Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

'Kruci! Zatracený mobil! Kolikrát jsem si včera připomínala, že nesmím zapomenout dát si ho nabít!' Asi milionkrát! A hezky jsem si zapříčinila pozdní vstávání... Kouknu na nástěnné hodiny, 5:30 a.m. Za hodinu mi odlétá letadlo do Afriky! Kam přesně, to jsem si za půl roku nebyla schopna zapamatovat. 'Jestli tohle stihnu, bude to zázrak.' Sklouznu očima dolu na noční stolek. Ve starém elektronickém rámečku vidím dvě holky, jak blbnou na písečné pláži. Je to asi 4 roky zpátky, co jsem byla s Míšou, mojí nejlepší kamarádkou ze základy, v Řecku. Teď ale opravdu nemám čas zírat a rozjímat nad nějakou zvukovou animací. Vylítnu z postele s úmyslem se co nejrychleji přesunout do koupelny. Ovšem v tom mi zabrání cestu "šikovně" ležící krosna... Během zlomku sekundy ležím na zemi s děsně bolavým a jistě červeným nosem. 'Fakt super, hned pro začátek zakrvácená podlaha...' V koupelně radši nekoukám do zrcadla. Je mi jasné, že moje zrzavé vlasy jsou parádně rozcuchané a z očí mám pouze škvírky. Vyčistím si zuby a ještě se nad umyvadlem učešu. V zásadě se nemaluji. Rychle si dávám kapesník pod nos a hrabu se ve skříňce pro vatu... Nacpu ji do nosu a víc se nestarám. Kvapem se oblékám a krosnu házím do kufru po myčce volajícího auta. Nasedám do něj a automaticky odklápím střechu. Je hrozné vedro. Šlápnu na plyn...
V naší ulici nejezdí moc aut, ale sotva přejedu 3. světelnou křižovatkou, už vidím kolony. 'Opravdu super! BLBEJ NEW YORK!' Trčím na křižovatce a bezmocně civím. Vedle mě stojí poměrně hezké Porsche. 'No jó, samozřejmě s televizí, ostatně jako má dnes většina aut. I v Evropě, mém rodném kontinentu, je má v autě zabudované pomalu každý. Jen ten můj křáp je zaostalej...' pomyslím si a vztekle, bouchnu do sekajícího se rádia na kazety a CDčka. Konečně se křižovatka uvolnila. Mám jen 20 minut! Asi po 8. světelné křižovatce se konečně dostanu na výpadovku vedoucí na letiště. Zapínám rádio a dozvídám se opravdovou novinku. Je 21st June 2018. Tak to jsem opravdu netušila. Mám asi tak 6 minut na to dostat se na letiště. Tohle je opravdu nepředstavitelné. Najednou mě něco zastudí na nose, pak na ruce a během chvíle mám mokrou i hlavu... Další "pozitivní" zpráva dne - začalo pršet. Déšť je mi opravdu nepříjemný, a proto zavírám střechu. Kvůli nepraktickému umístění tlačítka se opět praštím do nosu a v tu ránu poslední kapky deště, které spadají na mé tričko, promísí cosi červeného. 'No jistě...' Krev se mi znovu spustila, navíc úplným proudem. Nevím, co mám dělat. Hledám v menším batůžku kapesník. Mezitím mám zakrvácené celé tričko a skvrny na volných šusťácích se také přehlédnout nedají. Konečně ho vyhrabu. Jednou rukou si ho držím u nosu a druhou řídím. Opravdu to není příjemné, ale nic jiného mi nezbývá. Za chvíli i kapesník promáčím krví a krev mi stéká po ruce. Nepatrně mě potěší, když spatřím budovu, ve které rozpoznávám letiště. Aspoň že to. Mezitím se venku strhl opravdový liják... Blesky a hromy se také nešetří. Zastavím u letiště a spěchám s krosnou na zádech a batohem v ruce dovnitř budovy. U recepce na mě čeká několik kolegů z OSN. Mimoděk si neustále utírám krev zpod nosu. Jejich výrazy mě malinko vyvedou z míry. 'To mě ještě neviděli!? Aha, tak to není tím...' Po chvíli se dovídám, že vypadám jako z nějakého krváku. No ovšem! Až na to, že jsem vedla boj pouze se svým vlastním nosem. Ironie osudu... Moje blonďatá nesnesitelná kolegyně mi podává zrcátko i s kapesníčkem. Trochu se urazím, ale jednoduché "thanks" ze sebe přece jen dostanu. Vyděšeně civím do zrcátka! Mám úplně zkroucený nos! Určitě zlomený. Najednou zaslechnu dětský hlas: "Mam, mam, pig!" Plnoštíhlý, přibližně pětiletý klučina, ukazujíc směrem ke mně, mě nabrousí. Dětinsky na něj vypláznu jazyk... Některé zlozvyky mi ze základky prostě zůstaly. 