Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• nevhodné pro mladší čtenáře, obsahuje vulgární výrazy

"Jak jsi mi to řek?" zeptal se hip-hopák výstražně a svraštil obočí jak žadonicí čokl.
"Buzerante!" zařval jsem. "Mrdko hip-hopácká!" Nemohl jsem uvěřit, že takhle řvu, nebo jsem spíš nemohl uvěřit tomu, že takhle řvu v metru, kde mě najednou sjíždí tisíc bedlivých, důchodcovských očí. Měl jsem už mírně upito, nějaká ta Peach vodka na rozjezd, pokračoval jsem několika Jelziny. Pak přišel rumíček a nějaká vodka a...jinak, byl jsem přivožralej, jen jsem vypad z bytu. A už v tu chvíli mi můj metalový žaludek napovídal, že to nebyla zrovna dobrá kombinace.
"Zopakuj to ještě jednou, a já ti nakopu tu tvou černou prdel!" jeho výhružka mi vdanou chvíli připadala vtipná. Někdo, kdo poslouchá černošskou muziku, mi říká, že mám černou prdel, po chvíli mi ale došlo, že tím míní to, jak jsem oblečen. 'Jak to vlastně celé vzniklo?' napadlo mě. Já si tak krásně sedím v metru, kytičky zpívají, ptáčci kvetou. Čistý kabát rozevlátý po špinavé zemi a špinavé glady odpočaté na čistém, protějším sedadle, no a najednou přijde hip-hopák. Celej v barevným, zlatá kšiltovka, triko do půl stehen a prdel po kolena s tím, že metro je plný a ať ty svoje hnáty dám dolů, že si chce sednout. No musel jsem se nějak bránit, je to moje svatá, metalová povinnost.
"Jo vole, pojď kurva!" řval jsem "Pojď do mě a já ti narvu tuhle gladu do držky tak, že budu potřebovat zbíječku, abych ji zas dostal ven!" tentokrát jsem svraštil obočí já, měl jsem za to, že to vypadá výhružně.
"Jó, dej mu do držky!" provolávali zhuleně hipíci sedící hned vedle.
Hip-hopák na mou výzvu neodpověděl, místo toho mě praštil do ksichtu. Celé se to odehrávalo ve stoje, za zády jsem měl skleněnou přepážku. Cestou k ní mě napadlo: 'Co to kurva je? Tohle je hádka, ne pěstní souboj.' Pak jsem ucítil náraz. Za zády mi několik lidí nadávalo, jak kdybych se praštil sám. Sklouzl jsem zpět na své sedadlo a držel si frňák. Podíval jsem se na hip-hopáka, jak s úsměvěm prožívá svůj triumf, že dokázal praštit černokněžníka, aniž by ho před tím černokněžník pokousal. V tu chvíli mě napadlo, že zformuju armádu a zničím hip-hop na celý zeměkouli. Rychle jsem vstal a dupl mu na nohu. Jsou věci, které na hip-hopácké módě obdivuju, třeba ty strašně měkký špičky bot. Ještě než stačil zasténat, dorazil jsem ho parádním čelem přímo do nosu. Hip-hopák se svalil na svoje sedadlo a kňučel, vyhrál jsem, byl jsem vítěz. Vyhrál jsem už druhou rvačku v životě, a to byl můj soupeř jen o hlavu menší než já.
"Vyhoďte toho rasistu! Vyhoďte ho hned!" zařval někdo. Vtom mě uchopili dvě silné ruce za paže a táhly skrz masu lidí ke dveřím vagónu.
"Lidi, co blbnete!? Jakej rasismus!? Vždyť je ten zmrd bílej!!" řval jsem. Ale to už mě házeli na perón, upadl jsem a zůstal jen tak ležet. Náhle jsem uslyšel: "Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají."
Podíval jsem se na prchající vagón a uviděl všechny ty zamračené ksichty mých bývalých spolucestujících. V očích jim plála nenávist a opovržení. Jenom hipíci mi ještě zamávali.
"Hej! Tady není žádnej motel!" zařval na mě hlídač v modrým, vylézaje ze své skleněné budky. "Co je to za stanici!?" zavolal jsem na něj.
