Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• hororový příběh

"No tak, Danieli," láká mě Lukáš. Jednou nohou už je v lese a druhou tam pomalu posouvá. Lehce pozvedne obočí a vykouzlí úlisný úsměv. Rukou se opře o strom a nechá si větvičku s lístky projet mezi prsty. "Nebuď srab!" Jeho rty ta slova přímo nakreslí, dá si záležet, aby je dobře vyslovil.
Zavrtím se. Nechce se mi o půlnoci do lesa. Četl jsem příliš mnoho hororových knih a viděl moc takových filmů. "Já ti nevím," odvětím. Skousnu si spodní ret a pohledem sklouznu na špičky svých bot.
"No tak, Dane," ozve se Ema. Pohodí hlavou a pramen zlatých vlasů jí při tom sklouzne na rameno. Úsměvem mě pobízí, abych vkročil do temného lesa.

Smrky sahají skoro k nebi, naklání se zlomyslně k nám dolů. Přijde mi, že tam chrání nějaké tajemství. Někdy večer se tam větve bez důvodu houpají a les mi cosi šeptá. Má matka tvrdí, že je to vítr. Vždycky se usměji a přikývnu. Na jazyku mě ale pálí poznámka, že je bezvětří.

Ema kývne hlavou směrem k lesu. Zamrká a neskutečně dlouhé řasy jí při tom zatančí na víčkách. Nechám se přemluvit a společně vstoupíme do černého světa, jenž za světla vypadá tak moc jinak.

Našlapujeme pomalu a opatrně, vnímám hlasitost svého dechu a rychlý tlukot mého srdce. Ema se k nám přitiskne. Obejme Lukášovu ruku a položí si hlavu na moje rameno. Při jejím dotyku mi naskočí husí kůže. Díky její blízkosti zrudnu a roztřesou se mi ruce. Paží ji obejmu kolem pasu a dýchnu jí do vlasů. Odtáhne se ode mě a trochu zakašle. Lukáš si toho všimne a zamračí se na mě. Přitáhne si Emu o trochu blíž a políbí ji na rameno. Ona se mu vysmekne a zhluboka vydechne. Udělá pár rychlejších kroků a předběhne nás. S Lukášem se na sebe podíváme. Přijde mi směsné se o ni hádat a prát, když ona nechce ani jednoho z nás. Povzdychnu si. Došlápnu na větvičku a ta pode mnou praskne. Všichni poskočíme a trochu se oklepeme hrůzou.
Ema se tomu zasměje. "Jste podělaný strachy, pánové?" ušklíbne se, ačkoliv sama málem vyletěla z kůže. "Jaký vrah nebo příšera se bude schovávat v noci v lese?"
Štve mě, že ona z nás je nejodvážnější. Oba si odfrkneme a skloníme zrak. A pak za námi zaševelí listí a jehličí se promíchá. Všichni ztuhneme.
"Třeba já," zašeptá kdosi. V těch slovech slyším úsměv a posměšek. Pronikají mi až do morku kostí. Musím se rozeběhnout, vím že ano, ale nohy mi ztuhnou. Nejsem schopný pohybu, svět se pro mě náhlé zastaví. Necítím svaly. Nohy odmítají poslouchat mé příkazy.

Jako ze zpomaleného filmu vidím, jak se z houští kdosi vyřítí. Mohutným skokem mezi nás vletí. Z dálky slyším Emu, jak křičí a mezi slovy vypouští vzlyky. Slyším Lukáše, jak řve, pobízí mě k běhu. A pak mě popadnou dvě paže a táhnou mne pryč. Rozhlídnu se. Ema s Lukášem mě pevně drží a společně utíkáme pryč. Vyhýbáme se stromům, přeskakujeme kořeny a seschlé kmeny. Pár větviček mne šlehne přes obličej, málem mi to vyrazí dech. Svět se znovu zrychlí a svaly povolí s přívalem adrenalinu. Běžíme, dokud se nezačneme propadat do bahna. Dokud nám nohy neobklopí mokrá hlína jako lepkavá žvýkačka a nezabrání nám v rychlém pohybu.

