Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl to bestseller, jen ta jediná kniha mne vynesla na vrchol. Byl jsem slavný a bohatý.

Začalo to již mnohem dávno, když jsem sloužil u námořnictva. Setkával jsem se spoustou lidí, s fanatiky, choleriky i melancholiky. Právě toho melancholika si pamatuji nejlépe, jmenoval se Jan Silný, ačkoliv byl slabý jako houžvička. Často plakal a povídal, že se mu stýská po domově, po rodičích i po své rádoby dívce. Nevím, já tomu moc nevěřil, byl to ubožáček, těžko si mohl najít partnerku. Přesto byl člen naší posádky a my jsme s ním museli dobře vycházet. Na moři jsou dobré vztahy to nejdůležitější, spolupráce na prvním místě.

Jednou na nás zaútočila nepřátelská ponorka, jakožto křižník jsme se těžko bránili, potopili nás. Několika z nás se povedlo uniknout na záchranném člunu, valnou většinu zajali nebo zkrátka při útoku zemřeli. Já byl díky bohu jeden ze šťastlivců, jemuž se podařilo utéci před zajetím. Jan Silný však takové štěstí neměl, možná zahynul nebo byl zajat, to nevím, ale už jsem ho v životě neviděl...

Po službě jsem se vrátil opět domů na venkov, jenž jsem zbožňoval. Mnoho večerů jsem sedával u rozsvícené lampy a psal o tom, co jsem zažil na moři. Po roce se mi povedlo různé výpisky ucelit do jednoho celku, z něhož jsem udělal knihu. Pojmenoval jsem to "Zápisky poslušného námořníka". Tím jsem apeloval na vojenské poměry, kde zkrátka musíte být poslušní, jinak vás degradují, nebo ještě hůř, pověsí za nohy do průvanu. V knize jsem psal o různých námořních bitvách, jež jsem zažil, o velitelích, kteří mne často lezli krkem, i o mrtvých - o nich hlavně.

Častokrát se při boji stalo, že někdo zahynul, rodiny přišly o svého otce a manžela. Bohužel jsem mnohokrát musel být tím, kdo jim to oznamoval. A věřte, nebylo to jednoduché, radši bych se v ten moment ani neviděl nebo si říkal, proč jsem tím mrtvým nebyl já.

O Janu Silnému jsem nenapsal ani slovo, nevím proč, ale ten mi do toho příběhu nějak nepasoval. Nehodil se do mého povídání o hrdinných námořnících; kdybych ho měl vylíčit, musel bych ho nazvat chudákem, a to jsem nechtěl. Bylo lepší, když tam nefiguroval.

Netrvalo dlouho a má kniha se stala bestsellerem, každý si kupoval zápisky od skutečného námořníka, od člověka, který opravdu něco zažil. Kniha mi vynášela maximálně a já se přestěhoval do vily v té nejluxusnější čtvrti v zemi. Koupil jsem si vlastní limuzínu, ba dokonce i vlastního šoféra a sluhu. Jen tato jediná kniha mě vynesla na vrchol.

Jednoho dne, kdy jsem seděl u vířivky s vínem v ruce, přišel ke mně sluha, že máme hosta, prý bývalého spolubojovníka od námořnictva. Zajímalo mě, kdo to asi bude, hodil jsem si tedy něco na sebe a nechal se zavést sluhou k onomu muži.
V pokoji pro hosty někdo stál, vyhlížeje z okna. Sluhu jsem poslal pryč a zavolal na toho muže. Reagoval pomalým otočením. Po chvíli se ke mně natočil zcela a úplně. Měl sice plnovous a zarostlé vlasy, leč v jeho očích jsem poznal Jana Silného, námořníka, jenž měl být už pár let po smrti. Byl jsem vyděšený, bál se, co bude následovat. On ke mně pomalu přistoupil se slovy: "Přečetl jsem celou tvou knihu a sebe jsem v ní vůbec nenašel!"
Snažil jsem se ze sebe něco aspoň vykoktat, ale nebyl jsem s to slova.
Hodně se změnil, byl bledý, rty celé uschlé a z pusy mu příšerně páchlo. Chvíli na mě zíral, ale pak odešel. Na prahu ještě řekl: "Zklamal si mě," načež se vypařil jako pára.

Bylo mne z toho setkání mdlo, cítil jsem tak trochu lítost, že jsem zklamal svého přítele, kterého jsem doteď považoval za mrtvého. Stál jsem u okna a zpytoval svědomí.

Po chvilce se ve dveřích objevil sluha s poštou, že prý píše jakýsi Jaroslav Silný. Okamžitě mě napadla souvislost s Janem Silným, a tak jsem dopis sluhovi vytrhl z ruky a otevřel jej, bylo mi fuk, že potrhám obálku. Uvnitř byl dopis, ve kterém stálo:

Dobrý den,
odpusťte, že vás takto písemně obtěžuji, ale musíte něco vědět. Jsem bratr Jana Silného, snad víte, o koho jde. Minulý týden mi přišlo parte z nepřátelského vězení. Bratr byl dlouhou dobu vězněn na jednom ostrově, na úplné vyčerpání organismu tam nedávno zemřel. Sděluji vám to proto, neboť jste byli dlouholetými kamarády na moři a abyste se již kvůli němu neznervózňoval. Pohřeb bude pozítří, budu rád, když se tam objevíte.
S pozdravem Jaroslav Silný.

Z toho dopis se mi udělalo ještě více zle. Nechápal jsem to. Když byl už hezkou řádku dní mrtvý, jak se mohl před chvíli objevit tady, v mém domě? Pak mi došlo, že to měla být msta ze záhrobí za to, že jsem ho ve své knize nezmínil, přitom on byl největší hrdina, nespáchal sebevraždu, nesnažil se utéct, o což by se melancholik pokusil, ne, hrdě vydržel v zajetí až do konce.

Rozhodl jsem se to napravit. Dal jsem se do psaní knížky, ve které jsem mluvil jen o našem soužitím na moři, jaký jsem měl vztah s Janem Silným. Kniha o kamarádství s názvem "Přátele na věčné časy". A stala se mým druhým bestsellerem.

Na jeho pohřeb jsem se dostavil a přinesl mu velkou kytici plnou růží. Tenkrát mi připadalo, jako kdyby mi z toho hrobu řekl: "Díky, potěšil si mě!"

Od té doby jsem konečně nalezl klid na duši. A fotografii Jana Silného, kterou mi dal jeho bratr, nosím dodnes stále při sobě...