"Co!?" zavolal zpátky.
"Co je to za stanici!?" zavolal jsem znovu.
"Palmovka!" zavolal zpět. To mě potěšilo, to mi úplně sevřelo mé satanské srdce, vyhodili mě přímo na stanici, kde jsem měl vystoupit. Zvedl jsem se a úsměvně odcházel k eskalátorům.

Dneska odpoledne mi zavolala jedna kamarádka, nějaká Maruška. Jestli bych prej přišel do Erroru, že zachlastáme. Zeptal jsem se jí, kdo že tam ještě bude, a ona mi vyjmenovala sebe, svýho bejvalýho přítele a nějaký dvě kamarádky. Řek sem jí, že přijdu a plánoval, že nepřijdu. Nakonec jsem po Peach vodce a pár Jelzinech zapomněl, že ji vlastně nemám rád a do té hospody šel.
Vylezl jsem ven. Byla tma, zima a chcalo. V té hospodě jsem byl jen jednou a úplně se mi vykouřilo z hlavy jak se tam dostat, motal jsem se na chodníku jako nudle v bandě a hledal byť jen jediný, záchytný bod. Po chvilce jsem ho uviděl. Měl hnědý vlasy po lopatky, kožený kabát po kolena, černý kalhoty ověšený řetězy a kožený, černý glady na nohách. Šel jsem za ním, jazyk až na vestě. Měl jsem strašnou žízeň, nemohl jsem se dočkat krásné zrzečky, nalité do půlitru. Šel jsem za metlochem asi pět minut, pak zahnul za roh a scházel kamsi po schodech dolů. U vchodu do Erroru stálo asi deset černě oblečených lidí opačných pohlaví, v poměru jedna ku jedný a líbali se a jinak muchlovali. Otevřel jsem černý dveře a za nimi se mi do cesty postavila vysoká, široká, černá, ledová a tvrdá, ocelová mříž. Za chvíli přišel barman a odemkl mi.
Error je hospoda vesměs černá. Černý koberec, tmavý strop, tmavé stěny a všude přítomná, tvrdá, metalová hudba, jejíž zpěvák často řval, jako by ho na nože brali. Světlo bylo akorát v místnosti s barem a na hajzlu. V hlavní místnosti nesvítila jedniná žárovka, takže jste, až na plamínky cigaret, nic neviděli. Byl tam smrad a zakouřeno, tma a depresivní hudba...a to na tom bylo nejlepší. Hledal jsem tam Marušku, zavítal jsem do té nejtemnější místnosti a uviděl...nic. Hudba hrála tak hlasitě, že se nevyplatilo kohokoliv volat. Nakonec jsem ji potkal náhodou, u sloupu, mluvila s nějakým líbajícím se párem, který ji ne a ne odpovídat.
"Ahoj!" pozdravil jsem ji.
"No čús! Kde se tu bereš!?..." nečekala na mou odpověď a pokračovala: "Tohle je Káťa a Marek, jsou to fakt skvělí lidi! Tady jsou dneska tak skvělí lidi, se všema si skvěle pokecáš!" rytmicky jsem přikyvoval a občas koukl na ty dva, kteří zatím bořili rekordy v líbání na čas. Šel jsem s Maruškou k jejímu stolu. Seděli tam tři lidi, jako vždy, černokněžníci. Jedna ošklivá holka, blonďatá, od pohledu fetka, sáček s cukrem v levý kapse a stříkačku v pravý. Jebáky po celým ksichtě. Byla od pohledu vypatlaná a to tak těžkým způsobem, že by nedokázala spočítat jedna plus jedna...bylo jí krásných čtrnáct let. Potom ta druhá, jedna židle byla pro její zadek málo, tipoval jsem jí tak sto třicet kilo, vysoká hladina cholesterolu a krevního tlaku.
"No ahoj!" zaječela na ně: "Tady jsou dneska tak skvělí lidi, se všema si tady pokecáš!...jo, mimochodem, tohle je Jarda."
"Ty seš ten básník!?" zeptala se mě ta tlustá, Petra se jmenovala. Její otázka zněla jak výslech.
