Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Stála ve dveřích. V ruce držela ušmudlanou hadrovou panenku, kterou jsem jí dal k 8. narozeninám. Zmateně na mě hleděla. Jako by se mě ptala: "Tati, co se stalo?" Ale stále mlčela. To nic neříkající ticho mě dohánělo k šílenství. Byl jsem jako zvíře zavřené v kleci. Jenže ta klec byla má mysl. Klec, která měla mříže z nářku, bolesti a utrpení. Podíval jsem se dolů na podlahu, kde v krvavé louži ležela Jane. Má Jane. Díval jsem se na ni cizíma, nelítostnýma očima.
Najednou jsem z dálky zaslechl zvuk policejních sirén. Někdo musel zaslechnout výstřel. Až teď jsem si konečně uvědomil, co se stalo. Chtěla mi sebrat moji holčičku. Vyhrožovala, že už ji nikdy neuvidím. Ale to jsem nedopustil.
Popadl jsem Lucy do náruče a vyběhl s ní po schodech nahoru do pokoje. Vysypal jsem její školní batůžek a naházel do něj pár kousků oblečení. Na víc už nezbyl čas. "Lucy, miláčku, pojedeme se trochu projet, ano?" zeptal jsem se. Avšak Lucy mi jen stále hleděla do očí, které teď byly podivně prázdné. Její rty se chvěly. V očích se jí zaleskly slzy. "Neboj se, všechno bude dobré," snažil jsem se ji uchlácholit, ale dobře jsem věděl, že to není pravda. Popadl jsem ji proto za ruku. Proběhli jsme halou až před dům. Posadil jsem ji na přední sedadlo a sám usedl za volant. Nastartoval jsem. Ve chvíli, kdy jsme vyjeli na hlavní silnici, nás minula dvě policejní auta.
Uběhla minuta, dvě, tři. Asi po čtvrt hodině jsem byl konečně schopen se soustředit. Zabil jsem ji. Zabil jsem svou ženu. Jsem vrah. Chladnokrevný vrah. Musím pryč. MY musíme pryč. Pokradmu jsem pohlédl na Lucy. Byla podivně bledá a nepřítomně koukala z okna. Budou nás hledat, to je jisté. Ale nedám jim Lucy. Ne nedám. Nikomu už ji nikdy nedám. Pojedeme daleko. Třeba do Austrálie. Lucy chtěla vždycky vidět klokany.
Vtom jsem zaslechl skřípění brzd. Před sebou jsem spatřil pouze přibližující se světla. Pocítil jsem hrozný náraz. Levým ramenem mi projela ostrá bolest, ale pak už mi vše splyne v jednu černou, nekonečnou tmu.
Probudím se až na nemocničním lůžku. "Co se děje?" vykřiknu. Ale v pokoji nikdo není. Pokusím se zvednout, ale zarazí mě hrozná bolest v rameni. Znenadání do pokoje vejde lékař v bílém plášti. "To bych na vašem místě raději nedělal," řekne, když mě vidí vstávat. "Měl jste veliké štěstí!" "Kde je moje dcera? Co se stalo?" vyhrknu, protože mám hrozný strach. "Měl jste autonehodu," odpovídá doktor vážně, "vaše dcera ji bohužel nepřežila." Z hrdla se mi vydere jen jeden nekonečný, bolestný výkřik.