Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pro ty, které miluji a ty, kteří dali šanci této knize a očkem nahlédli dovnitř.

"Jaký div, že tebe já miluji? Milovat musí, koho kdy zasáhne z dálky Amorův letící šíp. Tak totiž rozhodl osud; a nesnaž se zvraceti sudbu!"

1. KAPITOLA - KAPITOLY MÉHO ŽIVOTA

...

STŘED KAPITOLY

Ale dost o mě. Aby tento příběh mohl vůbec začít, musím vám někoho představit.
Francesco byl půvabný a sympatický, ale také i dost stydlivý a příliš v sobě nechoval svou sebedůvěru.
Jeho dřívější rodina pocházela z Francie. Ale u Francesca ani jeho matky s otcem, kteří ho vychovávali, jste nezaslechli ten vrčivý rajcovný přízvuk. V mnoha případech cizinci ženy přitahovali a s Francescem to nebylo jiné. Jenže mě v něm okouzlilo něco úplně jiného, než že byl snědý, měl vlnité vlasy, okouzlující úsměv a svaly. Což o to, ale uvnitř byl jiný, než ty ostatní.
Francesco vyrůstal ve šťastné rodině. Miloval četbu a patřil do týmu největších průserářů ve městě. Měl rád moře, pláže a parky.
Žil se svou rodinou v malém městečku v Salemu, to je tak 80 mil jižně od Atlanty. Jeho dědeček s babičkou tam měli velkou farmu Fastwindland. Chovali tam jen cvičené koně a jednoho malého poníka s pár kočkami. Byla to farma, na kterou se sjížděli jezdci z celého kraje, aby převzali veškeré jezdecké vědomosti a schopnosti od cvičitelky, Francescovy babičky Odett Beaufils. Odett byla jednou z nejlepších jezdkyň vůbec v historii. Zatímco jeho rodina vlastnila velkou farmu a pár polí, my jsme si vystačili s malým domkem ve městě Montpelier v Louisianě, které byste dost dlouho hledali na mapě. Bylo tam pár domků a kostel, takže abych se dostala do školy, musela jsem dojíždět do Amite City. Cesta mi trvala jen 15 minut.

Naproti nám žil soused Stenley, dříve ještě s manželkou Anne. Celé naše město chodilo každou neděli do kostela. My samozřejmě také, ale nebrali jsme víru moc vážně. Stenley se v kostele naposledy ukázal před dvaceti čtyřmi lety, ještě se svou ženou Anne. U baráku jsme měli terasu, kam jsem si často sedávala, jinak jsem trávila čas v pokojíku u okna nebo na lavičce na kraji lesa. Ani nevím, jak se tam ta lavička ocitla. Byla tam už odjakživa.
Když se rodiče doma hádali, zeptala jsem se, jestli mohu jít na vzduch. Maminka mě vždy ráda pustila, protože nechtěla, abych viděla, jak se spolu s tatínkem dohadují. Maminka říkala, že jediný člověk, co je prý nebezpečný, je soused Stenley. Vždy se ale u toho smála. V našem městě se prakticky nic nedělo. Myslím, že pan Stenley je úplně neškodný. Někdy jsem ho chvilkou zahlédla přes plot, ale jinak se dost skrýval. Maminka říkala, že to byla minulost, co ho zahnala do kouta samoty.
Nikdy jsem nechápala, proč se ho lidé báli a moc o něm nemluvili. Jediné, co jsem slyšela, bylo, že starostovo žena o něm řekla, že je to ďábel a vrah, co zabil svou ženu Anne, a že je často doma, protože hledá oběť a plánuje další vraždu.
Starostovo žena měla na starosti všechny přestupky. Žádná policejní stanice. Jediná policistka, co ve městě byla, byla starostova žena. Proto taky městská policie za nic nestála. Byla hodně podezíravá a posedlá Bohem tak moc, že viděla ďábla v mnoha lidech. Možná proto nevěřím v Boha. Bůh mi totiž přijde jen jako prostředník, abychom se k sobě chovali jako lidé.
Jsem si jista, že soused Stenley nezabil svou ženu Anne. Proč jsem si jistá? No určitě nezabijete někoho, koho milujete a každý rok v den jeho smrti nedáváte ven do truhlíku před dveře rudé karafiáty. Později jsem přišla na to, že Anne měla rudé karafiáty nejradši.
Když jsem věděla, že jediné, co jsem chtěla, bylo jen jít co nejdál od domova, zamířila jsem k lesu a tam našla tu starou lavičku. Bylo mi asi 8 let. Od té doby jsem tam chodila celkem často a přemýšlela tam.

