bude chtít napít, bude muset zaplatit. Je jasné, že se to nikomu z nás nelíbilo. Co hůř, cena za jeden džbánek se rovnala jedné stříbrné, což bylo mnohem víc než za půllitr piva. Nikdo tak neměl odkud brát vodu, protože její další zdroj byl odtamtud pěkně daleko, tudíž se to nevyplatilo. Byli jsme v pasti.

Otec rozhodl, že už to tak nejde, a proto šel tajně v noci s vědrem, aby ukradl z lesní studánky pár doušků. Jenže to neměl dělat, protože jej chytil noční hlídač a vsadil na náměstí do klece, aby se na něj přišlo podívat celé město. Vztek mnou jenom lomcoval, ale pomoci jsem mu nemohl, neboť náměstí bylo střežené víc než samotný les.

Proto mě velice překvapilo, když s řešením tohoto problému přišel právě můj tatíček. Vylíčil mi o rodinném dědictví. O dýce se zlatou třenkou a stříbrnou čepelí, vytvarované do podoby jakési štiky. Ta že jej snad vykoupí a zachrání tak před další potupou.
Věděl jsem, o čem je řeč, a proto jsem namítal, že musí existovat jiné východisko. Něco, co by v našem vlastnictví po více než šest generací prostě nemohlo jen tak zmizet. Navíc to mělo být mé věno, kterým jsem si chtěl pojistit mou žádost o ruku u dcery statkáře, kterou jsem již dlouho miloval. Normálně by mi její rodiče řekli jistě ne, ale s takovým kouskem šperku bych je snadno zlomil. Proto jsem hlavně nechtěl, aby tento cenný kousek zkrátka zmizel. S těžkým srdcem jsem se tak nakonec nechal přesvědčit a vykoupil za něj otce u toho zlořáda-zbohatlíka, co jej ihned vystavil ve svém krámku za až nehorázně přemrštěnou cenu.

Chtěl jsem se mu za to vše pomstít. Zakázal nám pít vodu z lesní studánky, potupil naši rodinu a dokonce nás i okradl o jediný majetek, který za něco stál. K tomu všemu se mi postavil do sňatku s mou láskou, jež mi byla jedinou útěchou, byť o našem vztahu nikdo nevěděl.

Přes to všechno se podařilo a já dostal možnost pracovat několik dní déle, protože jeden z učňů nedorazil kvůli nemoci. Dostal jsem tak přidáno, seč jsem se sedřel natolik, že jsem měl až zarudlé ruce. Za tu námahu mi to však stálo. Měl jsem dost peněz na to, abych vykoupil rodinný klenot za tu bezbožnou částku. Běžel jsem pak rychle ke svojí lásce, protože už jsem nemohl déle čekat. Můj rychlý klus však zbrzdil pohled na majestátní kočár, který stál před domem mé vyvolené. U něho byl zapřažen černý vraník, jenž zrovna jedl ze svého pytle zbytky ovsa. Poznal jsem, že tady něco nehraje, a proto jsem zprvu zaklepal, jak se slušelo, a když mi nikdo neodpověděl, otevřel jsem dveře do světnice a vešel.

Málem jsem zemřel na místě, jak mne bolelo u srdce, neboť jsem vstoupil ve chvíli, kdy rodiče mé dívky řekly ano někomu jinému. Byl bych jistě nešťastný i tak, kdyby se jednalo o někoho, s kým jsem se nikdy nesetkal či mi nijak neuškodil, ale ona se hnala do sňatku s ďáblem, který mi zničil život. Ano, jednalo se přesně o toho zlořáda, co se mstil na naší rodině, jak se jen dalo, byť neměl sebemenšího důvodu.

