Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Díváš se? Sleduješ to všechno? Pozoruješ to? To, jak se oni dívají na tebe? Mučí tě pohledy. V myslích si promítají, jak umíráš v jejich náručí, a už se jen tiše radují. Jediné nevyřčené přání je od toho dělí. Stačí to vyslovit. Vyřknout pár slov - nechat je přejít přes ústa k němu. Jen jedna věta: "Ať zemře v mukách."

Ale kdo je tím, kdo tahá za nitky? Kdo je ten, kdo to vše řídí? Kdo? To už vám nikdo nepoví. Viděl ho jen ten, kdo náhle skonal. Bez příčiny. Tolik mrtvol, co už nalezli, ale nikdo neví, co se stalo. Žádný důkaz, žádná drobná stopa, jež by je dovedla k vrahu. Jen mrtvá těla, každé jiné.

Ta první, kterou našli, slečna, zůstala bez hlavy. Její tělo leželo v automyčce, kde pracovala. Bez jediné kapky krve. Tělo s pár podlitinami vyfotili, odnesli, ale k ničemu jim to nenapomohlo. Jak by taky mohlo. Z úst se jí vyvalily mydlinky, které měla i v uších.

Druhý byl muž. Postarší pán, kterého detektiv každý den potkával v parku, kde sedával na lavičce. A tam ho také našli. Seděl tam. Hlavu měl naraženou na svou dřevěnou hůl, o níž se při chůzi podpíral. Oblek byl připevněn k lavičce hřebíky a jediné, co narušilo jeho rutinu, byl úsměv. Uměle vytvořený úsměv. Vrah mu rozřízl koutky úst až k uším. Byl to děsuplný pohled. A seděl. Seděl tam a pozoroval hrající se děti. Ale ony si ho nevšímaly. Ignorovaly starce, jemuž se z úst valila krev. Na první pohled nebylo znatelné, že má vyjmutý jazyk. Snad aby vraha nemohl prozradit. Jen poslední detail - ranní noviny mu ležely u nohou, aby tu krásu dovedly k dokonalosti. Nikdo nic neviděl a ani nikdo nevěděl, jak se tam stařík dostal. Na těle nepřebýval ani chloupek.

Dlouho dobu se nestalo nic, jako by někdo tušil, že na vyšetřené potřebují čas - že ho nepolapí. Mučil je, hrál si s nimi, jako copatá dívenka s panenkami. Tik. Tak. Tik. Tak. Tikal jim čas, než se objev další. Ale ve vzduchu byl cítit další zločin - další porobené tělo, které už pomalu tlí v cizím sklepě, kde čeká, až ho naleznou.

Tak tam leží a červy prolézají jeho tělo, vyvěrají z něho a živí se masem, které tam muselo být snad několik let. Ale ne. Bylo to sotva pár dní, co tam majitelka přišla, ale sklep byl čistý, poklizený. Kudla v jeho zádech se vypínala z polic, které ji skrývaly. Život se z ní vytratil a s ním i veškerá krev. Ale jak dlouho tak už to tělo trpí? A kam se ztratila ona krev?

Oni už si neví rady, neví, co dělat. Těla nachází bez života, bez citu, bez krve či beze stop. Zatímco vrah neexistuje. Není to ta postava, jež se skrývá v mlze, oděna do tmavého pláště s kloboukem, aby jí nebylo vidět do tvé krvelačné tváře. Není to ten muž, který se do ložnic vkrádá s lesklou čepelí v rukou. Není ani ten, jehož jméno se skloňuje v každé zemi ve všech pádech, protože je postrachem pro celý svět. Není to nikdo, kdo by se skrýval. Ba naopak. Neskrývá se, dívá se na nás každý den. Je to naše součást. Naše rodina, naši přátelé, naši blízcí - jejich nejtemnější, nejsmutnější a nejrozhořčenější přání. Jen netušili, že je tu někdo, kdo jim to splní. Ukáže jim, jaké chyby ve své mysli tvořili, co živili za chyby. A co posilovali za hloupost. Krutost. Ale on neodvede je samotné, budou žít se svou pyšnou, snad arogantní tužbou. Až do konce uvidí svou krutou rozvahu. Až do konce, když spojí víčka svých očí, uvidí tu hrůzu, kterou stvořili.

Vykoupení jim nabízí jen sebevražda. Ale na to nejsou dost silní. A proto jim ukázali, co nese smrt se sebou. Však oni se přiznají. A možná se doznají i k vraždě. Pak policie bude mít viníků dosti. A zase bude sršet zmatením. Avšak, kdo je tím, co vše tohle podnikl?

Ten zůstane navždy záhadou. Postavou neodhalenou. Beztvárnou, nechtěnou, ale vytouženou, mlhou bez tváře. Ale není to zázrakem. Není to nadpřirozenem. Je to prostě on.