Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Krčila jsem se mezi zničeným nábytkem a pozorovala prázdnou chodbu před sebou, vedoucí k zadnímu východu. Nechce se mi věřit, že je prázdná. Od mé krádeže deníku s prstenem uběhla nějaká doba a poplach již byl jistě vyhlášen. Vždyť jsem už jednou jen tak tak unikla a vsadila bych své boty na to, že mě někdo viděl, jak jsem sem běžela! Něco tam prostě být musí! Jenže tady nemůžu trávit hodiny pozorováním chodby, nemám tolik času, musím to risknout.

Při vylézání z hromady nábytku se mi podařilo nic neshodit, a tak jsem nepozorovaně proklouzla téměř do poloviny chodby, když vtom se za mnou ozvaly těžké kroky, které se ani nesnažily skrývat. Rozběhla jsem se a celou svou silou vrazila do dveří, naštěstí byly otevřené. Vyběhla jsem ven, ale...
Volný průchod ulicí mi překazila neznámá osoba. Neviděla jsem jí do tváře, ale podle tvaru postavy jsem tipovala muže. A ten za mnou mi byl také v patách.
"Sakra," zavrčela jsem a přitiskla si ukradené věci k tělu. Musím je dopravit k našemu pánovi!
Střídavě jsem se dívala z jednoho na druhého a čekala, kdo zaútočí dřív. Vnímala jsem, jak si užívají ten pohled na vyděšenou a téměř bezbrannou dívku. Hádala jsem, že mi zbývá posledních pět až deset minut života. Povzdechla jsem si a přemítala si život.

Škoda, že jsem se tak brzo namočila do tolika problémů a skončila jako nějaká posluhovačka. Myslím, že kdyby se mi nestalo tohle, tak by ten život mohl být celkem krásný a stál by za to. Třeba bych i stačila poznat lásku svého života...

Jeden muž se zhroutil k zemi.
"Co...?" zašeptala jsem udiveně a připravila se na ránu od druhého muže, jenže ten se také válel na zemi. Místo nich tam stáli další dva protivníci. Vypadali jinak, byli o něco vyšší a štíhlejší.
Přikrčila jsem se a připravovala se na první příležitost k útěku.
"Ahoj Lis," promluvil někdo několik metrů napravo ode mě. Cukla jsem sebou. Nepočítala jsem s tím, že jich bude ještě víc. Podívala jsem se na tu osobu a...
"Panebože! Jerre, tys mě vyděsil!" skočila jsem mu kolem krku. Moje nadšení, že to je zrovna on, bylo téměř ohromující.
"Máš to?" neopětoval mi objetí a jeho hlas byl chladný. Rychle jsem se odtáhla a přikývla.
"Dobře, pojď se najíst, zvu tě," usmál se a vzal mě za ruku. Začala jsem protestovat, co ti další dva, ale pak jsem si uvědomila, že patřili k nám a už se pravděpodobně vydali někam jinam.

Vzal mě do drahé francouzské restaurace, kde podávali čtyři lahodné chody a účet byl pěticiferný. A pak ... pak mě doprovodil do hotelu. Tohle zacházení bylo nezvyklé, většinou se mnou všichni jednali jako se psem, a tak k nikomu nechovám nějak moc silné pouto. A zvlášť ne k Jeremimu, jenž se na mě díval ze všech nejvíc svrchu.

Rozvalila jsem se na obrovské posteli a téměř na místě usnula, jenže mi mělo dojít, že ta postel nebyla pro mě. Kopem mě z postele shodil.
"Co si jako myslíš, že děláš!" zasyčel, "chci ten deník a prsten!" Nastavil ruku a čekal, až mu věci předám. Pomalu jsem je začala vytahovat zpod oblečení a ještě pomaleji se k němu posouvala a dávala mu je na ruku.
Zase se příjemně usmál a věci odložil na noční stolek u postele. Už jsem se chtěla zase stáhnout a schoulit se ke spánku někde v rohu, když mě jemně chytil za ruku a ukázal na postel, ať si na ni lehnu. Nevěděla jsem, co očekávat, ale ve strachu z trestu jsem uposlechla.
Lehl si nade mne, pohladil po tváři a jemně přitiskl své rty na mé. Pak se přesunul k mému uchu a sladce zašeptal ta kouzelná slova, po kterých prahne snad každá dívka.
A já začala chtít víc, jenže on se odtáhl a narovnal, takže jsem si mohla dobře uvědomit jeho výšku. Položil mi ruce na hlavu a jemně s ní začal kroutit. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že tohle byla chyba. Chtěla jsem se mu vykroutit, jenže na mě seděl a byl mnohem silnější.
"No tak, lásko, co se děje?" zeptal se nevinně a skousl mi spodní ret. Musel vidět hrůzu v mých očích a potom, co jsem začala neustále opakovat: "Ne, ne, prosím, ne!" mu muselo dojít, že jeho herecké schopnosti bude muset ještě trénovat, jenže dál už mi nebylo dovoleno žít.
Prudce a silně mi trhl hlavou...až to křuplo.