'Pche! Prej prase! To spíš připomíná on svou šíří, fracek jeden. Hlavně že má modré vlasy a dvě náušnice v každém uchu...' Kolegyně se posměšně chechtá. 'Hmm, nanynka...' Můj šéf, do kterého jsem momentálně (doufám že platonicky) zamilovaná, mi podává papírové kapesníčky a konstatuje, že mám nos nejspíše zlomený. Rozloučí se s ostatními a navzdory mým řečem mě posadí do mého vozu na místo spolujezdce a sám si sedne za volant. Až teď mi dochází, že se nikam neletí! Mike - můj šéf - mi vysvětluje, že kvůli špatnému počasí se let přesunul. 'No to se ani nedivím...' Kroupy jako pingpongové míčky, kdo by v tomhle měl taky letět. Moc si s Mikem nepovídáme, proto zapnu rádio - naladíme novinky ze světa. Jsem zvědavá, copak nám řeknou nového... Tak prý v Číně vynalezli létací auto. 'Snad bude bezpečné...' - jen pro vysvětlení, loni totiž vietnamští vědci létací auto také vynalezli, jenže když prováděli zkušební lety z živými lidmi, auto se jim zřítilo a vietnamští "pokusní králíčci" to odnesli... Při vzpomínce na reportáž se pousměji, bylo to opravdu komické. Ovšem já jsem jistě komičtější. Podle výrazu zlatého doktora na ambulanci je mi to jasné. Nejspíše s kapesníčky narvanými v nosu nevypadám nijak světoborně, ale sestřin výbuch smíchu jsem si jistě nezasloužila. Pan doktor je ovšem formát. Smích galantně zadržuje. Pěkně mu ale cukají koutky... Po ošetření vyjdu z ordinace se zabandážovaným nosem. Mike na mě čeká v kavárně naproti... Nepohrdla bych něčím na zub nebo aspoň čajem. Nakonec vsadím na klasiku - ovocný čaj. Během posezení začne Mikovi na telefonu hrát šíleně staré video od Code Red - Kanikuly. Někdo mu volá... Že by měl přítelkyni? 'Blbost! Kolega z letiště...' Mike mi jistě řekne, o co jde. Ale stejně nechápu, jak se mi tahle písnička mohla před nějakými 20 lety líbit, prostě vykopávka... Po ukončení hovoru mi Mike sdělí, že se let přesouvá na zítřejší dopoledne. Proto nepohrdnu nabídkou jít do kina. Musím se ovšem převléci. Zakrvavená móda se už nenosí... Z celkového filmu jsem pochytila pouze to, že se jednalo o něco hodně psychologického. Neustále jsem totiž otáčela hlavu doprava - na svého šéfa. Je hodinka po poledni, oběd by jistě neuškodil. Rozhodnu se tedy a pozvu Mika na oběd, ke mně... Nic nenamítá, jelikož na něj koukám prosebným výrazem, musí kapitulovat. Chorým se přece vyhovět musí... Co kdyby se náhodou můj stav zhoršil, že? V ruce držím pánvičku a přemýšlím, kde tu zeleninu s masem dostanu do konečného stavu. Jelikož se můj sporák rozhodl stávkovat, vzpomenu si na starodávný plynový vařič po babičce. Proč ne, že? Plamen tam je, tak co. Maso osmažené se zeleninou a rýže, kterou zvládl Mike, podávám na talíř. Ještě se natáhnu do horní skřínky pro sůl. Usedám a je mi divné horko. Cítím nezvyklý zápach. 'No jistě! Chytlo mi tričko...' Já negramot nestáhla plyn, ani nesfoukla plamen a teď mi hoří tričko! Zmatkuji. 'Co mám dělat!?' Mike je trochu víc pohotovější... Vezme utěrku a plácne mi ji na břicho, čímž zapálené triko uhasí. Při jídle se dobře bavíme a jsme rozhodnuti strávit dnešní odpoledne nicneděláním. Po třech hodinách strávených společně na gauči beru svojí malou kamerku a nahrávám kratičké video, kde se Mike krásně culí. Po chvíli mi sdělí, že už půjde domů, prý má rozdělanou nějakou práci, co chtěl dodělat v letadle. Doprovázím ho ke dveřím. Za prahem se otočí a políbí mě. Tak na tohle jsem čekala! 'A že mu to trvalo...' Nevím, jak dlouho bych tam ještě stála, kdyby po mně nějaké škodolibé děcko nehodilo kamínek. Mike je jistě už doma, akorát já tu stojím jak sloup... Zalezu tedy dovnitř... 'Stejně jsou ty děti nevychované,' řeknu si potichu, i když mě problém výchovy dnešní mládeže v tuhle chvíli nijak netíží. Mikovo video dávám do elektronického rámečku. Ležím v posteli, koukám na animaci jeho úsměvu a po chvíli usínám...
Mobil jsem samozřejmě na nabíječku nedala.