Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vyrůstal jsem v rodině, kde byli všichni vášniví sportovci, a tak i já brzy podlehl tomuto trendu. Nebylo snad dne, kdy by mé nohy odpočívaly. S partou kamarádů jsme každý víkend provozovali adrenalinové sporty, ať už na vodě, skalách nebo sjezdovkách. Byla to vášeň, vedle níž se vše ostatní krčilo do směšné bezvýznamnosti. Výrazně to přispělo k mé malé společenské angažovanosti, avšak to vše mi sport dosyta dosud nahrazoval. Vše bylo prosté a jednoduché. S pravidelností tikajících hodin se střídaly každodenní momenty.

V každém z nás roste milostná touha čekající na kapku vody, aby mohla kvést v plné velikosti. Přišla Eliška a zbarvila mou vášeň do ruda. Narušila prosté rytmy mého života. Ten se náhle upínal hlavně k ní, byla to bláznivost, jež ovládla celou mou mysl. Její hlas mnou protékal jako řeka a upřímný pohled temně modrých očí ve mně vzbuzoval podivně krásný smutek. Někdy ve mně vzbuzovala dojem anděla, co se chce vznést do výšin nad běžné starosti přehlceného světa. Často mluvila o Bohu a snažila se mi přiblížit všeobjímající lásku, kterou k nám chová. Se smutným pohledem pak kvitovala mou neochotu uvěřit. Bůh se mě nikdy nedotkl, ta jeho láska pro mne byla velmi vzdálená, nereálná, ale i přes mou skepsi vůči Stvořiteli mi byla její víra v mnohém blízká, neboť upínala své srdce k opravdovým hodnotám. Vše, co cítila, vycházelo z čistého úmyslu.

Má zamilovanost potřebovala ukojit činem. Celou svou bytostí jsem vyznal cit k ní ve mně dřímající a pevně věřil v úspěch svého počínání. Avšak reagovala jinak, než vykreslila má představivost. Nastalo dlouhé ticho, které umlčelo poslední naději. Odmítla mě a já věděl, že to je konec vzájemného přátelství, že mi nezbývá než přečkat následující měsíce palčivé stísněnosti.

Můj život se zhroutil 22. dubna 1995. Doprovázel jsem svou neteř ze školky, když mě na přechodu srazila žena. V jedné ruce mobil, v druhé cigareta a ve zbylých pár prstech volant. Nehybně jsem ležel na zemi, vedle mě plačící Markétka a pár zmatených kolemjdoucích. Z plna hrdla jsem křičel směrem k nebesům, necitlivost v nohách učinila každé polknutí hořkým jako pelyněk. V ten moment mé tušení bylo tak silné, že nešlo pochybovat o jeho pravdivosti. Už nikdy nebudu chodit, nikdy...

Doktoři říkali, že mohu být rád alespoň za hybnost rukou, přesto se ze mě stal chodící stín předešlého já. Žil jsem v jedné místnosti s kupou knih, počítačem a s dokola se vtírající myšlenkou ukončit to trápení. Zpočátku jsem neustále plakal, každé probuzení bylo zdrcujícím šokem. V další fázi přišla rezignace. Mé srdce se zahrabalo pod haldu kamení, toužící ukrýt bolest. Dny byly nekonečně dlouhé, jen občas je zpestřila zajímavá návštěva.
Jednou za mnou přišel farář a snažil se vykládat cosi o utrpení, jež má smysl, pouze pokud se s ním svěříme do Božích rukou. Dlouho pak ve mně doznívaly verše, s nimiž se se mnou rozloučil: Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez.

Věděl jsem, že bude jen otázkou času, než mě navštíví Eliška. Její přítomnost se mě však výrazněji netkla, nedávné pobláznění v nynější situaci ztratilo na významnosti. Zůstalo jen pár hořkých vzpomínek. Často na mě jen dlouze a beznadějně hleděla. Toužila utišit můj smutek, ale nevěděla jak. Navštěvovala mě každý den, dokonce mě vozila na výlety do přírody. Chvíli se mi to zdálo příjemné, ale nešlo v tom dále pokračovat. Obětovala mi všechen volný čas a já si tak připadal jako nesnesitelná zátěž, jako méněcenný předmět. Ta andělská duše by mi nejraději darovala vlastní nohy, kdyby to jen trochu šlo... Vracely se mi vzpomínky, čím mě před několika měsíci tolik okouzlila, přesto jsem musel lhát, lhát ve jménu milosrdenství k té úžasné bytosti!
"Nechci s tebou již dále trávit svůj čas, děsím se tvých návštěv, vždy se mi po nich akorát přitíží, nechci tě už nikdy vidět!" Po těchto slovech se přede mnou poprvé v životě rozplakala. Byť mě to uvnitř rozežíralo, nešlo jednat jinak. Proč držet motýla v kleci, když může volně létat?

Ten večer jsem osaměl, hluboké ticho probudilo hlasy uvnitř mě. Chtěl jsem je utišit alkoholem, ale nešlo to...neustále zesilovaly. Byla to příhodná chvíle, jak vše ukončit. Měl jsem po ruce prášky, s nimiž by to mělo jít bez větších problémů. V hrsti se mi klepalo 30 kapslí... Bilancoval jsem život, černý závoj pokryl veselé vzpomínky jako stahující se oblaka. Mé odhodlání došlo vyvrcholení, když se stalo něco zvláštního. Zatmělo se mi před očima a pak už si jen pamatuji, že oknem prosvítaly jarní paprsky.

***

Ta tvrdá slova propletla mou mysl jako pavučina. Dnešní tma byla obzvláště smutná, uvnitř mě svíral strach o Petra. Kdo je on, že bezdůvodně raní mé srdce? Kde je pravda? Copak jde věřit těm bezcitným slovům z úst tak vnímavé duše? Měla jsem strach a promodlila celou noc. Bůh se mě dotýkal, tišil můj strach i slzy.

Modlila jsem se za něj každý den, chtěla s ním trávit co nejvíce času, tišit jeho rány, být jeho radostí. Beznaděj v jeho tváři mě pronásledovala při každé myšlence, jak ho jen přivést k tobě, můj Pane, vždyť pouze světlo tvé lásky umí zázračně léčit.

Dalšího dne brzy ráno jsem běžela k Petrovi, nikdo neotvíral, zmocňovala se mě panika. Otevřeným oknem se mi podařilo vniknout do pokoje, kde ležel on a všude po zemi hromada prášků. Nemohla jsem tomu uvěřit a vrhla se k němu, objala ho a poprvé v životě políbila. Ta bolest byla alespoň na chvíli mírnější, avšak stále mě trápila otázka, jak jen mohl chtít udělat něco takového? Už ho nikdy nesmím opustit, chci být jeho součástí, chci sdílet jeho trápení, chci ho vést ke Spasiteli...

***

Nikdy mě nenapadlo, abych k něčemu takovému svolil, ale stalo se tak. Přijal jsem Eliščinu oběť. Za týden se konala svatba, se kterou nikdo nesouhlasil. Milovali jsme se téměř každý den, jako by mi chtěla vynahradit to, oč jsem přišel. Dělala první i poslední, ale trápila mě stále jedna otázka. Jak ji jen učinit šťastnou? Kde hledat cestu, abychom se spojili v jedno tělo? Uvědomil jsem si, že existuje pouze jediná cesta vedoucí k Elišce a vlastně ne jen Elišce. Otevřel jsem bibli a vložil veškerou naději do ní. Toužím, abych uvěřil...