Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednoho krásného letního dne jsem šel, tak jako obvykle chodívám, střílet dinosaury. Je to mé poslání, má neoblíbenější činnost, zábava, koníček i práce. Miluji to, proto to dělávám často a rád. Ani tento lov nebyl výjimkou. Navlékl jsem se do svého loveckého oblečení, takového toho maskovaného, aby si mě žádný dinosaurus ani nevšiml.
Proběhne to určitě tak hladce jako obvykle, zastřelím dinosaura jedinou kulkou hned do srdce a ten okamžitě padne, pak ho nařežu na kusy, které následovně prodávám. Na takovém mrtvém dinosaurovi se dá totiž výborně vydělat. Maso i jeho orgány prodávám hned, ještě čerstvé. Z jeho kostí a kůže pak vyrábím různé výrobky, které následovně také zpeněžím.

Vzal jsem tedy svou loveckou pušku a vyplížil se ze své polorozpadlé chatrče na okraji lesa. Plížil jsem se po písku, z dálky slyšel hučení moře a šplouchání jeho vln. Pociťoval jsem děsné horko a příjemný mírný vánek. Plazil jsem se po zemi jako had a vyčkával na příchod dinosaurů. Schoval jsem se za palmu a nabil zbraň. A pak jsem jej spatřil, do mého zorného pole vkročil přenádherný, avšak proti mé zvyklosti až moc malý dinosauřík. To jsem věděl naprosto přesně, jen jsem netušil, o jaký druh se to přesně jedná, v tom jsem se nevyznal nikdy. Neváhal jsem ani vteřinu a vystřelil. Má puška mě ani v tomto případě nezradila, hned vystřelila a proletěla onomu zvířeti hlavou jakoby nic. Ale ten dinosaurus na kulku zareagoval úplně jinak, než jsem předpokládal. Začal se jako by vyfukovat, stále se smršťoval a smršťoval a zmenšoval, až z něj vznikl jakýsi tenounký plátek gumové hmoty. Uvědomil jsem si, že tento dinosaurus tam nebyl sám. Držel ho na ruce za provázek malý, asi tak pětiletý chlapec a šíleně brečel a vztekal se. Že bych zachránil alespoň jeden lidský život? Ale ne, vrátil jsem se do té kruté reality a uvědomil si, co jsem to provedl. Nevěděl jsem, co dělám, a ve vidině zisku jsem tomu chudáčkovi vyfoukl jeho očividně oblíbenou nafukovací hračku.

Zklamaně jsem se zvedl z vyhřátého písečku, otočil se na podpatku a zrychleně odcházel. Dal bych tomu klučíkovi nějaké peníze na hračku novou, jenže žádné nemám, a tak jsem raději utíkal přímo od problému. Naštvaný sám na sebe jsem zahodil svoji pušku do přilehlého křoví. Sedl jsem si na lavičku poblíž pláže a ze svého batohu vytáhl notebook, jednu z těch mála věcí, která mi ještě zbyla.
"Asi bych měl zajít za svým psychiatrem, že už mi došly ty prášky, nejspíš bez nich vážně blázním," zamumlal jsem si pro sebe a konečně se pustil do psaní svého dnešního zážitku.