Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Seděl v obývacím pokoji a v zrcadle sledoval svou tvář. Je drsná. Přemýšlí. Přemýšlí nad životem, nad smrtí, nad tím co se stalo, ale hlavně nad tím co zavinil. Vzpomíná si na to červené auto a ta...
"Eriku!" do pokoje se vřítí štíhlá bruneta s ustrašeným pohledem. "Proč mi nezvedáš telefon?" Víš jak jsem se bála potom tvém odchodu?" Nepohnutě sedí dál a jen tiše odpoví: "Leno, chci být sám." "Ale Eriku...?" pokusí se brunetka o odpor. "Vypadni! Chci být sám!" S očima plnýma slz potichu opustí pokoj a na stole mu nechá fotku.
Zůstal tu sám. Jeho hlava připomíná nafukovací balón. Skrývá tolik otázek, ale žádnou odpověď, a tolik bolesti, ale žádné štěstí. Jen co zavře oči, tak se to všechno vrací, znovu a znovu: Vchází do té hospody U Zlatého lva. Ten den tam bylo moc lidí, a proto si musel sednout do vedlejšího salónku. Ocitl se tam poprvé. Posadil se k baru a objednal si whisky. Je tam hrozně zvláštní barman, přezdíván Ďábel.
"Crrr!" budík oznamuje, že je sedm hodin ráno. Lena vejde do obývacího pokoje, aby zacvakla budík, přitom se podívá na stolek. Fotka leží na stejném místě. Erik mě nemá rád... "Dobré ráno," ozve se za ní. "A dobré ráno. Jak jsi se vyspal?" "Špatně. Zdály se mi zlé sny." Na jeho odpověď reagovala odchodem do kuchyně, aby mohla připravit snídani. Stejně jako včera i teď měla oči plné slz. Přinesla mu kafe a rohlíky, potom si vzvala své věci a potichu pronesla: "Já jdu. Čau." Zase zůstal sám. Protože bylo moc hodin vzal si snídáni s sebou a odešel do práce.
Původně chtěl jít do práce, ale nakonec se rozhodl, že si dnes udělá volno. Odjel za svým dlouholetým přítelem Johnnym. Doufá, že mu poradí co by měl dělat. Když přijel, Johnny ho pozval dál, aby ho mohl vyslechnout. Celou dobu mluvil Erik, až po hodině se ozval Johnny: "Víš jestli žije?" "Ne." "Tak obvolej nemocnice, abys to zjistil, víc ti poradit nemůžu." Rozloučili se a Erik jel domů. Po cestě přemýšlel, kde má začít hledat a co má říct. Doma se posadil do křesla a zase přemýšlel. Ona žije!
Barman se s ním začal bavit. Pořád mu nalíval další a další skleničku. Pořád dokola až uběhly tři hodiny. Zaplatil účet a opustil hospodu. I když byl na mol, stejně sedl za volant. Vyjel z města. Jel směrem na Londýn po staré silnici. Jel příliš rychle.
"Neměl jsem tolik pít!" křičí ze spaní, když k němu dojde Lena a probudí ho. "Vstávej! Něco se ti jen zdálo." "Nezdálo, to se stalo!" mluví jako smyslů zbavený a z očí mu tečou slzy velké jako hrách. "To se stalo! Já za to můžu!" a chce mluvit dál, ale ona ho nenechá. Utiší ho a pak odejde do svého pokoje. Po jejím odchodu jako by se vše zastavilo. Po chvilce se postaví a začne chodit po pokoji, když tu na stole najde onu fotku, kterou tam Lena včera nechala. Je to fotka z ultrazvuku, kde je vyfoceno Lenino dítě, jeho dítě. Uvědomil si co musí udělat. Sedl si za stůl a začal psát dlouhý dopis. Potom odešel.
Je deset minut po půlnoci a zvoní telefon. Lena vstane, aby jej mohla zvednout. "Prosím?" "Dobrý večer je u telefonu Lena Wricelová?" "Ano, jak vám mohu pomoci?" "Tady policejní stanice Etherlords, mohu vás požádat, aby jste se k nám okamžitě dostavila. Jistě, za dvacet minut budu tam." Rychle se oblékne, zavře byt a autem se dopraví na stanici. Na stanici se ji hned ujmou a vysvětlí ji co se stalo. "Zanechal vám dopis. To je jediné co zbylo."
S uslzeným obličejem se posadí na lavičku v parku. Svírá v ruce dopis a nemá odvahu jej otevřít. Pořád nechápe, proč? Nakonec jej stejně otevře.
Milá Leno,
vím jak se teď cítíš, ale bylo to nutné. Provedl jsem něco strašného. Chtěl jsem ti to říct, ale ty jsi mě umlčela. Stalo se to před dvěma dny. Jak jsem odešel z té restaurace, šel jsem do hospody U Zlatého lva. Moc jsem pil. A potom jsem si sedl za volant. Rozjel jsem se z toho městečka do Londýna po staré silnici. Jel jsem moc rychle, když se proti mně vyřítilo to auto. Hrozně jsem se lekl a stočil volant na chodník. Ale na tom chodníku byla malá holčička. Nevěděl jsem co dělat, a proto jsem radši odjel a nechal ji tam ležet. Co se stalo mi došlo až potom. Pořád se to vracelo, pořád jsem ji viděl jak tam leží ubohá a bezbranná. A pak když jsem viděl tu fotku našeho dítěte, zjistil jsem, že bych mohl způsobit i další nehody. A co kdy by obětí bylo naše dítě? Co pak? Proto jsem to udělal. Zbyly po mně velké peníze, neboť jsem nedávno dědil, ale neřekl ti to. A já jsem se rozhodl, že třicet procent z těch peněz dostane ta malá holčička. Leží v nemocnici svaté Anny a jmenuje se Soffie. Zbytek peněz si nechte. Dále bych tě chtěl požádat, abys tento dopis předala policii, protože je to mé doznání k nehodě.
Odpusť mi a starej se dobře o naše dítě. Líbá tě

Erik