Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Nechte mě být! Proč mi to děláte? Co jsem provedla!" křičí mladá dívka. Stojí opřená o kmen stromu a vyděšeně se dívá na černé přízraky, které ji dokola obklíčily. Snažila se jim uniknout, ale bylo to marné. Opustily ji síly a upadla na zem.
Druhý den ji na tom místě našel Ivan. "Aneto? Co tady proboha děláš sama?"
Aneta se probouzí a praví: "To všecko byl jenom sen? Zdálo se mi to?"
"Co se ti mělo zdát? To nechápu. Co jsi viděla?" ptá se Ivan.
"Samá černá stvoření. Obludy a přízraky, které na mě vztahovaly svoje pařáty. Stále se ke mě blížily, ale já si od určité chvíle nic nepamatuji."
"Aneto. Vůbec jsi sem neměla chodit sama, protože tento les je začarovaný. Ten, kdo o tom neví, vidí zde to, čeho se nejvíce bojí."
"Vážně? Takže to nebyl sen!?"
Ivan ji přeruší: "Ne nebyl to sen. Pouze výplody tvé vlastní fantazie, ale tento les způsobil, žes to všecko viděla."
"Když to tedy byly moje představy, proč tu tedy nic nevidíš ty?" zarazí se Aneta.
"Mám svůj amulet, který mě chrání před vlastním strachem. Daroval mi ho otec. Když máš s sebou věc, kterou ti někdo daroval, nic nemůžeš vidět."
"Už tomu začínám rozumět. Jaktože se mi tu předtím nic nezjevovalo, když jsem tu bývala s rodiči?"
"Když je více lidí pohromadě, les ztrácí svou moc nad nimi, stejně jako nad lidmi, kteří se ničeho nebojí."

***

Jednou jsem s rodiči jela do lesa na houby a ztratila jsem se. Hledala jsem cestu, kudy jsem šla, když mě někdo vyrušil.
"Ahoj Soňo," vedle mě se ozval mužský hlas. Otočím se za hlasem a spatřím svého bývalého kamaráda, zároveň i přítele.
"Co tu chceš a proč na mě vůbec mluvíš? Po tom všem, co sis vymyslel a udělal!"
"Já? Já si něco vymýšlel? Nikdy jsem ti nelhal."
"Mlč prosím tě! Nebaví mě poslouchat ty tvoje lži! Lhal jsi nejen mě, ale i svojí holce," vykřikla jsem na něj.
"Proč bych ti měl lhát?" ptá se jako by o ničem nevěděl.
"Ty moc době víš proč! Jenže seš takovej srab a bojíš se mi přiznat do očí, že nejseš upřímnej a vodil jsi obě za nos!"
"Ale, ale...." snaží se odpovědět.
"MLČ!" nenechám ho domluvit. "Nedopustím, abys mi lhal do očí! Za to mi nestojíš! Nenechám se oblbovat! Tys mě oblboval celý měsíc. Jdi do háje!"
"Ale..."
Už jsem to nevydržela a snažila se zmizet z jeho blízkosti! Z dáli se ozývalo počkej, ale ignorovala jsem to!
Po chvíli jsem svou kamarádku zaslechla, jak mě pomlouvá. Takové hnusárny o mě říkala... To nemůže být přeci pravda! Proč by to dělala? Utíkala jsem stále, než mi došly síly a musela jsem zpomalit na chůzi. Vše, co se dělo kolem mě, začalo být podezřelé.
Během té doby, co jsem se toulala lesem, jsem potkala spoustu známých lidí. Někteří na mě mávali, zdravili, usmívali se a mluvili na mě. Stejně jsem vytušila, že to nemyslí upřímně a vše na mě hrají.
Potkávala jsem lidi, se kterými nemám dobré zkušenosti. Bohužel i ty, kteří jsou mými přáteli. Les byl plný neupřímných lidí, pokrytců, lhářů, zlodějů a já sama mezi nimi.
Sevřelo se mi srdce, začala jsem křičet, protože jsem to neunesla! Křičet hrůzou z té vší lži a potupy, která mě obklopila.
Trvalo to celou věčnost. Nevydržela jsem to, skácela se na zem a začala plakat, zavřela jsem oči, i přesto jsem slyšela ty prolhané řeči.
"Soňo! Co tu proboha děláš? Hodinu tě tu sháníme a hledáme," s hrůzou v hlase řekli moji rodiče a najednou vše ustalo. Otevřela jsem oči, ale spatřila jenom mámu s tátou. Stáli tu sami, nikdo jiný kolem nebyl, pouze stromy.
Jako by se nic nestalo. Byl to všecko jenom sen? Zdálo se mi to? Mám jim říct? Ne! Nemůžu jim to vyprávět, protože by mi stejně nevěřili. Vím jistě, že na to nikdy nezapomenu.