Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vyhlížela jsem z okna do ulice a netrpělivě jsem čekala na příchod pošťáka. Dnes by mi měl přijít dopis od Ronyho.
Začínala jsem mít strach, měla jsem jet s ním. Hodiny pomalu tikaly, tik tak. Už jsem to vzdávala, zase nenapsal. Co se děje? Zazvonil zvonek. Běžela jsem rychle ke dveřím. Byl to pošťák. Přinesl mi očekávaný dopis? Podal mi balíček z Egypta. Moje podezření rostlo. Proč by mi posílal balíček? Něco se mu stalo. Svíravý pocit v žaludku mě neustále trýznil. Rychle jsem rozbalila balíček. Uvnitř ležela podivná soška a vedle ní sešit, snad deník? Sošku jsem odložila a vzala jsem sešit. Byl to skutečně deník. Prolistovala jsem ho. Usadila jsem se na pohovce a s obavami jsem se začetla do stránek deníku. Myšlenky mi stále ulétaly pryč. Spatřila jsem usměvavého Ronyho na letišti. Vrhly se mi slzy do očí. Můj nejlepší přítel. Přeskakovala jsem první stránky, na kterých Rony uváděl zápisky své cesty. Zjevil se mi obrázek, jak sedím s Ronym u stolku nad otevřenou mapou a plánujeme cestu. Přelistovala jsem dál. Uviděla jsem nákres sošky. Ihned mě zaujala, podobala se té sošce, která ležela na mém stole. Vedle nákresu sošky byly přeloženy zřejmě hieroglyfy. Byly luštěny narychlo a nejspíš ne moc přesně. Psalo se v nich něco o kletbě, která postihne každého, kdo naruší klid mrtvého. Co to může znamenat? Deník končil podivuhodnými úmrtími v jejich výpravě, podle Ronyho to bylo bodnutím obrovského štíra. Popisoval příšeru, která ho bezúprosně pronásledovala, kdykoliv přišla, provázel ji chlad, který zasáhl člověka až do morku kostí. Přinášel strach a beznaděj.
"Zase jsem ho zahlédl. Spíš vycítil. Chlad byl všude. Už jsme zbyli z celé expedice pouze dva - já a Max. Možná je to náhoda, ale my jsme nalezli hrobku a narušili klid mrtvého. Snad velekněze boha Amona; kromě oltáře a sošky byl prázdný. Oltář se nepodařil otevřít. V sošce byla mapa, která by snad mohla vézt k náhrdelníku. Slyším volat Maxe. Něco se stalo."
Zápis skončil mou adresou a vzkazem od nějakého anglicko-egyptského archeologa Marka Sheparda, který deník našel a poslal mi ho. Z deníku jsem nebyla o moc moudrá. Schovala jsem sošku a deník do batohu. Ihned jsem si objednala letenku do Káhiry.
Byla jsem rozhodnutá najít Ronyho. Vyndala jsem sošku z batohu a pozorně jsem si ji prohlížela. Dala se otevřít, opravdu v ní byla mapa a z druhé strany text: "Jestli tohle čteš, jsem po smrti. Najdi náhrdelník. Rony."
