Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Začal podzim. Sedím v houpací síti a pomalu oddychuji. Mhouřím oči, protože mi slunce svítí do očí a užívám si, jak mi vítr cuchá vlasy. Z lípy nade mnou se pomalu uloupne lísteček a houpavým pohybem mi přistane na obličeji. Podrážděně ho smetu z tváře a dál si vychutnávám klidné sobotní ráno.

Už pomalu usínám, když se znenadání začne zvedat vítr. Než se stačím úplně probrat, všude kolem již zběsile létají listy a vítr mi hází vlasy do obličeje, až vůbec nic nevidím. Pomalu je odhrnu z očí a zadumaně se kouknu do dáli. Obrovská vlna prachu a štěrku, které jako palivo slouží vítr, se žene přímo na mě. Než stačím vyskočit ze sítě, vichr mě i s houpačkou převrátí vzhůru nohama, já z ní vypadnu jako pytel brambor a ještě ke všemu v poloze embrya.

Na zemi mě probudí příšerná bolest ruky. Překroutila jsem si ji a skoro se divím, že ještě drží v rameni. Pomalu ji vytáhnu zpod mého otlačeného těla a hladím ji. Zvednu hlavu a zmateně se rozhlížím. Všude kolem je nějaké zelené světlo. Asi jsem se při pádu pořádně bouchla do hlavy. Nade mnou stojí malý tvoreček. Má velké černě oči bez bělma a hubeňoučké ručičky. Žebra mu lezou zpod slabé kůže na břiše a na vyhublých nohách se sotva udrží.

Podává mi svoji malou ručku, aby mi pomohl na nohy a horečně se usmívá. Pořád ještě nevím, jestli ho nevidím jenom kvůli otřesu mozku, a tak nabízenou pomoc odmítám a zvedám se sama. Avšak při pohledu na mou zahradu mi spadne čelist. Do mého skvěle udržovaného anglického trávníku je zavrtaná nějaká věc (obávám se, že vypadá jako vesmírná loď) a z ní jde obrovské množství kouře a dýmu. Můj malý přítel mi nejspíš říká spoustu zajímavých věcí a zběsile u toho gestikuluje. Mimozemšťansky - pokud ten jazyk existuje - neumím ani slovo, a tak vůbec nevím, o co tu jde. A on? Jak je malý, tak je drzý. Na mou natvrdlost reaguje otočením očí v sloup. Nakvašeně dojde k jeho raketce a názorně mi ukazuje, co s ní mám dělat. Jakoby do ní bouchá pěstičkou a vrtá. V tu chvíli pochopím.

Mimozemšťánek začne nadšeně mávat, když se zpět z garáže vracím s nářadím v ruce. Hned popadne šroubovák a kladívko a pak ho hodinu nevidím. Jenom slyším bouchání a můj mimozemšťanský slovník se obohatí o trochu ulevujících nadávek. Když z ní po náročné opravě konečně vyleze, pomáhám mu vytáhnout vesmírné plavidlo z mého trávníku. Nadšenějšího mimozemšťana jsem nikdy neviděla - asi to bude tím, že jsem nikdy žádného jiného mimozemšťana neviděla - a tak mu v té mé pomáhací náladě dám ještě trochu sušenek. Sní je všechny a ještě se u toho usmívá. Já si ale stejně myslím, že mu to vůbec nechutnalo. On na oplátku vytáhne z rakety růžový kámen a jako dík mi ho vtiskne do ruky.

Potom nastoupí do svého malého plavidla a zavře za sebou dveře. Přes čelní sklo mi ještě nadšeně zamává a potom se raketka pomalu odlepí od země a opět se zvedne vítr. Pro jistotu se chytím stromu, snad neulétnu i s ním, a koukám se za pomalu mizející raketou. Až mi zmizí z dohledu úplně, stisknu v ruce růžový kámen. Cítím jeho ostré hrany, a to jak mrazivě studí.