Kamarádka Lindsey neustále debatovala nad kluky ze školy v Amite City. Nás tam viděli jako odpad, protože jsem z města, které je tak mrňavé, že ho přehlídne i jestřáb s dalekohledem. To ji však nebránilo, aby si představovala, jak Sebastian Nevilson, nejhezčí kluk ve škole, skvěle líbá. Byla zaujatá jejich šarmem a skenovala jejich sexy sportovní postavu.
Lindsay věděla, že mě kluci moc nezajímají, ale stále mě zapojovala do jejího snění a přála si, abych se k ní připojila a řekla ji i já, kdo se mi líbí. Nerada jsem to probírala. Opravdu nerada. Nic mě v této debatě nelákalo. To jsem ovšem ještě neznala Francesca.
Nic mi vlastně nescházelo. Měla jsem nejlepší kamarádku Lindsey, která bydlela ve vedlejší ulici, a i učitelé byli super. Vše bylo super, dokud...

2. KAPITOLA - TU A TAM

Jestli moje dětství za něco stálo, tak jen proto, že jsem mohla utíkat do říše snů. Na lavičce na okraji lesa jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Náš soused byl kloboučník, neboť byl stejně potrhlý, starostova žena srdcová královna, jelikož byla zlá a já byla Alenka. Ráda jsem objevovala nové věci nebo sledovala okolí.
Když se na druhý konec našeho malého městečka nastěhovala nová rodina, dělala jsem si zápisky.
28. 3. nastěhování čtyřčlenné rodiny - přátelští, bez tajemství, chodí do kostela, neškodní. Každý jejich pohyb jsem sledovala. Co jiného jsem taky měla dělat? Kdyby to věděli, asi by jim to bylo nepříjemné, ale byla jsem agent v utajení. Moje nejdůležitější pravidlo bylo: nebít viděna!