Zastavíme se a postavíme se zády k sobě. Všichni zhluboka dýcháme a Ema se rozpláče.
"Co to sakra bylo?" vyrazí ze sebe mezi nádechy a slzy se jí převalují na tváři a vytváří si cestičky na její hebké kůži. "Kdo to sakra byl?" zopakuje s důrazem na slovo kdo.
"Ať to byl kdokoliv, snad už je pryč," vydechnu zoufale, "pojďme pryč."
Lukášovi se na tváři zkřiví lítost, hlavu nakloní na stranu. "Snad jsme nezabloudili," zašeptá v pochybnostech.
Setkáme se pohledem. Nezáleží na tom. Prostě odsud musíme pryč. Otočím se k Emě a usměji se na ni. Chci jí říct, že to bude v pohodě, že všechno bude zase dobrý, ale pak jí ze rtů vyjde výkřik. Prorazí ticho mezi námi, udeří mě do vnitřku hlavy. Ema si dá ruku přes pusu a ukáže za mě. Nepřestává křičet a plakat a pak se sesype na zem. Spadne do bahna a propadne se. Mám strach se otočit. Bojím se toho, co tam uvidím. Chytnu Emu za ruku a pomalu se otáčím. Prsty jí svírám stále pevněji, palcem jí hladím po prstech. A pak to uvidím. Lukáš leží na zemi zkroucený v křeči, z břicha mu kane krev. Dívá se na mě, ale oči má prázdné. Z koutku oka mi steče slza.
"Najednou se přiřítil zezadu," vydechne. Podívá se na svoji dlaň zbarvenou krví. Zesmutní. "Bodl mě," zašeptá a lehne do jehličí. Pár jehliček vylétne do vzduchu a slétne mu na obličej. Lukáš k nám otočí pohled a usměje se. Jednou pomalu mrkne a pak přestane dýchat. Srdce se mu zastaví a křeč jeho těla povolí.

Vrhnu se k němu a pokleknu do bláta. Vzhlédnu k nebi a zaječím. Svalilo se na mě tolik bolesti a já ji nedokáži snést. Pěstmi mlátím do bláta a hladím Lukášovo tělo špinavé od krve. Ema si klekne vedle mě. Potichu pláče a čechrá jeho vlasy. Její slzy mu kapou na tvář a tečou do jehličí pod ním. Začne zpívat, šeptá tichounce slova písně, co nás Lukáš před lety naučil. A vtom se za námi ozve hlas: "Budete ho dál oplakávat, nebo začnete utíkat?"

Mezi stromy se objeví stín nějaké postavy. Je vysoká a štíhlá. Hrbí se pod stromy a kulhá na pravou nohu. Jeho smích skřípe do ticha, je kousavý a drsný. A pak zmizí ve tmě. Popadnu Emu za ruku a táhnu ji pryč od Lukášova těla. Vříská a brání se, nehty mi zarývá do kůže. Klopýtáme přes větve, ze všech stran slyším cizí dech. Kličkuji mezi kmeny stromů a dlaní si odhrnuji jehličí visící z větví. Je spadlé a suché, jako by v něm vůbec nebyl život. Skoro všechny jehlice už opadaly, jen pár hnědých se drží z posledních sil. Vzpomenu si na Lukáše. Bolest z té vzpomínky zatlačím někam hluboko do mě. Soustředím se jenom na Eminu ruku. Abych ji nepustil, abych ji neztratil, abych ji ochránil. A pak Ema zakopne. Zlomek vteřiny, při kterém se mi zastaví srdce. Dopadne na zem, ruka jí při tom vylétne do vzduchu. Vidím, jak se její tělo při dopadu zlomí, jak se v půli ohne. Vlasy jí spadnou do obličeje a přilepí se na zaschlé slzy. A ona leží. Nehýbe se. A pak uslyším kroky...