"Á, my se přeci dobře známe. Váš otec byl na náměstí v té kleci za své nekalé praktiky. Pochybuji, že vy budete jiný. Jaký otec, takový syn. Dokonce to máte i ve tváři. Cožpak vaši rodinu nikdo nenaučil, že krást se nemá?" zašvitořil tím jeho protivným nasládlým hláskem, načež mě donutil zaskřípat zuby, jak mnou lomcoval vztek. Musel jsem se chytit dveří, abych mu jednu nevrazil do nosu, ale nakonec jsem to ustál.
"Naše rodina nic neukradla. To vy jste ukradl právo na vodu, co byla všech. To vy jste zloděj a vy byste se měl stydět. Vy a vy, nikdo jiný. Jste ztělesněním zla, a kdo to nevidí, ten musí být slepý," vyštěkl jsem, ale přesto jsem ho stále neudeřil.
"Neříkejte. Já měl za to, že jaký syn takový otec a měl jsem pravdu. Jak vidím, máte moji dýku. Moji cennou dýku. Ani nemusím hádat, abych věděl, že jste ji ukradl. Jen počkejte, až vás nahlásím strážným. Ti vás vsadí do klece na náměstí jako vašeho otce. Minimálně. Pokud bude ale po mém, useknou vám tu ruku, jak se sluší a patří," slastně blahem celý bez sebe pravil, odkašlal si a následně pokračoval, "a co se týče toho ďábla. Myslím si, že moje nastávající choť takového mínění není. Proč by se také jinak pouštěla do našeho manželství? Nebo chcete snad říci, že by jí šlo jen o peníze? Co by to o ní jenom svědčilo?" otázal se mne a věděl, že hraje na správnou strunu, protože jsem v ten okamžik zrudl jako květ růže.

Pohlédl jsem na svou milou, co ode mne odvrátila zrak. Styděla se za to, jak mě zradila, ale nic neřekla. Pohlédl jsem na její rodiče, kteří se pyšnili tím, jak ji skvěle do budoucna zařídili. Skoro jako dva krocani, co mne zde nechtěli, protože jsem očividně překážel. Sklouzl jsem naposledy očima na zbohatlíka, jenž se na mě posměšně usmíval. Pak propukl v ďábelský smích, což mne donutilo k činu, kterého ještě pořád lituji.

Vytáhl jsem dýku a několikrát jej bodl. Ozval se křik a já si až příliš pozdě uvědomil, co se stalo. Moje dívka už ode mne neodvracela tvář. Nechápavě na mě s výčitkami hleděla. Její rodiče zaujímali vůči mně ještě horší nenávistiví pohled a ukazovali si na mne prsty. Zpanikařil jsem, protože jsem nechtěl přijít o život. Vyrazil jsem dveře a utekl pryč do světa s hanbou a minulostí, která se mi dobře vryla do paměti. Až dnes jsem se vrátil.
To je také důvod, proč tu dnes stojím. Ač svého otce miluji sebevíc, žene mě to ze všeho nejdříve k mojí lásce, kterou jsem tak dlouho neviděl. Už dávno jsem jí odpustil to, že se rozhodla pro onoho muže, ale jsem na rozpacích, zda o mne bude pořád stát. Přeci jen jsem vrah, a to se popřít nijak nedá.
Zhluboka se nadechnu, dodám si odvahy a zamířím si to k jejímu domu.

Za ta léta se toho mnoho změnilo. Z chlíva zmizelo prasátko, jež mne svým kvíkáním vítalo, a králíkárny také někdo prodal. Jediné, co je tu tak, jak si to pamatuji, jsou ty dveře, kterými jsem utíkal pryč. Masivní, dubové a poctivě zhotovené. Snad právě proto přečkaly ten můj vpád i hbitý úprk.
Zaklepu na ně, avšak nikdo se neozývá. Znovu zaklepu, ale pořád nic. Nakonec to zkusím potřetí, načež otevřu dveře a vstoupím dovnitř. Ve skoro prázdné světnici zeje prázdnota a ticho. Jen v koutě u stolu sedí jakási postava zahalená v černé roušce a cosi tiše šeptá. Modlí se k bohu o odpuštění. Proč, to netuším. Hlasitě přesto zakašlu, abych ji upozornil, že jsem zde. Neotáčí se a pokračuje dál. Přicházím blíž a klepu jí na rameno. Zjišťuji tak, že se jedná o ženu. Přesto mne nadále ignoruje. Odvážím se tedy pootočit jí s hlavou, byť je to trochu drzé. Ihned tak poznávám svou lásku a dojetím se rozpláču. I ona pláče. Proud slz ani po několika minutách neustane. Obejmu mu ji, ale pak mi dojde, že zde nejsou její rodiče. Nedá mi to a přeci se zeptám.