Když starostovo žena prohlásila, že náš soused Stenley zabil svou ženu Anne, sledovala jsem i jeho. Jeho nákupy v místním obchůdku netrvaly dlouho, ale i tak jsem to riskla.
Když Stenley odešel z baráku, protáhla jsem se dírou v plotu a prolezla otevřeným oknem v kuchyni. Každičký detail jsem si zaznamenávala, abych pak mohla dát všechny souvislosti dohromady. Zabil, či nezabil Anne? V obýváku měl starou televizi, ošoupaný gauč, křeslo a po zdech zarámované všelijaké brouky a motýly. Byl tím přímo posedlý! Procházela jsem se po obýváku a nemohla jsem si nevšimnout, jak vedle krbu visí zbraň a na komodě jsou rozložené fotky s Anne. Byla nádherná. Nechápala jsem, jak mohla milovat takového lenocha, jenž zanedbává sám sebe. Není sice nejmladší, ale udržovat by se mohl. Anne si už nepamatuji. Znám ji jen z fotek na komodě.
Pokračovala jsem dál a dostala se do Stenleyho pracovny. Děsivá místnost mě donutila polknout. Chvělo se mi celé tělo a něco mi říkalo, že bych odtamtud měla rychle vypadnout. Po zdech visely vojenské, lovecké a ruční zbraně s krátkým i dlouhým dostřelem. Třeba takový Tomson stojí sice kolem třiceti tisíc, ale zato má 650 ran za minutu. Pokud Stanlyho ženu Anne potkal Tomson s ráží 45ACP, byla by skrz na skrz. Bohužel dost kope. Raději zůstanu u Coltu 1911, který měl Stenley vystavený a naleštěný ve vitríně uprostřed pracovny.
Přemýšlela jsem jako pravý policista. Kdybych chtěla zabít jen svou ženu, použila bych raději Tomson s velkým zásobníkem, nebo Colt se sedmi náboji a pak bych si ho vyleštila a vystavila do vitríny? Jako důkazní materiál nepoužitelné.
Věřila jsem tomu, co říkala mamka, ale veškeré důkazy ukazovaly na to, že Stenley by byl schopný zabít svou manželku. Jenže co když ji jen udusil či otrávil? Kdyby totiž někdo v našem městečku vystřelil ze zbraně, všichni by to slyšeli.
Rozhodla jsem se, že je pravý čas jít. Našeho souseda mohu sledovat další dny. Vracela jsem se do kuchyně, když vtom jsem zaslechla klíče, které se prodíraly do kovového zámku. Skřípavý zvuk kovu a výhled od dveří až do kuchyně, kde jsem stála. To nestíhám! Rychle jsem se schovala pod linku v kuchyni a čekala. Stenley mezitím vešel do baráku, sáhl po ovladači a zapnul televizi. Jeho kroky pomalu ustupovaly, jako by se vzdalovaly. Nejspíš šel do své pracovny nebo ložnice, kterou jsem nestihla prozkoumat.
Teď, nebo nikdy! Bylo by nepříjemné, kdyby mě Stenley přistihl. Pak bych měla co vysvětlovat mamce, co jsem dělala u souseda, když nebyl doma. To opravdu zažít nechci.
Okno bylo dost otevřené, abych vyklouzla. Stačilo jen vylézt na kuchyňskou linku a protáhnout se ven. Musela jsem být tichá a rychlá. Pomalu jsem vylezla a snažila se potichu vylézt na linku. Ještě jsem trochu pootevřela okno, abych se tiše protáhla.
Najednou slyším kroky. Stenley přecházel z ložnice do pracovny. Zpanikařila jsem. Pro mě neviditelný hrneček na lince jsem omylem sešťouchla nohou na zem. A sakra!
V pohotovosti Stenley zlověstně zakřičel: "Kdo je tam?"
Věděla jsem, že tohle je hodně zlé. Napadlo mě, že se dá ještě rychle utéct, ale ať chci nebo ne, nemám dost času, aby mě při útěku nezahlédl. Věděl by, kdo byl v baráku a pak by na mě zajisté čekal. Nechtěla jsem být na jeho seznamu vražd pod Anne. Moje srdce se sevřelo, když se soused objevil ve dveřích i s brokovnicí, ale šokovalo mě, že když mě uviděl na lince, ihned ji odložil. Vlastně se i jeho koutky zavlněly do malého úsměvu. Jeho křik však mluvil o něčem jiném.
"Co tady sakra děláš!?"
Jeho uhranutý pohled mě probodával a já se cítila strašně. Tak a co bude teď? Určitě to půjde říct k nám domů. Odložil zbraň na skříň a šel k vařiči.
"Udělám čaj a ty se mezitím posaď v obýváku."
Ani se mě nezeptal, jestli nějaký čaj chci. Jsem ráda, že nejsem mrtvá a teď soused netáhne mé tělo do sklepa, aby ho skryl. Nevěděla jsem, co mě čeká.
"Máš ráda motýly? Moje žena Anne je zbožňovala. Vlastně byla posedlá sběrem všelijaké havěti," ozvalo se z kuchyně.
No jistě, že mám. Asi mu moc nedocházelo, co jsem dělala v jeho baráku, ale nevědomky mi podával důležitá sdělení potřebná pro moje vyšetřování. Po chvíli přinesl do obýváku čaj a sušenky a já se uklidnila.
Stenley se vracel do kuchyně, ale stále na mě mluvil. "Nesnášel jsem její zálibu ke hmyzu, ale teď se tomu sám věnuji."
Jak někdo může něco nesnášet a pak si to zamilovat? Maminka by mi to vysvětlila tak, že by to svedla na Anninu smrt. Asi by měla pravdu. Jakmile ztratíte někoho blízkého, milujete i to, co jste na něm nesnášeli, protože vám ten dotyčný chybí. Nejsem tak malá, abych tohle zase nepochopila.
"Promiň za tohle." A Stenley nadzvedl brokovnici.
Moje přikývnutí hlavou a úsměv ho uklidnil. Vše je v pořádku. Sedl si ke mně a povídali jsme si celkem dlouho. Vyprávěl mi o Anne, jak ji miloval. Dokonce mi i ukázal jejich album. Bylo zlatě lemované a mělo pletení z bílé kůže. Když mi jej podával do ruky, byla jsem okouzlena. Otevřela jsem první stránku. Byla tam fotka, kde byla Anne ve svatebních šatech a vedle ní stál neznámý muž v černém obleku. Chvílemi se mi to zdálo, jako by to byl pan Stenley. Ale ne. To je blbost!
I přestože jsem byla v klidu, napadla mě myšlenka, že Anne si mohla vzít někoho jiného a pan Stenley, jenž ji také miloval, ji zabil, protože byl rozhněvaný. Ale co zase fantazíruji, když pan Stenley je úplně neškodný. Třeba tam vedle Anne stojí její bratr nebo kamarád.
"Pane Stenley?" odmlčela jsem.
Stenley mě pobídl. "Ano?"
Trochu jsem se bála zeptat. "Kdo je vedle Anne na té fotce?"
Čekala bych, že by se pan Stenley v tuhle dobu urazil, ale začal se velmi hlasitě a pohrdavě smát. Byl to mrzout, takže tohle jsem vůbec nečekala. Nikdy jsem ho neviděla se usmívat. Byl neustále zabedněný doma nebo dělal něco na zahradě, kam jsem viděla ze svého pokoje.
Cítila jsem se opravdu strašně, když odpověděl. "Možná je to neuvěřitelný, ale to jsem já."
Uhnula jsem pohledem k zemi a snažila se rychle něco vymyslet, aby se na tuto trapnou situaci zapomnělo. Pan Stenley ale začal mluvit sám. Když mi vyprávěl příběh, jak se s Anne poznali, listovala jsem v albu. Bylo tam snad vše, o čem mluvil.