"Na básníky mrdám!" zařval jsem a usadil se mezi tu mladou fetku a Maruščinýho přítele, dlouhovlasýho mladíka s dírou mezi zubama a rukama jak lopaty.
"Tak kdo seš, když ne básník!?" na mě Petra.
"Já jsem všechno, jen ne básník," odpověděl jsem.
"Hej! Ty seš básník?" zeptala se ta fetka.
"Ale hovno!" uzavřel jsem to.
Maruška zmizela někde v davu a byl jsem za to docela rád. Mlčeli jsme. Sralo mě, že nemám pivo, ale byl jsem moc línej, abych si pro něj došel. Nakonec se Maruška přece jen ukázala.
"Hej! Balí mě u baru nějakej týpek a je vysokej a hezkej."
Nikdo ji neodpověděl.
"No tak co je? Bavte se taky nějak," povídala, když se soukala ke své židli v rohu. Měli jsme tam u stolu zazděný okno, do kterýho si lidi odkládali černé kabáty, černé bundy, černé batohy, černé kabelky, černé čepice, černé klobouky...byl porod mezi těma černejma hadrama najít nějakej svůj, černej hadr. Přepadlo mě vedro. Stoupl jsem si, sundal kabát a houkl na Maruščinýho přítele...Martin se myslím jmenoval.
"Hoď mi tam Goetheho!" křik jsem na něj.
"Co!?"
"Hoď mi tam ten kabát!" křik jsem znova. Vzal můj kabát a hodil ho tam.
"Tvůj kabát má jméno!?" osočila se na mě Petra.
"Jo, Goethe."
"Proč Goethe!?"
"Nevim, prostě Goethe."
Petra chvíli mlčela, a pak začla znova.
"Ty dáváš věcím jména!?"
"Jo."
"A jaký jsou ty ostatní!?"
"No..." začal jsem, "moje auto je Její veličenstvo královna Viktorie, můj klobouk se jmenuje Ivan Binar, moje taška je Franz Kafka, moje boty jsou bratři Healthovi z Ludmiliiny lámaný angličtiny, můj notebook je zase Bukowski...a tak dál, prostě...všechno má jméno."
"A proč jim dáváš jména?"
"Nevím...prostě mě to napadlo."
"Ale to není zrovna normální."
"Na to seru. Nic není normální."
"Jo, to máš asi pravdu."
Pak jsme zase mlčeli, ani ta fetka, ani Maruščin přítel se do hovoru nijak nevměšovali a naštěstí neměli ani potřebu nějaký nový hovor načínat. Výjimkou byla Maruška. Byla to tak hyperaktivní osoba, že bych ji nejradši umlátil židlí.
"Jarda napsal knihu!" vykřikla z ničeho nic. Všichni najednou zpozorněli. Něvěděl jsem, co je tak divnýho na tom, napsat knihu...každej druhej dneska píše a každej druhej líp než já. Ta skutečnost, že jsem něco napsal, probudila tu fetku k životu.
"Jakou knihu?" zeptala se mě.
"No...takovou tlustou, plnou písmenek, úchylnejch frází a sprostej slov," odpověděl jsem.
"A o čem je?"
"Jó...tak to ti nepovím," odpověděl jsem.
"Proč ne?"
"Protože nechci."
"Proč nechceš?"
Furt se ptala, furt a furt a furt...neodbytná, hnusná fetka. Možná bych jí to řek, kdyby alespoň stála za řeč. Bohužel, nebyla jediná, koho to zajímalo.
"Proč nám nechceš říct, o čem to je?" osočila se Petra.
"Protože tu věc nesnáším, už pětkrát jsem to opravoval...a vono to stojí furt za hovno."
"Pošli mi to, chci si to přečíst," na to ta fetka.
"Nepošlu."
"Proč?"
"Protože jsem to už poslal příliš lidem."
"To nechápu."
"To mě nesere."
"Proč jsi na mě tak zlej?"
"Protože tě nemám rád."
"Vždyť mě neznáš!"
"No právě."
Pak jsme mlčeli a chlastali.
Došel jsem si pro pivo. Před barem stála banda gothic metalistů a objednávali Absinth. Barman měl za zády plno tvrdýho chlastu, ale nechtěl jsem za něj utrácet, když se dokážu ožrat i z piva o dost laciněji.