Co to může být za kletbu? Vždyť Rony hledal Nefertitin náhrdelník, který se jí prý měl vyrovnat krásou. Od té doby, co koupil na trhu se starožitnostmi ten prokletý papyrus a přeložil ho, nemyslel na nic jiného. Náhrdelník měl darovat Nefertiti její manžel a faraon Amenhotep IV. jako svatební dar. Rony ho chtěl za každou cenu najít. Musím náhrdelník najít, Rony by si to přál. Letadlo mi odlétalo za dvě hodiny. Využila jsem času a našla jsem si na Internetu něco o Nefertiti. Začetla jsem se do děje. Popisovala se Nefertitina krása a ošklivost jejího manžela. Zaujal mě odstavec, kde faraón zavrhl boha Amona, uznávaného několik tisíc let, a vyhlásil nového a jediného boha Atona. Na počest nového boha se přejmenoval na Achnatona a nechal postavit chrámy a celé město v Achetatonu (dnešní el-Amarny). Panovník pronásledoval Amonovi kněží a ničil jejich chrámy. Po smrti faraóna se vrátili zpět ke kultu Amona a město Achetaton upadlo v zapomnění.
Nejspíš navštívím chrám v Achetatonu... Popadla jsem tedy batoh a utíkala na letiště. Cesta ubíhala pomalu, stejně tak pracné bylo sehnat průvodce, který by mluvil anglicky. Náhoda tomu chtěla, mým průvodcem se stal Mark. Už jsem to vzdávala, když se objevil. Sám mi nabídl pomoc, prý věděl, že přijedu, tak mě vyhlížel. Vydali jsme se po stopách Ronyho expedice. Podle popisu se mi podařilo najít hrobku, byla pohřbena pod nánosem písku. Připomínala jeskyni, proto nejspíš nebyla objevena. Průvodci odmítli dovnitř vkročit. Vůbec nic nepomáhalo. Snažila jsem se je přesvědčit, ale marně. Zapálila jsem pochodeň a šla jsem sama. Byla to podivná hrobka. Nikde nic. Na stěnách nebyly žádné malby, což bylo divné. Jen písmo. Kde jsem ho viděla? Kde? Opsala jsem si písmo do bloku a rozhlížela se kolem. Do oka mi padla skulina ve zdi, měla divný tvar, snad ve tvaru sošky. Nepřemýšlela jsem o tom. Zatočila se mi hlava. Podlomila se mi kolena. Musím pryč. Ven. Vzduch. Lapala jsem po vzduchu. Hučelo mi v uších. Potácela jsem se ke vchodu. Neomdli. Jdi. Pospěš. Honem. Nezastavuj se... Nabádal mě můj vnitřní hlas.
Vrávoravě jsem se potácela ven. Světlo, za ním!
Spatřila jsem dívku, která bezmocně seděla na posteli. Bála se. Otevřely se dveře. Vstoupil muž a posadil se vedle dívčiny. Dívka se za něho měla provdat, ale bohužel milovala jiného, sice schopného, ale chudého sochaře. Stejná dívka jen o něco starší si oblékala nádherné šaty, snad svatební. Služebná jí přinášela skvostný náhrdelník. Dívka kráčela dolů ze schodů, kde na ni čekal pohledný muž. Snad budoucí faraón. Láska z něho sálala.

