Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Cítil, jak vane chladný vítr. Bál se otočit. Tušil, že na louce za ním něco je, něco křehkého jako dech za chladného rána, něco modrého jako dým, který se za soumraku vznáší z borovicového dřeva, něco jako stará bílá krajka, něco jako chumelenice, něco jako ledová zimní jinovatka na útlém listu rákosu. Ozval se zvuk, jako by se rozbila tenká tabulka skla - smích. Pak ticho. Otočil se.

Na rosou smáčené mezi se vedle malého chlapce jménem Aram posadila dívka. Zápěstí měla tenká jako rampouchy, oči čistší než svit měsíce a vlasy třpytivé jako tisíce démantů. Vítr vál proti ní a ona se vlnila jako obraz ve studené vodě. Aram si pomyslel, že se mu vše nejspíše zdá.
"Určitě jsem usnul," neustále si opakoval. "Tohle všechno je pouhopouhý sen. Sen, který se vytratí stejně rychle a tajemně, jako přišel."
Aby se přesvědčil o vlastních slovech, natáhl před sebe ruku a pokusil se neznámou pohladit. Velké, ba obrovské bylo jeho překvapení, když namísto očekávaného prázdného prostoru nahmatal ledové rameno. Dotyk na něj mu působil prazvláštní bolest, tak příjemnou a okouzlující, že namísto aby ucukl, setrvával dlaní co nejdéle na těle hosta.

Minula minuta, dvě. Aram pořád svíral v prstech tu překrásnou bytůstku. Až teď ho napadlo ji oslovit a dozvědět se, co tu vlastně pohledává.
"Ehh... Dobrý den..." soukal ze sebe první slůvka. "Mohu se Vás, prosím, optat, z jakého důvodu se mi dostalo pocty potkat Vás?"
"Arame, mé jméno zní Delia," zvonivým hlasem opáčila oslnivá příchozí. "Přišla jsem za tebou, abych se přesvědčila, že ty jsi ten pravý," bez váhání pokračovala Delia.
"Pravý pro co?" tázal se Aram.
"Ty jediný mě můžeš vysvobodit z prokletí, které mne postihlo před deseti lety..."

"Procházela jsem se trávou přesně po této louce. Slunce radostně svítilo, kytiček bylo všude jak máku, mně tehdy táhlo na patnáctý rok, ale štěstí z oslavy narozenin mi kdosi nepřál. Vedle stromu, který tamhle vidíš, se náhle vynořila jakási postava. Nebyla ani velká, ani malá. Volala, ať se zastavím, nebo budu litovat. Já, holka jedna nešťastná, si z varování nedělala těžkou hlavu. Opáčila jsem, že pospíchám k rybníku a nemám čas na nějaké povídačky. Ach, jakou kletbu jsem na sebe přivolala těmi slovy a jediným krůčkem vpřed. Ani jsem se nenadála a stala se ze mne takováto osoba. Namísto růžových líček stříbřitý obličej. Tam, kde bývaly moje oči, za kterými se každý hoch ze vsi otočil, se teď dívaly na svět dvě modré hvězdy. Jen co jsem se takto uviděla, rychle jsem utekla do lesů, aby se na takovou zvláštní bytost nemuseli dívat všichni lidé, co po světě chodí.
Jedné temné noci se mi zdál prazvláštní sen, někdo mi řekl, abych počkala na chlapce, se srdcem otevřenějším než má řeholní sestra. Hlavou bystrou a duší poctivou. A okamžik mého vysvobození právě dnes nastal. Vím, že právě ty, Arame, jsi ten nejmoudřejší a nejsvědomitější člověk, který po široširé matičce zemi chodí," pomalu končila svůj příběh Delia.

Zavládlo trýznivé ticho, v očích chlapce se zaleskly kapičky slz znamenající možná pochopení či soucit, nebo strach z vlastního poslání, jež se právě rozhodl nést na svých bedrech.
"Delio, rád, velice rád ti pomohu z prokletí. Jen mi řekni, co a jak mám učinit," sypal ze sebe Aram.
"Nebojíš-li se, obejmi mě a i přes ukrutnou bolest, kterou ucítíš, nepovol sevření a dokud ti neřeknu, stále mě měj na své hrudi," téměř s pláčem vysvětlovala prokletá Delia.
Hoch ani vteřinku nezaváhal a napřaženýma rukama skryl do svých paží útlou dívenku.

Sotva spojil své ruce na zádech Deliiných, projelo mu tělem snad na tisíc blesků. Ale namísto vzdání úkolu zatnul zuby a svíral postavičku ještě silněji, když vtom náhle výboje ustaly a jako kouzlem se do obličeje Delii vracela krev. Oči se hnědě zaleskly, ledová pokožka se začala zahřívat a oběma lidem na louce srdce div nevyskočila z hrudi.
"Děkuji, Arame, děkuji!" nemohla svou radost skrýt přenádherná dívka.
"Ále, vždyť jsem toho zase tolik neudělal," skromně opanoval chlapec.
"Možná ne, možná ano. Smím ti navrhnout brzké shledání třeba tady na osudové louce?" trošku stydlivě prosila Delia.
"Pozítří?" navrhl Aram...
"Pozítří, platí!" již z dálky zavolala tajemství a prokletí zbavená Delia...