"Promiň mi tu otázku. Již dlouho jsme se neviděli, můj kvítečku, ale kam zmizela tvá matka s otcem? Cožpak zde nežili předtím? Dobře si pamatuji od posledně...chci říci, však víš, od té nešťastné události. Byli tady, ne? Přece nebyli tak staří. No, rozumíš mi, že?" snažím se nějakým správným způsobem zeptat, ale příliš se mi to nedaří.
"Ti? Zabila jsem je," bez jediné špetky emoce mi odpovídá, načež sebou podrážděně cuknu. Tohle jsem od ní rozhodně nečekal, a proto se bez vyzvání ihned ptám.
"Proboha proč? Co se stalo?"
"Bránili naši lásce přeci, měsíci můj. Kdybych to neučinila, nebyl bys tady," opět mi chladně vysvětlí. Tentokrát zrozpačitím a posadím se také ke stolu. Je toho na mne trochu moc.
"A také jsem řekla, že jsi nevinný a že za to může tvůj otec. Popravili ho proto na náměstí. Týden po tom, co jsi odešel. Nebyla jiná šance, jak tvé jméno očistit," dodá takovým způsobem, že se zvednu rázně ze židle, až za mnou spadne a hlasitě zarachotí.
"Cože!?" vykřiknu a nevěřím svým vlastním očím. Má milá mě nepřestává překvapovat. Srdce mi buší jako splašené a nemá daleko k tomu, abych dostal infarkt.
"Popravili ho na náměstí. Hned týden po tom, co jsi odešel," zopakuje mi, třebaže jsem jí dobře rozuměl.
"To je nějaký krutý žert? Snažíš se mi pomstít za to, že jsem jen tak odešel?" tážu se, třebaže vím, že mi bude zodpovězeno dozajista záporně.
"Ne, udělala jsem to, protože tě miluji. Cožpak to nevidíš?" zeptá se mne a pohlédne mi do očí. Nevidím v nich žádnou přirozenost. Pouze fanatickou poslušnost, jež nepřísluší žádnému rozumnému lidskému tvorovi. Už to není ta dívka, do níž jsem se tehdy zamiloval. Zešílela.
"Promiň mi to, ale asi bude lepší, když tě nechám být. Po tom všem, co se stalo," snažím se začít zlehka, abych ji nedonutil zbytečně k slzám. Přeci jen jsem ji již dlouho neviděl a ani ona mne. Proto pro mě není nijak lehké se od ní odloučit, ale cítím, že je to nezbytné.
"Nemůžeš mne nechat odejít. Miluji tě," přeruší mě a uchopí za rameno. Ihned její chladnou ruku sundám, protože na tohle vážně nemám chuť.
"Promiň, ale co jsi čekala? Zabila jsi tři lidi! Úmyslně. Vím, od vraha to zní hloupě, ale já to udělal, protože mne k tomu ten muž uštval. Neměl jsem na výběr!" vybuchnu a chystám se odejít. Chytne mne však opět za rameno a znemožní mi to.
"Takže ne proto, že bys mne miloval? Myslela jsem, po těch letech..." pomalu vysloví a rozpláče se. Nemám to srdce jí opět nechat samotnou, a proto ji obejmu. Záleží mi na ní, byť vím, že se od ní musím odloučit.
"Promiň, musím odejít. Musím. Oba musíme začít žít nové životy. Odděleně. Jinak to nejde. Bude to tak lepší. Uvidíš," snažím se ji utišit, ale to už cítím hroznou bolest mezi žebry. Krev mnou pulzuje jako splašená, načež se mi zatočí hlava.
"Proč?" vysoukám ze sebe, protože vím, že má láska do mne zabodla jakýsi nůž.
"Nemůžu. Nemůžu tě nechat znovu odejít. Po tak dlouhé době. Miluji tě a pořád tě budu milovat. Ani smrt mi tě nevezme," odpoví mi a nechá mne dopadnout na její postavu. Jsem pro ni těžký, ale přesto mě nepouští. Ne. Vytahuje s obtížemi nůž z mých zad a já nyní rozpoznávám čepel a střenku. Je to moje rodinné dědictví, co náš rod provázelo od samotného počátku až do samotného konce. Byť nešťastného.

Poslední, co před sebou vidím, je proud krve valící se z ladné šíje mé dívky. Oba tak dopadáme k zemi do jedné obrovské kaluže, kde se mísí dva potůčky. Naše krev se konečně spojila dohromady. Tak, jak jsme to chtěli.
Umíráme. Umíráme společně.