Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo deštivé prázdninové odpoledne a Magda, znuděná deštěm, začala přemýšlet o táboře. Co se asi tentokrát stane? Jaká bude knížka na společné četby? Kdo bude vedoucím její skupinky? Takto přemýšlela asi 30 minut, když ji zničehonic z jejího snění probudil hlasitý zvuk.
"Co se děje?" vykřikla a hned se podívala na podivně bzučící polštář.
Až po několika minutách přemýšlení si vzpomněla na to, že si pod polštář schovala telefon. Když jej odemkla, byl tam nepřijatý hovor od jejích kamarádek Verči a Aničky. Holky si asi usmyslily, že jí za každou cenu zpříjemní odpoledne. Poté, co vyřadila ty nejhorší možnosti ze svého seznamu zkázy, se znovu ozval její telefon. Tentokrát stihla včas zareagovat, otevřela ho a zvedla hovor.
"Ahoj," uslyšela hlasitý smích své kamarádky Verči, "jak je?"
'Hrozně,' soptila Magda v duchu, 'vyrušily jste mě ze snění...' - "Ale jde to," odpověděla už nahlas. "Co vy?"
Čekala tu nejvíc jednoduchou odpověď, ale uslyšela velmi rozsáhlou analýzu, kterou Verča vymyslela ohledně Aniččiny absence na jejich hovoru: "Myslím, že naše milovaná Anička trpí výpadky paměti a zapomíná, kdo jsme, protože ještě nikdy nevynechala náš hovor a teď tu není?"
"Prosím tě..." chtěla říct Magda, když vtom jí mobil připomněl důležitou připomínku: ZÍTRA SE JEDE NA TÁBOR. "Musím končit, mám tě ráda, papa!"
A než stihla Verča cokoliv říct, Magda už hovor ukončila.

Druhý den ráno začalo nekonečné vyptávání mamky a babičky, jestli má všechno, jestli nechce více jídla, jestli nemá hlad a jestli se těší. Bylo to nekončící, a proto, když taťka uviděl její trápení, radši vzal krosnu, spacák i karimatku do auta a odjeli, než mamka stihla něco říct. V autě bylo trapné ticho. Na místo dojeli 10 minut před srazem. Zamávala na tatínka a běžela za Aničkou, která utrápeně vylézala ze strejdova auta.
"Mami, já to zvládnu..." slyšela už z dálky.
Už se chtěla znovu rozběhnout, když vtom ho uviděla. Ano, byl to on, kluk jejích snů, o kterém se jí zdály ty nejkrásnější sny. Byl to Vojta. Vojta Sběratel. Nevěděla co dřív, když tu jí někdo zaklepal na rameno. Prudce se otočila a uviděla Aničku a její mamku povídající s kamarádkou.
"Co tu děláš tak brzy?" zeptala se jí Anička.
Už už jí chtěla vše povědět, když vtom se zarazila: "Kde je Verča?" zeptala se, "doufám, že zase nedojde tak pozdě jako minulý rok!"
Za pár desítek minut už však všechny tři i s Anet seděly ve vlaku a rozmnožovaly své zážitky z předešlých táborů.
"Já se tak těším," řekly všechny tři zároveň a začaly se smát.
"Magdo, Magdo, haló, slyšíme se?" uslyšela hlas starostlivé Ovečky a raději se hned vyvlékla ze svého snění tím, že je unavená.
Když konečně Ovečka odešla, řekla Anet: "Magdo, nevypadáš moc v pohodě, je ti něco?"
Magda měla co dělat, aby se udržela na uzdě a neřekla ani slovo.
"Nic mi není!" vyjela na ni a hned si přikryla pusu. "Promiň, nechtěla jsem být zlá, mám nějaké potíže se spánkem..."
Bylo vidět, že si tuto odpověď vycucala z prstu.

Když přijely do Jindřichova ve Slezsku, Magdu trochu vzbudil čerstvý vzduch a hned se chovala jinak. Jakmile došly do tábora a začaly se rozdělovat stany a týpí, zadoufala být s Anet více než s Verčou či s Aničkou. A měla k tomu prostý důvod. Verča je užvaněná, kdyby jí to řekla, hned by to věděl celý tábor. A Anička? Ta je zase docela dost tichá a nemusela by jí odpovědět, kdyby se na něco ptala. Anet je přesně ten typ, s kým by chtěla být ve stanu.
A přesně to se taky stalo. Anička si zabrala stan s Verčou a Magda s Anet.
Došlo na rozdělování do skupin, v něm se Magdě nepoštěstilo. Doufala, že bude ve skupině s Vojtou, ale bohužel.

Celý tábor utekl jako voda a Magda zase seděla s holkami ve vlaku. Tentokrát už nebyla tak zasněná a povídala si s kamarádkami, jako by se nic nestalo. Ale stalo. Magdino zamilování se ještě více zvětšilo, když jí Anička pověděla o puťáku prožitým se Sběratelem. Ta si z toho však nic nedělala, stejně polovinu času básnila o tom, jak se skamarádila s Mahu, její někdejší výbornou kamarádkou, s níž zažila velmi mnoho dobrodružství.

Když se holky rozloučily a všechny odešly domů, Magda si povzdechla: "Škoda že jsem já nebyla ve skupině se Sběratelem, to by byla jízda!"
Ovšem za pár dní se všechno změnilo...

Bylo krátce po prvním školním dni a Magda si zvesela hopkala prázdnými školními chodbami.
'Jsem tu jediná,' pomyslela si a začala si potichu zpívat.
Vtom se z jednoho kabinetu přiřítil udýchaný deváťák: "Zachraň mě, běží sem rozzuřený učitel... Magdo? Co tu děláš?"
'Co coo? Jak to, že zná moje jméno?' podivila se v duchu a otočila se na kluka schouleného na lavičce.
Náhle jí srdce udělalo přemet a ona se s údivem v očích podívala na Vojtu, který se na ni též díval. Udrželi dlouhý oční kontakt, když vtom se Magda zvedla a rozeběhla se tmavou chodbou směrem k hlavnímu vchodu.
"Počkej!" volal za ní, ale ona ho neposlouchala, jen dál uháněla chodbou.

Další dny pokračovaly bez problému, ovšem poslední den prvního týdne ve škole za ní přišel a řekl: "Odpusť mi, že jsem se za tebe schoval. Tady jako poděkování máš květinu..."
Magda cítila, jak se jí zrychlil srdeční tep a jen pípla: "Děkuji."

Potom se to opakovalo skoro každý den, avšak až do jedné chvíle, kdy jí najednou povídá: "Mamka mi nedovolí s tebou chodit, mohli bychom do tvé plnoletosti být jen přátelé?"
"Ano, budeme ti nejlepší..." pípla se slzami v očích a chtěla se zase rozeběhnout pryč.
On ji však chytil a přitiskl své rty na její tvář. Některým lidem ztuhl úsměv na tváři, Magdě to ovšem úsměv vrátilo.

Když pak seděla v autobuse, její tvář pořád pálila láskou, kterou cítila z jeho polibku. Jejich přátelství, a potom možná i něco víc, potrvá navěky...