Bylo chladné, sychravé dopoledne a mraky nad newyorským vlakovým nádražím se zdály být tak nízko, že stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se nebe. Racci kroužící nad vodní hladinou jako supi, čekající na poslední výdech umírajícího zvířete, vytvářeli jakousi podivnou atmosféru nadcházejících hodin a minut.
Cestu z Washingtonu jsem vyplnil opakováním stále stejných naučených textů, jmen a konverzačních témat. Konečně vystupuji z vlaku a vydávám se napospas městu, které nikdy nespí. Na půl cesty mezi nádražím a centrem města mám sraz s mým kolegou, který zde pracuje pro naše noviny. "Musíme jet metrem. Autem se dnes nikam nedostaneme, když jsou všude ty zasrané zácpy," řekl John polohlasem, skoro jako to dělávají ti tajní agenti, které jsem znal jen z filmů. Přikývl jsem a bez zbytečných slov se odebíráme do spletité podzemky. V přeplněném vagónu opět přemýšlím o své životní šanci a jen tak si pohrávám s myšlenkami. Co když něco přeci jen nevyjde a něco se pokazí? Už vidím ty titulky v novinách: Mladý reportér nalezen v sudu na dně Hudson River... V tom najednou slyším název naší cílové stanice - Richmond street. "Jsme tady. Teď už to nesmíš vzdát!" podporoval mě John, když viděl můj zmatený pohled a kapky potu stékající pomalu dolů po mé tváři.
Společně s davem lidí opouštíme stanici metra. Každý můj další krok, jenž mě přibližuje masivním betonovým obrům, stupňuje mé odhodlání dělat konečně to, o čem jsem snil už jako malý kluk, když jsem četl své první detektivky. Kupředu mě hnala jen jediná věta: Kdo nehraje, nevyhraje! Eskalátor nás přivezl až téměř před stanici žlutých newyorských taxíků, kde mi John popřál hodně štěstí a poté se lehce vytratil v davu. Hned na to se mě ujali dva jeho kumpáni. Jeden afroameričan s krátkými rasta copánky na hlavě a druhý byl klasický americký tlouštík s vědátorským výrazem a brýlkami spuštěnými do půl nosu. Všichni tři společně nasedáme do taxíku, vydávajíc se pomalou jízdou hustým provozem o 4 bloky dál na mou schůzku s jedním z nejnebezpečnějších můžu newyorské mafie. Jelikož jsem měl předstírat zájem o koupi 25 kg heroinu, muselo být vše naplánováno do nejmenšího detailu. Nic nesmělo selhat. Nevím proč, ale od začátku jsem těm dvěma, co seděli vedle mě, moc nevěřil. To jsou nešikové, říkal jsem si. Neustále nemohli zapojit mikrofon a všechno jim pořád padalo. Když jsme přijeli před restauraci Kung Pao v čínské čtvrti, vše bylo zdánlivě v pořádku. Vydávám se tedy na "svou misi". Dostávám poslední instrukce zakončené slovy: "Kostky jsou vrženy".
Je přesně 1:00 PM a já přicházím k baru, abych si objednal kalíšek saké. Číšník mi ale jen špatnou angličtinou odsekl: "Jak hodláte platit?" Hbitě jsem odpověděl: "Převodem!" Na domluvený signál mě obklopili dva Číňani s obrovskými rameny a kamenným výrazem v obličeji. Rychle mě prohledali a zavedli do zadní části restaurace, kde seděl v křesle a s doutníkem v ruce Kun-Jang-Tau, známý v podsvětí jako "Pan Tau". "Pan Smith, nemýlím-li se," oslovil mě Pan Tau až s nečekaně gentlemanskou noblesou. "Ano, to jsem já," odpověděl jsem. Jenže najednou se stalo něco naprosto nečekaného. Jedné z těch dvou Tauových goril začal vyzvánět mobilní telefon, který spustil hrozné vazbení mého mikrofonu. A doprdele, problesklo mi hlavou, přičemž se na mě vrhla Taova ochranka a já věděl, že tohle neskončí dobře. Ve sledu facek a kopanců mě dotáhli zadními dveřmi až k zásobovací rampě z druhé strany budovy. Omámený bitím a rozklepaný strachy pozoruji toho mafiána, jak nepříčetně řve něco čínsky a bere si od svého bodygarda pistoli. Loučím se se světem! Už vidím světlo na konci tunelu...a z ničeho nic - TICHO! Jako zásah z čistého nebe se Tau, rozčílený k smrti a plný nenávistí, chytá za srdce a pomalu se kácí k zemi. Využil jsem chvilkové nepozornosti a vrhl se po "kvéru" druhého Číňana, který úderem do hlavy ztratil vědomí. Namířil jsem pistoli proti poslednímu, kdo mě ještě mohl držet v té špinavé mafiánské díře, ale díky bohu se nezmohl na nic víc než gesto "vzdávám se". A takhle skončil můj první velký případ.
Vím, že jsem nedokázal to, co chce každý reportér, a to je mít pořádný trhák, ve kterém chytne při činu každého, kdo nectí zákony, ale na druhou stranu - kdybych přivedl k infarktu víc takových "floutků", možná bych prospěl lidstvu víc než jako reportér s tím nejlepším článkem na světě.
