Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Lukášovi se po tvářích kutálely velké slané slzy. Měl veliké kruhy pod očima a rozcuchané vlasy. Zrak upíral jenom na Sáru a okolí vůbec nevnímal. Držel ji za ruku a hladil po paži. Sára sesbírala své poslední síly a s výdechem vznesla otázku: "Miluji tě, víš to?"
Lukáš si hřebem ruky otřel slzy, a ty se mu znovu začaly valit z očí jako vodopády slané vody.
"Vím, já tě taky miluji a vždycky budu. Nikdy na tebe nezapomenu."
Sára se usmála a v očích měla překvapivé štěstí. Stisk její ruky se pomalu začal povolovat a přerušované pípání přístrojů se změnilo v jedno dlouhé, pro Lukáše nekonečné píp.

Luky stoupal kruhovitým schodištěm až ke svému bytu. Nacházel se v nejvyšším patře a výtah tu nefungoval. V hlavě mu zněla slova jeho přítelkyně. Musí na ni aspoň trochu zapomenout, jenom potom bude šťastný. Když však otevřel dveře bytu, došlo mu, že tento úkol nebude snadný. V každé místnosti se k ní vázala alespoň jedna vzpomínka. V předsíni byly rozházené boty. Vždycky říkala, že život je příliš krátký na to, aby ho plýtvala uklízením bot. V koupelně byly na vaně postavené všemožné šampóny, kondicionéry a mýdla, které zabíraly každý centimetr čtverečný. Lukáše to pokaždé rozčílilo, teď ale nechápal, jak se mohl urazit kvůli takové pitomosti. Vešel do obývacího pokoje a sedl si na gauč. Ucítil, že si na něco sedl, nadzvedl se a zpod sebe vytáhl pomuchlaný papír. Slzy mu vytryskly z očí, když si uvědomil, co je to za zprávu. Když ji uviděl poprvé, také brečel. Černé na bílém tu stálo, že Sára má rakovinu a už jí není pomoci. Schoval si hlavu do dlaní a směrem dolů pomalu přejel po celém obličeji. Odjakživa mu pomáhalo čtení. Vzal si tedy kabát a vyrazil do knihovny.

Venku padal sníh. Vločky mu přistávaly na kabátu a tam rychle mizely. Už vůbec nevnímal zimu, ani to že nic neviděl. Koukal jenom dopředu a neohlížel se. Jediné, co v této chvíli chtěl, bylo neexistovat. Prostě jenom zmizet a už se nevrátit. V knihovně se posadil do křesla co nejdál od dveří a ponořil se do hlubin knihy. Nešlo mu soustředit se tak jako vždycky, ale nevzdával se a pokusil se hltat alespoň nějaké věty, které autor sepsal v jeden dlouhý svazek. Znenadání si všiml pohledu mladé dívky. Nenápadně si ho prohlížela a asi by si i řekla o mobilní číslo, kdyby Lukáš rychle nevrátil knihu a kvapně neopustil knihovnu.

Jídlo pokaždé nakupovala Sára a Lukáš tak teď nějak nevěděl, co si v tak velkém obchodě počít. Zmateně pobíhal mezi regály a nebyl schopný najít ani pouhé mléko.
"Potřebujete pomoct?" Slečna, která si ho prohlížela už v knihovně, se na něj doširoka usmála. Odmítl a šel si po svém. Nechtěl, aby se urazila nebo si myslela, že je to nezdvořák. Jenom se teď prostě nechtěl bavit s krásnými děvčaty, neměl na to sílu. Znovu nechal slečnu slečnou a zbaběle odešel pryč.

Nákup obstaral v malém obchůdku naproti a potom se už rychlím krokem blížil ke stanici metra. Na poslední chvíli stihl odjezd podzemního vlaku na konečnou zastávku, kterou potřeboval. Vagon už byl takhle pozdě skoro prázdný, jenom na jeho druhé straně seděla zase ta proklatá slečna. Už se mu nechtělo utíkat. I ona nejspíš pochopila, že není vhodná chvíle a nic neříkala. Lukášovi se po každé vzpomínce na svou milovanou ženu Sáru chtělo brečet, ale hrdost mu to před stejně starou slečnou bránila. A tak oba dva mlčeli, několik metrů od sebe.

Lukáš škrtl sirkou o krabičku a pozoroval rychle se zvětšující plamen. Zapálil svíčku a pohladil ženu na fotografii. Od smrti Sáry uběhl přesně rok a on stále hledal zapomnění. Vzal fotku do dlaní a prohlížel si svou manželku. Byla tak krásná. Z vřelého a upřímného úsměvu se jí na tváři udělaly dolíčky a v jejích očích se Lukáš opět málem utopil. Ještě teď byl fascinovaný její krásou a tak moc jí chtěl mít na blízku. Pořádně ji obejmout a už nikdy nepustit. Smrt mu ji vyrvala z rukou ještě tak mladou a on tu zůstal sám.

Jako tenkrát po jejím smutném odchodu se rozhodl zajít do knihovny. Venku sníh nahradil déšť a ten mu teď stékal po obličeji. Na deštníky vždycky myslela Sára, proto si nyní mohl klidně vyždímat svetr. Zahleděl se na nebe a pozoroval padající kapky deště. Nekoukal na cestu a dívka, co šla proti němu, bohužel taky ne. Srazili se a jí z rukou vypadly všechny knihy, které si nesla pod paží. Luky se vylekal, klekl si na mokrou zem a začal všechny ty knihy sbírat. Když zvedl hlavu, aby jí je podal, poznal v té milé dívce slečnu, kterou před rokem zahlédl v knihovně, v obchodu, a jak tomu osud chtěl, i v metru. Usmáli se na sebe, ona poděkovala za knihy, co jí podal a pokračovala ve své cestě. Lukáš se na chvíli zarazil a přemýšlel. Vzpomněl si na všechny chvíle, kdy objímal milovanou osobu. Kdy jí hladil po vlasech a šeptal zamilované věci. A najednou mu po tom všem bylo hrozné smutno. Po lásce a teple lidského obětí. Rozutekl se za slečnou, ke které se ho osud už tolikrát pokusil svést. Když se jejich oči setkaly, uvědomil si, jak moc je podobná Sáře. Chvíli si vychutnával ten magický okamžik a pak ji pozval na večeři. Srdce mu poskočilo, když řekla ano.

Sára byla jeho životní láska a nikdy na ní nezapomene. Ale musel využít šanci a být ještě jednou šťastný. Mraky i déšť odešly, zpoza nich vykouklo slunce a oni vedle sebe kráčeli vstříc štěstí.