"To víš, láska je nevypočitatelná. Chodíš okolo ní každý den a ani tě nenapadne, že ona je ta, se kterou zůstaneš navždy. Chodila do jiné školy než já, takže jsme ani neměli šanci se seznámit, ale byla to taková ta kouzelná chvíle, která nám zkřížila cesty. Když vyšla ze školy, já jsem pokračoval dál na vysokou. I přestože Anne byla velmi nadaná a chytřejší než já, začala pracovat v jednom obchůdku, jenž dnes už neznáš. Dnes je to ten obchod s vysklenou výlohou a je tam cedule: Zlatá Magnolie. Obchod patřil jejímu otci, který - když umřel - převzala Anne. Vím, že si taky myslíš, že jsem Anne zabil. Zeptej se ale sama sebe, proč tomu věříš. Protože starostova žena to vykládá po celém městečku? Rád bych ti proto dopovídal tento příběh. Až skončím, určitě pochopíš a je jen na tobě, zda mi budeš věřit. Tak tedy pokračuji.
Moje maminka na tom zdravotně nebyla nejlépe, tak mě můj otec poslal do obchodu k panu Flečrovi, kde jsem měl vybrat tu nejhezčí květinu. Zvonek připevněný na dveřích oznámil můj příchod. Anne se na mě otočila a zeptala se, co potřebuji. Samozřejmě jsem mlčel a pak jen opakoval otcova slova: Prosil bych tu nejhezčí květinu na světě. Pohlédla na mě překvapeně a sladce se usmála. První, co mi nabídla, byly tmavě růžové růže. Ano, byly nádherné, ale ne tak jako ona. Polichotil jsem jí, že kdybych si chtěl odnést tu nejhezčí květinu, musel bych si vzít ji. Její líčka se zbarvila dorůžova a její smích se chvěl.
Najisto mi řekla, že tmavě růžové růže jsou dobrou volbou. Z nádoby s vodou vytáhla šest růží, k nimž připletla ještě ozdobnou trávu a zabalila do papíru.
Byl jsem úplně mimo náš svět díky její kráse. Jak se jí vánek z větráku cuchal do vlasů. Jak její smích naplňoval místnost a dával život i květinám, které prodávala. Byla jako slunce, které rozjasnilo mou duši.
Ještě než jsem jí zaplatil, zeptal jsem se: Jak jí někdo může koupit květiny, když v tomto městečku je jediná, kdo takový obchod má? Neodpověděla, protože ani odpověď neznala a jen nadzvedla ramena a cukla koutky. Další ráno, když šla otevřít svoji květinku, před dveřmi stála krabice se vzkazem: Na jeden den jsem otevřel svoji květinku, aby někdo mohl koupit květinu i tobě. Chvíli si lámala hlavu nad tím, od koho to je. Když Anne otevřela krabici, vykoukla na ni sněžná koule, kde byla uvnitř růže a u ní další vzkaz: Chtěl bych tu nejhezčí květinu na světě pozvat na kafe. V tu dobu, kdy si přečetla vzkaz jí došlo, od koho sněžnou kouli dostala. Z jejích myšlenek jsem ji vyrušil nečekaným zaklepáním na výlohu. Zašli jsme spolu do jedné místní kavárny a povídali si. Ještě ten den jsme spolu začali chodit.
Anne byla neobyčejná žena. Co si vzala do hlavy, to uskutečnila. Jak sis mohla všimnout, milovala přírodu. A obchod Zlatá Magnolie nabízel různě nádherné druhy květin. Anne chtěla ale posunout obchod ještě výš, tak zavolala do Amite City a objednala ovocné stromky a keře. Každé tři měsíce si nechávala vozit nové zboží. Velké stromky jí pomáhal vykládat mladý skladník, který vše zničil. Zničil náš vztah s Anne, zničil Anne a zabil ji!"

