Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Lavička, na níž dopadá stín klenby polorozpadlého domu, je zde v tomto parku již řadu let. Masivní dřevo, v němž jsou vyryté okvětní lístky růží, skýtá mnohá tajemství. Jedním z nich je samozřejmě její původ. A právě proto se s vámi přenesu do historie o pár století zpátky. Do dob dávno minulých, kdy na našem území vládla ještě Marie Terezie.

V těch časech si jistý mladý kuchař usmyslil, že ho jeho řemeslo dostatečně nenaplňuje. Proto se rozhodl dokázat něco víc, než jenom vařit pro mlsné jazyky vyšších či nižších šlechticů. Jeho snem bylo vytvořit dílo, které by obdivovalo spousta lidí. A protože si kladl cíle veliké, přemýšlel nad svým plánem ustavičně. Stále se procházel nedaleko svého domu, kde bylo pusto a nehynoucí ticho. Nepřišlo mu na mysl napoprvé, že by se zde mělo něco dít. Teprve když dozrávaly třešně a slunce ho pálilo do zad, přišlo mu vhod usadit se. A zrovna v ten moment mu v hlavě zažehly svíce poznání. Jedině tehdy si mohl uvědomit, že zde něco zásadního chybí. Lavička! Jedině lavička smí změnit toto mdlé prostředí, tento kousíček světa zapomenutý lidem. Však přilákat sem davy lidí bude obtížné. Nejprve ale musí vybudovat lavičku a až poté přemýšlet nad svou slávou.
Pustil se do toho hned nazítří a pracoval bez přestání. Nebyl žádný nešika, dobře si pamatoval, jak obratně se dřevem zacházel jeho otec truhlář. Věděl, které dřevo bude dokonalé pro zhotovení jeho díla. Pracoval bezmála dva a půl dne. Byl do práce natolik zapálený, že ani sousta nepojedl. Po dokončení práce se vesele a přece rozvážně usadil vedle své lavičky. Byl nesmírně hrdý. Jakmile se na své dílo dostatečně vynadíval, utíkal do města. Doběhl na náměstí a zvolal: "Drazí přítomní, zanechte všeho a pospěšte se mnou, neboť máte jedinečnou šanci uzřít mou chloubu. Dnes jsem vytesal přenádhernou lavičku čistě kvůli vám." Celé náměstí se začalo vyprazdňovat a lidé následovali tohoto smělého muže, poněvadž každý toužil zřít jeho veledílo. Všichni byli zvědaví, jelikož věděli, že muž je povoláním kuchař a ne truhlář.
Když je dovedl na ono místo, které vypadalo již zdálky nějak jinak než obvykle, lid začal souhlasně pokyvovat hlavou. Ale nebyli by to prostí občané, kdy nechtěli hned vyzkoušet, jak se na lavičce sedí.
"Pojďte všichni, usaďme se jeden po druhém na tento skvostný kus dřeva," zavelel jakýsi hospodský. Lidé se hrnuli vyzkoušet pohodlnost té lavičky.
Kuchař však zvolal mocným hlasem: "Všichni stůjte! Nesmíte mé dílo zničit, vždyť pracoval jsem ustavičně, abych ji vytvořil. Jen obdivujte ji drazí, víc však nic!" Bylo jasné, že mluví více než vážně.
"Co je to za lavičku, když není na sezení?" zeptala se malá dívka. Po těchto slovech se opět každý jednotlivec snažil dostat k lavičce a usadit se na ni. Kuchař toužil zabránit lidskému nátlaku. Pohledy zde přítomných byly ale neúprosné! Proto se jediným skokem usadil na své lavičce.
'Když si na ni má někdo sednout, tak to budu já!' přemítal v duchu. Hned posléze, co dosedl, se ozval zvuk praskajícího dřeva. Všichni zkoprněli. Nejvíce vyděšený byl však její tvůrce. Když se trochu vzpamatoval, obořil se na ostatní: "Co jste to provedli, vy ničemní občané!? Kliďte se odsud, ať už vás tu víckrát nespatřím!"
Jako na povel se rozutekli do svých domovů. Zůstal zde jen muž truchlící nad tou zkázou. Snažil se ji opravit a vrátit jí život. Přestože se tak urputně snažil, šrám, který zůstal na jejím boku, už nebyl nikdy zahojen. Kuchař se trápil a po pár dnech se vrátil ke svému řemeslu. Pro své zklamání lavičku nikdy více nezahlédnul.

A proto se můžeme vrátit zpět, do dnešní doby. Lavička, která vznikla tak dávno, zůstala pořád na stejném místě. Věci kolem ní se změnily od základu, ale ona zůstala jako dřív. Nikdo však o jejím původu nic neví. Jenom já a vy!