Vlny zoufalství a bezmoci mě pohltí do vnitřku své nicoty. Přichází k nám mladý muž. Oči má děsivé a plné posměšku, zorničky má velké jako olivy. Ve špinavých rukách drží nůž, z něhož ještě září Lukášova krev, a zbytek těla má schovaný pod dlouhým šedým kabátem. Při každém kroku se pod jeho nohama propadne zem, každý krok mi hlasitě buší do hlavy. Koutek úst mu vyjede vzhůru a vykouzlí nechutný škleb. Koncem prstu přejede po čepeli nože a setře krev. Ta se mu promíchá se špínou za nehty a on ji olízne. Potom se napřáhne a ostrou břitvou namíří na Emino tělo.

Zařvu. Pravou nohou vykopnu do vzduchu a odmrštím jeho ruku. Potom hbitě přiskočím a loktem mu vrazím do břicha. Zasténá bolestí a udělá pár kroků vzad. Pokrčím koleno a chytím ho za ramena. Prudkým pohybem jej udeřím do slabin a pak znovu a znovu. Upadne na zem a sotva se hýbe. Občas mu cukne levá ruka a mezi steny bolesti se směje.

Přiskočím k Emě. Vezmu její obličej do dlaní a hladím ji po mokré kůži. Všimnu si při tom, že jí z čela stéká malý proud krve. Asi se bouchla při pádu. Odhrnu jí vlasy z očí a něžně ji přivedu k vědomí. Usměje se na mě, malý okamžik štěstí, než si vzpomene, co se stalo. Podívá se na muže na zemi. V očích jí blýskne nenávist. Pomůžu jí na nohy a ona pomalu kráčí k jeho tělu.

Leží tam ve stále stejné poloze, jeho tělo ovládá bolest. Ema se na něj zadívá a pomalu nakloní hlavu na stranu. Potom se napřáhne a kopne ho do břicha. Chystá se úder zopakovat, ale zastavím ji. Dám si její paži na rameno a vedu ji pryč z tohoto místa. Z téhle hrůzy, bolesti a strachu. Jemně ji podpírám a utěšuji ji.
"Co Lukáš?" zeptá se potichu a otočí ke mně hlavu. V jejích očích vidím zmatek.
"Vrátíme se pro něho," odvětím.
Pohladím ji po vlasech a políbím do dlaně. "Ale nejdřív se musíme dostat do bezpečí. Ošetří ti hlavu a najdou toho muže. Všechno bude zase dobré."
Ta poslední slova zašeptám. Chci tomu věřit, chci, aby všechno bylo zase v pořádku. Chci najít Lukáše, zjistit, že je živý a přivést pomoc. Ale vím, že musím Emu dostat co nejdál od toho muže. Musí být v bezpečí. A taky si uvědomuji, že už nic nebude jako dřív. Lukáš je mrtvý, leží tam v lese a oblečení mu špiní krev a bahno. Ema je v šoku, někdo se nás pokusil zabít. Tiskne se ke mně jako nikdy, dýchá mi na krk.

Vyjdeme z lesa, stojíme před mým domem. Otevřu branku a vejdu na naši zahradu. Teprve tady se cítím v bezpečí. Teprve tady mnou projde malý závan úlevy a naděje. Podívám se na moje lýtko. Ten muž mě zřejmě řízl, když jsem mu nůž vykopl z ruky. Z kůže mi vytéká krev a stéká až ke kotníkům. Rána je hluboká a rudá. Ucítím, jak mi v noze pulzuje krev. A pak se mi oči otočí do lebky. Hlava se oddělí od těla a vylétne vysoko do vzduchu. Země pode mnou se promění v tekutý pudink a nohy se seskupí do hmoty podobné želatině. Tvrdě narazím na zem a zavřu oči. Bolestí se mi svírá celé tělo. Omdlím.