Stenley byl rozzuřený a po tváři mu běžela malá slza, ale pokračoval ve vyprávění. Chtěl, abych věděla pravdu a chtěl se po těch letech někomu svěřit, když do kostela nechodí.

"V ten den, kdy Anne zemřela bylo pochmurné počasí a slunce vypadalo jako špinavý míč. Anne jako každý všední den prodávala květiny. Ten den jí měl mladý skladník přivézt extra dodávku. Mandarinkové, meruňkové a citrusové stromy. Pomalu už měla zavírat obchod, když jí na poslední chvíli přivezl skladník objednané zboží. Skladník se vymlouval na zacpané silnice. Anne byla milá a prominula mu zpoždění. Skladník se snažil ji co nejvíce pomoct, a tak aby napravil své zpoždění, nabídl Anne, že ji domů sveze. Moji rodiče v tu dobu už 2 roky nežili, takže jsme bydleli s Anne tady. Skladník zastavil naproti kostelu, protože když mu Anne říkala, tak to přejel. Ten mizera to určitě udělal schválně, aby ji mohl ohmatávat. Anne přiběhla domů a bušila na dveře. Byla tak rozrušená, že se ani nesnažila hledat klíče. Chytl jsem ji do náruče. A když mi se vzlykotem vše řekla, šel jsem do mé pracovny pro brokovnici. Je to ta samá, co jsem měl dnes v ruce, jen byla nabitá.
Od doby, kdy se tohle stalo s Anne, tak žádnou zbraň, kterou tady mám, nemám nabitou a ani nemám v baráku žádné schované náboje.
"I s brokovnicí jsem běžel ke kostelu. Byl jsem dost naštvaný. Přímo to ve mně pěnilo! Ten mizera tam stále byl, seděl v autě a něco hledal v telefonu. I přestože na mě Anne volala a běžela za mnou, vzal jsem za dveře od auta a namířil zbraň na skladníka. Vykřikl jsem, ať vystoupí, dá ruce nad hlavu a čelem se opře o auto. Šel jsem k němu blíž, a když mě nakopl, upustil jsem zbraň a převalovali jsme se po sobě. Sáhl po brokovnici a..."
Bylo mi Stenleyho líto. Chvěli se mu ruce, kterýma si utíral slzy ze spalující tváře s výčitkami.
"Chtěl jsem mu ji jen vytrhnout z ruky, ale on zmáčkl spoušť. Zastřelil Anne a odjel pryč! Ona je pryč!
Běžel jsem k ní, ale i kdyby okolo ní běhali záchranáři, nikdo by jí nemohl pomoci. Darovala mi své srdce, které zblízka rozervala kulka. A já nemohl nic. Jen jsem byl u ní, dokud naposledy nevydechla svá slova lásky: Miluji tě.
Její provoněné oblečení květinami nasáklo krev. Její hořící plamen radostivé lásky vyhasl a její smích utichl.