"Pivo!" houknul jsem na barmana. Beze slov čepoval.
"Osmnáct už bylo?" zeptal se někdo. Otočil jsem se a uviděl nějakou slečnu. Sjížděla mě pohledem jak kanibal výletníka. Byla prťavá, hubená, celá v černým, což pěkně kontrastovalo s jejími zářivě blonďatými vlasy. Mohlo jí bejt tak dvacet.
"Dávno," syknul jsem "A vám?"
"Mě už taky dávno," odpověděla sladce a usmála se.
"Vypadáte tak na třináct," poznamenal jsem, dal jsem si přitom záležet, aby to znělo hooodně nepříjemně. Už jsem neviděl, jak se zatvářila, vzal jsem si pivo a odešel zpět.
"Buzerante..." slyšel jsem za zády.
Při návratu jsem zjistil, že všichni jsou někde v čudu a u stolu seděl jen Maruščin bejvalej. Chvíli jsme jen tak cucali pivo a mlčeli, pak mě napadlo ho rozmluvit, protože vypadal jak pytel neštěstí, a na rozdíl ode mě to ani nedělal schválně.
"Jak dlouho jste s Maruškou?" načal jsem. Chvíli trvalo, než odpověděl, típnul cigáro do popelníku a čumíc do zdi odpověděl.
"Rok a půl...ale už spolu nejsme."
"Vy spolu nejste?" zeptal jsem se, jako bych to nevěděl.
"Ne, dali jsme si pauzu," na to on.
"No vidíš vole. Tak to ještě bude dobrý."
"Ale hovno bude dobrý! Já na pauzy nevěřím! Nikdy se ke mně nevrátí!"
"No... Třeba byste to mohli nějak zpestřit...já nevím, kurva, kup jí kytku!"
Zapálil si cigáro, udělal jsem to taky. Mlčel, ale spíš to vypadalo, že hledá slova.
"Když já ji miluju," vypadlo z něj.
"Ale vona tě určitě taky," já na to.
"Ale hovno!....vona....když jsme spolu začali chodit, podvedla mě s mým nejlepším kámošem....já s ní zůstal....pak mě podvedla s druhým nejlepším kámošem...i pak jsem s ní zůstal...no a teď se na mě vysrala....já ji miluju, není lepší ženská, lepší nikdy nenajdu."
"Já nevim, já se v tomhle nevyznám," řekl jsem. Výjmečně jsem mluvil pravdu. Lidský vztahy mi nikdy nic moc neříkaly. Jestli jsem měl někdy v životě něco se třema ženskejma? Víc jich snad nebylo. A ty mě z jednoduchýho důvodu vždycky nechaly. Bylo to obecně proto, že jsem divnej, a nejen to, já byl vždycky i hrdej na to, jak jsem divnej. Nikdy nedovedly pochopit, proč víc než je miluju cigára, svoje auto a sebe samotnýho. To bylo samý "Oblíkej se barevně!" "Nekuř furt!" "Buď na lidi víc hodnej!" a já vždycky sral na jejich řeči. Ani nevím, jestli mi to je vůbec líto. Nebraly mě nijak zvlášť vážně...ale zkuste brát vážně někoho, kdo má celej byt pomalovanej pentagramama.

Martin odešel pro pivo. Mě chytlo chcaní. Když jsem přišel k hajzlům, stál tam nějakej kluk, vlasatej a černej. Pokrčeně hrál do rytmu všudepřítomné muziky na pomyslnou, neexistující kytaru, přitom kejval rychle hlavou ze strany na stranu a řval. Prošel jsem chodbičkou bez dveří až k jedné ze dvou mušlí. Za mnou se začala tvořit fronta. Nechápal jsem, proč jednoduše ti lidi nejdou na tu druhou mušli. Následně jsem zjistil, že je v ní nablito. Ono je tady problém se někde vyblít. V umyvadlu to nejde, protože je jen jedno, a toho je půlka. Takže ho hosti používaj jako popelník. Záchod je taky jeden, a to na dámskejch. Akorát na něm nikdo potřebu nevykonává. Slouží pouze k souložení. V Erroru se naštěstí nikdy žádný dítě nenarodilo...a určitě jich tam bylo už spousty počato.
