Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Podlouhlá dýka se leskla v denní záři, když ji mladík spěšně vytáhl ze svého záhybu kabátce. Třebaže se na jeho tváři odrážela jeho nervozita, strach i panika, zachovával se kupodivu docela opatrně vzhledem k dané situaci.
Před ním se tyčil malý obtloustlý muž v luxusním brokátovém šatu, jenž nijak neskrýval překvapení, které brzy vystřídal jeho pobavený úsměv, co se vystupňoval v bujarý smích, který silně připomínal výsměch na účet mladíka.
"Tak dělej! Nemáš na to, nijak si nepomůžeš a peníze tvého otce zůstanou tak jako tak v mojí kapse. Hlupáku, jsi posedlý vlastní zlobou, že si ani nedokážeš uvědomit, kam až můžeš zajít! Buď rád, že to nepovím četníkům. A teď se mi kliď z očí, nebo tě přetáhnu sukovicí!" posměšně pověděl tlouštík a pohrozil mladíkovi pozlacenou holí z třešňového dřeva.
Chlapec kupodivu neuhnul z cesty a jen mlčky polekaně zíral. Ačkoliv věděl, že nic nezmůže, nechtěl se vzdát. Dobře věděl, že prohrál dřív, než začala bitva o jeho spor. Karty, které mu byly rozdané, byly natolik mizerné, že by s nimi nedokázal oblafnout ani úplného začátečníka. Již se proto chystal uhnout, když tu se opět ozval zbohatlík.
"Jsi stejný slaboch jako tvůj otec. Čekal jsem to, proto Eliza dala přednost mně. Já jí můžu zajistit budoucnost, o tebe jistě ani okem nemohla zavadit, protože jsi chudák, co se ani nedokáže postavit sám za sebe a hájit se. Jsi troska a troskou zůstaneš. Tak se s tím smiř, Frederiku," pravil a spustil opětovně se škodolibým smíchem.
To bylo již na Freda moc, neboť v sobě nedokázal déle držet oprávněnou zlost, která se nyní vystupňovala do určitého bodu, kdy přetekla jako voda v hrnci na plotně. Proto také zrudl a bezmyšlenkovitě vydal svou ruku svírající bodnou zbraň kupředu do nebezpečně rychlého pohybu.
"Ty bastarde. Jak, jak..." zašeptal malý muž, jehož posměšnou tvář brzy vystřídal vyděšený smrtelný výraz, než se následně skácel s prsty vztaženými na hrotu zbraně k zemi, kde v kaluži krve za hlasitého kašlání konečně zavřel oči a zemřel.
"Ne, ne, tohle jsem nechtěl, to přece, to přece nemůže být pravda. Já nemůžu být vrah, já chtěl, já jen chtěl, chtěl peníze zpátky, já, já nechtěl jsem ho zabít," vypravil ze sebe chlapec a roztřeseně přitom ukázal na mrtvou postavu ležící na cestě.
Hbitě se kolem sebe podíval a spatřil, že se k němu zdáli blíží kdosi na koni. Začal proto panikařit a třást se, neboť nevěděl, co si má počít. Před ním byl zbohatlík, kterého nedopatřením zabil a kousek od něj svědek, co by jej brzo mohl spatřit a usvědčit z krutého zločinu, jenž se trestal provazem.
Honem proto popadl mrtvolu za nohy a začal ji táhnout do blízké kupy slámy, aby ji zde schoval. Čas mu utíkal a s každou vteřinou sílil dusot nohou čtyřnohého zvířete, co se k němu blížilo neskutečnou rychlostí. Jak přesný metronom mu diktovalo jeho srdce, které mu udávalo tempo, s nímž musel táhnout těžkou hroudu sádla, co snad vážila tunu.
Jen chvilka, jen malý okamžik a již byl u něj jezdec, který ho mohl zbavit života a veškerého trápení s ním spojené. Hrál teď o čas a byl si toho dobře vědom, poněvadž ve vzduchu byla cítit hustá atmosféra celého dění. Musel si pospíšit.