Pamatuji si, jak jsem pozdě večer šel Anne vyprovodit domů. Bydlela na druhé straně městečka, ale nebylo to daleko. Už to byl rok, co jsme spolu - jak se dříve říkalo - "randili." Ten den bylo nebe bez mraku, takže obloha připomínala rozsypané třpytky na černém ubruse. Sledovali jsme spolu oblohu a drželi se v obětí. Anne milovala hvězdy. Říkala, že hvězdy miluje, protože skrývají tajemství. Povídala o různých souhvězdích, jako by měly pro nás všechny nějaký význam, nějaké předurčení. Jako by něco vyjadřovaly a vyprávěly příběhy, z nichž bychom se měli ponaučit.

Jednou mi vyprávěla příběh o třech hvězdách, které vyjadřují znamení vah. Lidé narozeni v tomto měsíci mají vlastnost třech bratrských apoštolů, kteří se narodili v měsíci vah. Jejich otec všem třem předal království, protože ani jeden ze tří synů nebyl prvorozený. A řekl jim, že budou-li držet pospolu, království bude jen kvést. První bratr toužil po moci. Chtěl být nepřemožitelný a slavný, aby i jeho bratři před nim poklekli. Druhý zase toužil po bohatství. Nechtěl nic jiného než plnou truhlici drahokamů, zlatých mincí a šperků. Ten třetí byl ze všech nejmoudřejší. Chtěl dodržet přikázání otce. Jenže jeho dva bratři rozkradli královskou truhlici a sebrali i trůn s korunou. Nejmoudřejšímu apoštolovi tak nezbylo nic jiného, než jen on sám. Vydal se tedy na cesty, kde potkal bílou královnu. Byla velice vysílená, a tak jí nejmoudřejší apoštol věnoval jediné, co měl u sebe - láhev vody. Ta mu pak díky jeho laskavosti věnovala tři věci: truhlici s bohatstvím, žezlo s korunou a jednorožce, jenž ho dopraví zpět do království. Když nejmoudřejší syn přijel domů, navrátil bohatství a vládu do království. Jediné, co zaslepeným bratrům chybělo, byla radost a láska. Mocí jednorožce nebylo jen dopravit nejmoudřejšího, ale umět i rozdávat mír a lásku. Jeho žně se zachvěly, dech zpomalil, a když kopytem dupl o zem, bratři přestali myslet na bohatství a moc. Jen apoštolův silný duch a odhodlání navrátilo zpět království to, co jeho bratři zničili.
Dnes se jednorožec zjevuje v podobě padající hvězdy jen těm, kteří budou žít láskyplný život v míru a klidu.

V tu dobu, co Anne dokončovala příběh, ukázala na hvězdy. Oba jsme pohlédli na stejné místo, když vtom se před našim zrakem objevila padající hvězda.

"Jednou Bee, až se ti stane něco kouzelného s někým, koho miluješ, tak poznáš, že je to navždy. I Anne tu bude navždy. Je v mém srdci."

TAJNÁ VSUVKA

Snad tisíckrát to říkal policii, ale jako by jeho obhajobu nikdo neslyšel.
Až když mi pan Stenley dopovídal svůj příběh, došlo mi, že mamka bude jistě strachy bez sebe. Omluvila jsem se Stenleymu, že už budu muset domů. Bylo mi s ním dobře a jemu také, proto mi nabídl, že ho mohu přijít kdykoliv navštívit.
Jeho historky jsme poslouchala velmi ráda. Naslouchala jsem jeho napínavým příběhům, ať už byly, či nebyly pravdivé. Vždy mě dokázaly napnout, rozveselit i přivést k zamyšlení.