Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pepa Mrázek byl takový nebojácný hoch, tedy spíš to o sobě pořád říkal, že se ničeho nebojí. Když mu někdo povídal nějakou historku o tom, jak třeba potkal nepříjemného člověka, tak Pepa Mrázek hned odvětil, že by s ním byl hotov raz dva. Přitom ho nikdy nikdo neviděl, aby s nepříjemným člověkem zametl. Chodil totiž hlavně do hospody, kde se všichni znají a kde panovala taková pohodová atmosféra. Každému vykládal, že se vůbec ničeho nebojí. Už jako dítě se prý nebál tmy a v pokoji spal sám od dvou let, čemuž se každý smál. Neboť ve dvou letech je dítě těžko schopné rozhodovat samo o sobě, a tak spíš záleží na rodičích, zda ho osamostatní, či ne. On ale o sobě tvrdil, že je nebojsa a nevystraší ho ani duch.
Chlapům z hospody už to jeho chlubení lezlo na mozek, proto se jednou rozhodli, že si ho tedy prověří...

Pepík bydlel v takovém málem domku na konci vsi, nic moc nóbl - dva pokoje, kuchyň ještě před rekonstrukcí, ale on tu byl doma.
Jednou večer nemohl nějak usnout, furt sebou kroutil na posteli, chvíli seděl, chvíli ležel, někdy se otočil na levý bok, jindy na pravý, nakonec skončil na zádech a v téhle pozici už chtěl usnout. Jenže najednou zaslechl ťukání na dveře, které vedly z jeho pokoje do kuchyně, jako kdyby v ní někdo byl. Pepík to pokládal za nesmysl, vždyť je přece nebojsa, tak ho žádné klepání nevystraší...

Tu se ty dveře ale začaly pomalu s ukrutným vrzáním otevírat. Pepík chtěl otevřít oči, ale nešlo to. Pak uslyšel kroky blížící se k jeho posteli. Až v ten moment dokázal konečně pootevřít svá víčka. Před ním stál muž v kukle s brokovnicí v ruce. Pepík mu koukal přímo do očí, pak do té brokovnice, jež mu mířila na hlavu. Říkal si, že to je jeho konec. Najednou mu zvlhla peřina, když se strachem pomočil. Poprvé si přiznal, že má šílený strach. Muž pak zavřel oči a odešel i s brokovnicí z místnosti. Pepík jen nevěřícně koukal, poté radši ulehl a schoval se pod duchnu, kde se třásl strachy...

Ráno se probudil a vůbec netušil, zda to byl sen, či ne, peřina totiž byla suchá, ale je možné, že mohla přes noc uschnout. Pepík se však od té chvíle začal chovat zcela jinak a o tom, jaký je nebojsa, už vůbec nemluvil. Když povídal chlapům v hospodě, co se v noci stalo, ti jen přikyvovali a tiše se usmívali.