"Á, dobrého odpoledne, mladíče, jedu dobře touto cestou do města?" pravil urostlý voják na koni ve chvíli, kdy dorazil na místo a spatřil tak Frederica, jak je rozvalený na kupě slámy. Ten nejprve celý zpocený začal přemýšlet o nejhorším scénáři možného vyvíjení se situace, avšak když jezdec nepojal jakéhokoliv podezření, odvážil se odpovědět.
"Ano, ano, přesně tudy. Jeďte pořád rovně kolem těchto polí a nemůžete to minout, již z dálky za tamhletím kopcem jej můžete spatřit. Přesně tam, kde začíná pár domů na samotě. Ty z těch pálených došek," zabreptal mladík a setřel si kapičky nervozity z čela, když ještě dlouho pozoroval, jak v dálce mizí voják na koni.
"Musím odsud odejít, dokud to jde. Není času nazbyt, brzo se všichni dozvědí, že je Schaubenert mrtev a koho budou asi jako prvního podezřívat? Je jasné, že přeci mne. Ne, ani s otcem nebožtíkem se rozloučit nemohu, už je pozdě, není čas, ani domů nemůžu jít. Nemohu, nemám to srdce říci, co se stalo, ani že odcházím," zamumlal si sám pro sebe chlapec a rozběhl se směrem k městu, seč mu síly stačily.
Hbitě směřoval k jedinému místu, co mohlo být jeho jedinou spásou. K malému přístavišti, kde kotvilo několik lodí, které se každoročně plavily přes širé moře, aby vyjednaly obchody a směnily tak své zboží. Převážně to byl ječmen, pšenice nebo žito, které místní farmáři za dané období vypěstovali na svých polích. Výjimečně pak vlna, sýry či jiné produkty zdejší výroby.

Utíkal přes prašnou cestu, po dlážděných ulicích, dřevěných molech, až k jedné velké lodi, co zrovna odplouvala. Již se naloďoval poslední pasažér a započalo se se svíjením lan, které přivazovaly kocábku k pevnině, když k ní konečně Fred doběhl.
"Počkejte, chci se dát k posádce jako námořník! Jen za pití a stravu, nic víc! Vezměte mne prosím, nebudu vám na obtíž, uvidíte!" zařval z posledních sil a upoutal tak pozornost místní posádky, která si jej zpočátku podezřele prohlížela, ale posléze kývla a vyzvedla jej na palubu lodi, aby s nimi mohl společně plout.

Jak uběhl čas a šalupa proplula moři, aby směnila to, co nabízela, za cenná koření a jiné exotické plodiny, dostavila se opět i do země, z níž plavčík pocházel. Bylo tomu přesně rok od oné nešťastné události a mladík již na vše dočista zapomenul. První však, co jej napadlo, bylo podívat se za svým otcem, který bydlel v malém domku na okraji městečka.
S novými zkušenostmi získanými ze služby na moři se zvesela dostavil k bílé chaloupce, zaklepal na dveře a vstoupil dovnitř do světnice s očekáváním, že překvapí svého tatíka, s nímž se tak dlouho neviděl.
Jaké však bylo jeho překvapení, když namísto něj se uvnitř nacházela jakási cizí rodinka, kterou nikdy dříve ve svém životě neviděl.
"Kde je starý Offerton?" vyrazil ze sebe a neskrýval přitom údiv, neboť si celý vývoj události představoval zcela jinak.
"Ten? Copak nevíte? Vy asi nebudete zdejší, viďte? Před rokem jej odsoudili a pověsili, neboť spáchal vraždu. Zabil nějakého kupce či co. Celé město si o tom povídalo. Našla se jeho dýka, na níž bylo vyryto jeho příjmení. Ke všemu se přiznal," pravila mladá žena, jež chápavě pohlédla na statného mladíka.
Ten po těchto slovech posléze zbledl a změnil překvapený výraz na smrtelně vyděšený, než se s ním zatočil celý svět a on upadl do bezvědomí, poněvadž si uvědomil, že za jeho chybu zaplatil jeho otec.