Otevřela jsem oči. Ležela jsem v písku. Nade mnou se skláněl Mark se slovy: "Moc se omlouvat, já je nezastavit, oni utéct. Oni moc se bát. Pojďme pryč. Tady nebezpečí." To nevadí. Musíme pokračovat dál. Za každou cenu musím zjistit, co se stalo s Ronym a jeho expedicí. A jestli přežil. Musím dál. Cesta byla pro mě noční můrou, objevili jsme první hrob, podle deníku by to měl být jeden z nosičů. U každého dalšího hrobu jsem ztrácela naději. Bála jsem se okamžiku, až najdu Ronyho někde mrtvého. Ta myšlenka mě ničila. Mark se mě snažil rozptýlit a dodat odvahy. Okamžik setkání se blížil, už byly vidět trosky Atonava chrámu. Čím blíže jsme kráčeli, tím jsem zpomalovala tempo. Oddalovala jsem ten děsný okamžik. Trosky se rychle blížily. Horko mě zmáhalo. Konečně u cíle. Už z dálky jsem viděla zbytky a vybavení výpravy.

Zase jsem spatřila dívku, byla se stejným mladíkem v poušti a nadšeně plánovali nejspíš nové město. Poté se vraceli na místo znovu, nebyla to poušť. Až k neuvěření. Bylo to město s palácem, chrámy. Mladý pár provázal snad celý Egypt. Obdivovali palác, ze kterého až oči přecházely. Kněz je vedl od města, aby jim ukázal prvotní výzdobu hrobky, na které pracoval mladý a velmi nadaný sochař. Dívce přejel po tváři pocit bolesti. Kněz strčil podivuhodnou sošku do zdi a z ní vyjela deska. Faraón byl nadšen, krásný úkryt pro sarkofág.

Zahlédla jsem stan. Můj Bože - Ronyho stan. Do očí se mi vedraly slzy. Vběhla jsem dovnitř. Nikde nikdo. Na stolku stál hrnek. Na zemi leželo pero. Ale po Ronym ani stopa. Poraďte mi někdo? Byla jsem zoufalá.

Znovu jsem spatřila dívku, snad Nefertiti, jak jsem ji začala v duchu nazývat. Byla stále krásná, ale její manžel byl najednou jinačí, jakoby chátral nějakou nemocí. Seč se k němu dívka chovala mile, on byl hrubý a odevzdával se své nemoci. Snad jeho poslední přání vytesat se do kamene, aby byl v paměti lidu na věčnost. Mladý sochař zamilovaně hleděl na Nefertiti. Chtěl jí být aspoň přítelem a oporou v nesnadné chvíli, ale netroufal si a ani nemohl před faraónem. Dívka četla pocity v jeho očích a byla mu za ně vděčná, ale nic víc nemohla dělat než jen sedět a nechat se tesat vedle svého manžela Achnatona.

Měla bych se vrátit zpátky k jeskyni. Nevím co, ale něco mě vedlo, či táhlo silou zpět. Ta hrobka se podobala té, kterou ukazoval kněz páru. Je to ona, akorát výzdoba zmizela. Proč odstranily kresby, přece to měla být hrobka faraóna? Změnil snad místo svého posledního odpočinku? Dorazila jsem na místo, rychle jsem vložila sošku a jako kněz otočila dvakrát vlevo a jednou zpátky. Ozval se divný zvuk. "Ježíši. Aj," vykřikla jsem. Spatřila jsem mumii. Mohl to být kdokoliv. Tušila jsem, že je to někdo důležitý, ale kdo? Faraóna by sem nedali. Nechtěla jsem se podávat svému vnitřnímu hlasu, ale proč by to nemohl být mladý sochař Thutmos. Zase se mi zatočila hlava, už jsem se tomu ani nebránila.

Tentokrát jsme viděla Nefertiti plačící. Její muž ji opustil. Její lid ji nechal ve městě samotnou, bylo opuštěno, nikde ani noha. Sama v paláci hleděla vstříc svému osudu. Otevřely se dveře a v nich se objevil mladík. Nebyl to nikdo jiný než Thutmos, sochař. Dívka se na něho usmála. Vrhla se mu do náruče, políbili se. Obraz se posunul. Dívka ležela v posteli, nejspíš umírala. Nad ní stál opět její milý sochař, nejspíš jí byl útěchou v poslední chvíli a loučili se spolu. Dívka mu dávala dárek - její přenádherný náhrdelník. V jeho očích jsem spatřovala beznaděj a smutek. Setřel slzy v očích a hledal místo, kde by mohla jeho milovaná spočinout na věky, kde by ji nikdo nerušil. Chtěl, aby ji nikdo nikdy neobjevil a mohla užívat v klidu svého posmrtného života. Než proběhla mumifikace, našel konečně to pravé místo. Achetaton jím pohrdl, sem nikdo nevkročí, ani lupiči, zde bude v bezpečí. Vložil ji již do známého sarkofágu a četl z knihy zaklínadla. Loučil se s ní, v ruce svíral její náhrdelník, který nakonec vložil do zlaté schránky a odcházel s ním. Všiml si nějakého stínu. Má nechat milovanou zde či najít místo odlehlé a neznámé?

