Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Psal se dvacátý sedmý prosinec a venku mrzlo a hustě sněžilo. Vyšla jsem ven a zvedla hlavu k obloze. Dívala jsem se na vločky, zdály se mi hrozně veliké a špinavé a šimraly mě po tváři. Bylo to příjemné. Strašně jsem milovala, když padaly obrovské vločky a rychle jsem vytáhla z kapes kabátu své nové rukavice, jež jsem dostala k vánocům od babičky. Procházela jsem se po náměstí a pozorovala lidi kolem sebe. Nakoukla jsem do vitríny jednoho obchůdku s oblečením. Hypnotizovala jsem zelené šaty, které jsem si přála k Vánocům a nedostala je. Dělám to už třetí den a přemýšlím, jak je získat. Tak na ně koukám a vtom do mne vrazí něco silného a strašně mě při tom rozbolí v zádech. Otočím se a za mnou stojí chlap s kolem a omlouvá se: "Pardon, já fakt nechtěl!"
"No ještě aby to bylo naschvál! Co to je za blbý nápad jezdit na kole, když mrzne a všude to klouže!" zařvala jsem na něj. Ještě jednou se omluvil a odjel. Já mezitím dál přemýšlela, jak se dostat k těm šatům. "To by holky záviděly." Ta myšlenka mě sžírala čím dál víc.

Ráno se mi nechtělo vůbec vstávat. Budík řinčel ostošest a já se pořád ne a ne odlepit z postele. Vykouknu ven. Venku opět hustě sněží. Naházela jsem do sebe rohlík s marmeládou a kávu a vyrazila do práce.

Pracovala jsem v jedné reklamní agentuře. Sedla jsem si ke svému stolu a měla nachystanou hromádku od šéfa. Na ní byl štítek: "Stihnout ještě dnes. Spěchá!!!"
Tak jsem se dala do práce. Utíkalo to celkem rychle. Práci jsem měla brzo hotovou. Byla jsem ráda, že jsem to stihla a nemusela tam trčet kdovíjak dlouho. Už jsem se oblékala, když jsem zahlédla na stole peněženku. Neváhala jsem a chňapla po ní. Potřebovala jsem ty peníze na ty šaty. Podívala jsem se do peněženky a bylo v ní 5000 korun. Byla jsem šťastná a spěchala do toho obchůdku koupit ty šaty. Seděly mi akorát. Ale ani v duchu jsem nepomyslela na to, že se bude vyšetřovat, kdo odcizil peněženku a že by se mohlo na mne přijít.

S obavami jsem přišla do práce a hned ve dveřích na mě volal šéf, že mám okamžitě přijít do kanceláře. Celá vyděšená jsem naklusala a modlila se, ať se na to nepřijde.
Vynadal mi, že jsem úplně pokazila včerejší práci. Musím ji dělat dneska znovu. "Do háje," řekla jsem. Co jsem včera dělala? To jsem určitě přemýšlela o těch šatech a nesoustředila se na práci. Ještěže zatím nepřišli na tu peněženku. A ani nevím, komu patřila. Doklady tam nebyly, akorát peníze. V práci jsem trčela do pěti hodin a byla jsem ráda, že jdu domů.

Následující den byl ošklivý. Venku místo sněhu břečka, která se při každém kroku rozpleskla a do práce jsem přišla jako prase. Kalhoty zastříkané, no prostě hrůza. Po mrazech ani stopa. Rtuť teploměru ukazovala 3 stupně Celsia. Šla jsem si uvařit kávu, ráno jsem ji nestihla a dala se do práce.
O přestávce jsem zaslechla z kanceláře šéfa, jak se hádá s Pepou. To je jeden ze zaměstnanců. Křičel na něj, že prý vzal ze stolu jeho peněženku. Tak to byly šéfovy prachy. No nazdar. Ale proč viní zrovna Pepu? Šéf vyběhl z kanclu a zavolal: "Teď mne všichni poslouchejte! Předevčírem mi někdo z vás ukradl peněženku. Okamžitě se přiznejte, nebo to bude šetřit policie." Zrudla jsem jak rajče, polévalo mne horko. Jak se mám přiznat? Vždyť mě vyhodí z práce.
Nikdo se neozýval, šéf začínal být stále více nervózní.

Skončila šichta a všichni se odebírali domů. Já jsem čekala, až všichni odejdou. Chtěla jsem jít jako poslední. Vyšla jsem z agentury a u dveří stál šéf s tím chlapem, co do mne vrazil s kolem. Podle toho, o čem mluvili, mi došlo, že je to jeho syn. A ta peněženka byla právě jeho. Byla jsem v pasti.
Doma jsem celou dobu přemýšlela jak z toho ven. Dokonce jsem nemohla ani usnout. Celou částku jsem naštěstí neutratila. Šaty stály 1450 korun. Nezbývalo mi než se přiznat. To bude ale strašná ostuda. Jsem vlastně zlodějka a okradla jsem svého šéfa!

Do práce jsem přišla o něco dříve než obvykle, abych sesbírala odvahu na to přiznání. Ale ať jsem přemýšlela sebevíc, nevěděla jsem jak začít. Tak jsem tomu nechala volný průběh. To byla zásadní chyba.
Přišla policie a začala vyšetřovat a vyzpovídala všechny zaměstnance. Pak by se ve mně krve nedořezal, přišel i syn od šéfa a poznal mě! Přišel ke mně a říkal: "To jsi ty! Do tebe jsem narazil s kolem na náměstí! To je ale náhoda, že se tady potkáváme a zrovna při tak nemilé události. Doufám, že najdou toho zloděje. Určitě to byl někdo ze zaměstnanců. Na to bych dal krk!"
Nevěděla jsem co dělat, měla jsem pocit, že každou chvíli prasknu. Teď přišla řada na mě. Policie mi kladla různé otázky. Pak si najednou Pepa vzpomněl, že jsem odcházela ten osudný den jako poslední. Polévalo mne horko a věděla jsem, že musím s pravdou ven.
Přiznala jsem se a vytáhla jsem zbytek peněz, které mi zbyly a dala je na stůl. Hanbou jsem se propadala a vysvětlovala, že jsem nechtěla krást, že nevím, co mě to napadlo. A zbytek peněz že dám z výplaty...

Načež mi šéf sdělil: "To bude taky tvá poslední výplata, protože máš padáka!"
S tím jsem samozřejmě počítala, že mne vyhodí. Celá rudá jsem utíkala domů a hrozně jsem brečela.