Asi půl hodiny jsem seděl sám. Zbytek se rozprch po hospodě hledat úžasný lidi. Pak přišla fetka a Petra. Nakonec i Martin, tvářil se naštvaně.
"Co je?" otázal jsem se, když si sednul.
"Ty vole..." začal nasraně, přitom zatínal pěsti, "já stojim u baru a vona se mi cucá za zády s nějakým týpkem! Kurva zasraná!"
"To bude v pohodě, je vožralá," já na to.
"Já to nepobírám! Kurva nepobírám! Pochop! Já bych toho hajzla nejradši rozmlátil na sračky! Já to ale nesnáším. Pochop! Nemám problém někoho zabít! Holejma rukama bych ho rozdrti jak švába!"
Silácký řeči, klasika. Avšak musím uznat, že vzhledem k jeho svalnatým rukám a obrovským dlaním bych se ani nedivil. Pak přišla Maruška, brečela.
"Co je ti malá!?" houkla na ni Petra, zase to znělo jak výslech. Z Petry by byla výtečná bachařka.
Maruška ukázala na Martina a začala řvát.
"Ten zmrd! Přímo u baru! Mezi těma všema výbornejma lidma na mě řval, že jsem KURVA! Ten hajzl! Hajzl!"
"Neřvi malá!" začala konejšivě Petra. "Nezapomeň, metal nám zakazuje plakat!"
"Na to seru! Ten zmrd! Zmrd!" řvala dál Maruška. Martin neříkal nic, cucal pivo a tvářil se nasraně. Maruška si sedla Petře na klín a dál brečela. Pak se zvedla, utřela si zlsy a mlčela. Martin jen otevřel pusu, že něco řekne a vtom zas Maruška spustila.
"Zavři hubu! Zavři hubu ty zmetku! Dneska mě úplně strašně vytáčíš!"
"Tak hele!!..." nevydržel to Martin, "jako já jsem tady s tebou! Ty víš, že jsem u baru a cucáš se tam s jiným! Myslíš, že já nejsem nasranej!? Fakt myslíš!?"
"Ježiš Martine!!" řvala zas Maruška, "máme pauzu, chápeš to!? Pauzu!!"
"Jdi s pauzou někam!" ukončil to Martin.
Pak jsme na dlouho umlkli, vždycky někdo zkusil nahodit téma, ale vzhledem k atmosféře to nějak nevydrželo. Pak Martin dopil pivo a odešel. Maruška ho furt řešila. To bylo samý: "Je to hajzl a já byla to nejlepší, co ho mohlo potkat."
"Já byla v tom vztahu ta dobrá! On akorát žárlil! Debil!" opakovala furt Maruška. Přikyvoval jsem.
"Ser na to malá," konejšila Petra. "To bude dobrý," konejšila fetka, já neříkal nic. Přišel nějakej mladík, mohlo mu bejt tak sedmnáct, osmnáct. Opálenej, dlouhý, hnědý vlasy, tmavý oči a orlí nos.
"Ahoj, já jsem Marek," představil se, nikdo ho nevnímal. Mluvil strašně tlumeně, jak kdyby měl na nose připlej kolíček na prádlo.
"Vysmrkej se vole!" zařval jsem.
Marušce, jen ho zahlídla, se rozzářili oči. Vyšvihla se na nohy a už byla u něj.
"Lidi! Tohle je Marek! Kvůli němu byl ten problém," políbili se.
"Petra," řekla Petra zamračeně.
"Kája!" řekla fetka nadšeně.
"Jarda," řekl jsem nezaujatě.
"Héj!" na mě von. "Tys šel za mnou až sem! Sem si říkal, co je to za individum!"
"Nápodobně," odpověděl jsem a usrkl piva.
Sedli si vedle mě. Pak si mu ona sedla na klín. Něco si šeptali. Hrál si pod její sukní a ona si hrála pod jeho kalhotami.
"Nelíbí se mi," špitla mi Petra, ale ne tak potichu, aby to neslyšel.