Skříňka, mumie, Rony musel najít skříňku. Ta mumie musela být Thutmos, musel najít bezpečnější stanoviště pro svou paní a pak použil hrobku sám pro sebe. Vydala jsem se zpět k Ronyho stanu. Svítilo se tam. Někdo seděl za stolem.
"Rony, Rony, jsi tu?" volala jsem. Otočil se, nebyl to Ron, ale jeho přítel Max.
"Maxi, co se děje, co se tady stalo? Kde je Ron? Žije?"
Slova mě zasáhla více než slovo mrtev. "Zachránil mi život."
Statečný jako vždy, ale kde je? Napadla mě myšlenka s náhrdelníkem. "Kde je skříňka?"
"My jsme ji nenašli."
"Nelži. Musíme ji vrátit. Slyšíš!"
"Je u Ronyho."
"A kde je Rony?" Žije. Ta myšlenka mě uspokojovala.
Ale jediná věta Maxe stačila: "Ta stvůra mě chtěla usmrtit, Ron se jí postavil a ona ho vysála. Pořád opakovala: 'Vraťte, co vám nepatří!'"
"Maxi, kde je skříňka?"
Začal se třást, vykulil oči. "Je tady!"
"Kdo? Nikdo tady přece není!?"
"Vrací se..." Upadl na zem a začal se svíjet. Tam ukazoval k chrámu. Svíjel se na zemi, chtěla jsem mu pomoci, ale Mark mě popadl a táhl pryč. Ovanul nás studený vítr. Polilo mě horko. Roztřásla se mi kolena. Do Stanu vrazil černý stín.Vypadal jak vysoký muž s hlavou štíra. Přisál se Maxovi k ústům a začal z něj vysávat život. Byla jsem zoufalá.
Mark mě popadl za ruku a táhl ven. "Jestli mu chceš pomoci, vrať skříňku. Znič kletbu, to je naše jediná šance."
Vydala jsem se směrem, který mi Mark naznačil. Ve chvatu jsem zakopávala. Viděla jsem kříž. Ronyho hrobu.
Zamrazilo mě. Vedle ležela skříňka. Vzala jsem ji a běžela jsem k hrobce. Věděla jsem, že to nemůžu stihnout, ale vzdát se bez boje? Nikdy. Začalo se ochlazovat. Zafoukal studený vítr. Prosím. Počkej. Chci ji vrátit a napravit to.
Přece tady neumřu. Přízrak mi byl v patách, pomalu se blížil. Cítila jsem ho. Pomoc, pomoc, chtělo se mi křičet.
Náhle byl přímo přede mnou. Takhle to nesmí skončit. Ne, ne. Něco mě chytlo za rukáv, vykřikla jsem úlekem. Byl to Mark. "Utíkej, musíš ji vrátit. Rychle! Zdržím ho." Nemohla jsem se hnout. Buď utečeme oba nebo nikdo. Nejspíš jsme stín zmátli. Nechal nás běžet k jeskyni. Chyba lávky, přízrak už čekal před naším cílem. Jak to? Co počít? Blížil se k Markovi. Zabije ho. Padla jsem na kolena a zvedla skříňku nad hlavu. "Vím, že patří tobě. Je to dar od tvé milé. Chci ti ho vrátit. Můj přítel udělal velkou chybu, že si vzal, co mu nepatřilo. Zaplatil za to! Netrestej zbytečně nevinné..." Podávala jsem mu skříňku. Vzal si ji. Zvedla se bouře. Zahalila nás tma. Nebylo vidět. Mark, napadlo mě.
Kde je? Ležel na zemi. "Marku?" Neozýval se. Je mrtev? Zemřeli všichni? Ne, to nemůže být pravda. Bezmocně jsem s ním třásla. Tluče srdce. Žije! "Marku! Marku!"
"Co to plácáš?" vyjeknu. Otevřu oči. Ležím v posteli a nade mnou se sklání Mark. "Zase noční můra?"
"Pořád tě vidím ležet tam v Achetatonu. Nejezdi hledat Nefertitin náhrdelník. Slib mi to."