Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• smyšlená povídka/vypravování

Ahoj, mé jméno je Bell a chtěla bych se s vámi podělit o příběh, který jsem až nedávno uznala za vhodný vyprávět dále.

Začalo to pár dnů před začátkem školního roku, bolest na hrudi, silný tlukot srdce. Nevěnovala jsem tomu pozornost, tyhle problémy má mnoho dětí.

Za pár dnů tu již byl nový školní rok. Vyrazila jsem včasně ráno, skoro celou noc jsem nemohla spát. Už to nebyla nervozita z nástupu do devátého ročníku, spíš můj tlukot srdce následovaný bodáním na hrudi přehlušil všechny moje myšlenky.
"Sakra, co se to s tebou děje, Bell?" Měla jsem chuť zůstat doma, ale mladší bráška Frenkie nastupoval s nadšením do první třídy, musela jsem tedy splnit svou sesterskou povinnost a doprovodit ho na první stupeň.

Když jsme vyrazili, Frenkie mi stejně hned utekl za kamarády se slovy: "Už jsem velkej kluk, neboj ségra!" Takže jsem po zbytek cesty musela jít sama.

Už jsem obcházela roh paneláku, když tu jsem ucítila kouř. Dělala jsem si legraci a tiše si pro sebe brbrala: "No jo, oni už to jsou přece deváťačky, tak si čuděj před školou..." Smála jsem se. Smích mě ale opět brzy přešel, stála jsem necelých deset metrů od hlavní budovy. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, všude byl hrozný smrad a návaly kouře. Bolest na hrudi se stupňovala a mně bylo na omdlení. Chvílemi jsem myslela, že se snad pozvracím. Mé myšlenky ale ihned přehlušily sirény sanitek, které se shromažďovaly u školy. Až teprve teď mi došlo: "Kruci, kde je Frenkie?"
Začala jsem panikařit, bála jsem se o svého brášku, nezbývalo mi tedy nic jiného než běžet do školní budovy a najít ho. Při běhu jsem se musela držet za hruď, každý krok znamenal bodnutí přímo mezi žebra.

Jsem skoro u školy, až teprve teď jsem stála ve správném úhlu, abych viděla všechny tu hrůzu - hořící trámy, zničená skla a spoustu dětí, které ležely na zemi. Chtěla jsem jít dovnitř a najít brášku. Nepustili mě. "Debilní záchranka," špitla jsem si. Tak jsem stepovala v panice a s ubrečenýma očima u školy. Když vtom jsem zahlédla paní učitelku, která měla mít Frenkieho třídu na starosti. Utíkala jsem za ní a panicky se ptala, jestli neví, kde je. Tiše sklopila hlavu a kývla na záchranný vůz...
Začal jsem křičet. "Ne, prosím, jen to ne!" Byla jsem v naprosté panice.
Před školou se shromáždilo hejno plačících lidí. Utíkala jsem k sanitce, kde mi s pochmurným výrazem oznámili, že se na Frenkieho zřítil trám...

Nemusím nic vysvětlovat... Dva týdny se u nás doma v jednom kuse plakalo, byl to malý natěšený prvňáček, jenž si nakoupil všechny odstíny pastelek, jen aby mohl před kluky machrovat a balit na to slečny. Měl celý život před sebou. Už jsem nemohla vydržet matčin pláč a tátovy kletby.

Šla jsem se projít. S Frenkiem jsme měli jedno místo, kde jsem mu ukazovala hvězdy. Přišla jsem tam celá uplakaná. Bylo to na stráni. Stále jsem v hlavě měla Frenkieho hlas, jeho smích.
"Tohle už nevydržím," řekla jsem si. "Sbohem mami, sbohem tati, vítej bráško," a skočila jsem...