"Mně taky ne," já na to, "mluví jak debil."
"A co ty?" obrátila Petra a usmála se. "Máš ženskou?"
"Na ženský seru."
"To je škoda ne?"
"Hovno."
"Máš problém nějakou sehnat?"
"Mám problém nějaký rozumět."
"Ty seš divnej! To se mi na tobě nejvíc líbí!"
"To mám bejt hyperpozitivní jak ten debil támhle?" zašilhal jsem na toho typa, co zrovna Marušce ošahával kozy přes šaty. Přitom si ještě stačili vyměňovat čísla.
"To ne!" na to Petra světácky, "on je píča, ale ty! Ty! Nejseš píča!"
"Dík, nápodobně."
Pak povídala o svým příteli, kterej chytil syfla, ale ona ho stejně nenechala. Pak ten týpek vyndal ruku s Maruščiných kalhotek a šel si pro pivo. Maruška mi naznačila, ať si k ní přisednu. Položila mi ruce na koleno a spustila.
"Tak co na něj říkáš?"
"Nemám ho rád."
"Proč? Neznáš ho!"
"Nevím, jestli ho chci vůbec poznat."
"Ty seš zlej!"
"Jo, a jsem na to hrdej."
Chvíli jsme kecali, asi o ničem, protože si to nepamatuju. Šel jsem na záchod, stál tam furt ten mladej a hrál na pomyslnou kytaru. Když jsem se vrátil, tak nejenže tam ten týpek pořád byl, ale zrovna se ocucával s tou fetkou. Pak si ji dal na klín a prostrčil ruku do jejích kalhot. Sedl jsem si vedle Marušky a zkoumal její obličej, jestli to s ní něco dělá. Nic...velice volné děvče. Týpek si s fetkou vyměnil čísla. Pak se postavil před nás a vypadlo z něj: "Já jdu domů, tak čau!"
"Vysmrkej se vole!" zařval jsem.
"Ty vole! Já tak mluvím normálně!"
"Je to strašný!"
"Di do háje! Seš na přezdržku!"
"A voto de!"
Přemýšlel, jestli mi přes tu držku dát, nebo ne. Pak prostě prohodil rukou a vypad. Po dvanáctý vypadla i Petra s fetkou.
"Hej malá!" zařvala Petra, "jdeš na metro?"
Maruška nesouhlasně pokývala hlavou.
"A co ty!? Básníku!?"
"Mně se ještě nechce."
"Tak jo! Zas někdy. Čau!"
"Čau!"
"Čau!"
Zůstali jsme s Maruškou sami. Kecali jsme a chlastali. S Maruškou se nedalo pořádně o něčem mluvit. Bylo tak kolem čtvrté ráno. Maruška usnula, Error se vylidnil. Dopil jsem pivo a šel na záchod. Ten kluk stále hrál, jeho kytarové sólo bylo nekonečné. Hrál v liduprázdné hospodě, davy šílely, ženy mu padaly k nohám. Byly poblité obě mušle. Na záchodě někdo souložil, vychcal jsem se na podlahu. Všude smrděl koberec nasáklý pivem, slinami a zvratky. Už moc lidí nekouřilo, a proto nemělo co ten smrad zakrýt. Vzal jsem si tašku, oblékl se do kabátu. Chvíli jsem pozoroval spící Marušku, nevím proč, měl jsem v sobě deset piv. Poprosil jsem barmana, aby odemkl mříž.

Vstoupil jsem zpět do lednové Prahy. Studený vítr šlehal do tváře, zmrzlý chodník klouzal. Neměl jsem legitku a ani lístek na noční tramvaj. Šel jsem pěšky domů, měl jsem to jen nějakých dvanáct, třináct kilometrů. Zapálil jsem si cigaretu. Kolem projeli policajti, ani nepřibrzdili. Říkal jsem si, že jsem strašnej parchant, když jsem tam Marušku nechal. Jednou se jí omluvím...ale bude to až za dlouho. Kolem mě chodili nešťastní lidé bez cíle. Hledali štěstí v odpadcích a na dně láhve. Šel jsem spící Prahou a usmíval se.
Na nebi zářil měsíc.