Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka/vypravování

Koukal jsem na Sardé, vypadala zamyšleně a nejspíš i byla, když nakonec promluvila.
"Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak staré by mohly být tyto stromy?" zeptala se a čekala na odpověď.

Rozhlídl jsem se. Naším dvanáctidenním putováním jsme se dostali téměř do středu lesa. Už od pohledu bylo jasné, že tenhle les je starší než cokoliv jiného. Jako bychom stáli na začátku všeho. Stromy tu byly obrovské, bylo by potřeba nejméně sedmi lidí, abychom pokryli jejich průměr. Každý strom měl svoje místo. Stály od sebe dost daleko na to, aby kterýkoliv z nich mohl vyniknout a ukázat svoji majestátnost, ale byly u sebe natolik blízko, že jednotlivé koruny stromů se splétaly do sebe a světlo tak nemělo šanci. Ve dne jsme bloudili v šeru, na slunce jsem už téměř zapomněl. V noci jsme nedokázali rozpoznat, jestli svítí hvězdy nebo je zataženo. Bylo vidět jen pár mihotajících se plamenů. Zdejší atmosféra mě děsila, ačkoliv jsem se snažil nedat na sobě nic znát. Zčásti za to mohla úcta k lesu, ale větší podíl mělo zlověstné ticho, jež bylo slyšet všude. Vítr sem přes hustou spleť větví neprofoukl, čas jako by se zastavil. Jediné, co bylo slyšet, byly naše kroky. Snažil jsem našlapovat tiše, opatrně, ale zašustění spadlých listů nebo zlomené větvičce jsem se nevyhnul. Šli jsme tam, kde nikdo nevkročil stovky let a byli jsme si toho až příliš vědomi. Les nám to dával najevo. Vždycky jsem měl rád vůni dřeva a zde vonělo obzvlášť intenzivně. Nic tak omamujícího jsem nikdy necítil. Zvířata jsme vídali jen zřídka a zpovzdálí. Měl jsem pocit, že nás neustále sledují. Výjimkou bylo setkání před třemi dny, tváří v tvář.
Stalo se to náhle, v podvečer. Těsně před námi se objevila liška. Musela být snad stejně stará jak celý les, jak ten nejstarší strom tady. Pohybovala se potichu, všiml jsem si jí, až když byla téměř před námi. Zastavila se a zírala na nás. Oči jí zářily, vpíjely se do mých. Jediný pohled mi řekl tolik. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, jak moc zde nejsme vítáni. Věděl jsem, že za každý špatný čin, kterého bychom se dopustili, budeme potrestáni. Ještě nikdy jsem se tolik nebál. Občas bych nejradši utekl zpátky. Ale nejde to. Je to zvědavost a tajemno, co mě táhne dál. Chtě nechtě potřebuji jít čím dál hlouběji. Chci být součástí toho všeho tady.

Odvrátil jsem zrak od temnoty za námi a zahleděl se zpátky do ohně.
"Starý?" odpověděl jsem.